Autor: T-KAY
Pairing: Twincest
Tom to celé nedokázal pochopit. Díval se na Andyho a snažil se přijít na to, co se Billovi vlastně stalo. Nechápal sám sebe. Proč se o kluka od naproti tolik zajímal. Proč o něj má strach.
„Andy...“ hlesl nesměle.
„Hmmm,“ Andy se na něj okamžitě otočil.
„Mohl bych za ním?“ zeptal se se strachem.
„No... ale jo,“ přikývl Andy, „ale něco mi slib.“
„Co ti mám slíbit?“ divil se Tom.
„Neodsuzuj ho za to, kým je,“ řekl s povzdechem Andy.
„Proč bych to proboha měl dělat?“ zeptal se překvapeně Tom.
„Možná to zjistíš. Tak slibuješ?“ Andy se tvářil při vyřčené otázce naprosto vážně.
„Dobře, slibuju,“ Tom přikývl a začal hledat mikinu.
Rychle se oblíkl a potom s Andym vyrazil k nim domů. Neměl z toho dobrý pocit a bál se v jakém stavu Billa najde. Ale proč mu na tom teď tolik záleželo? Sám nevěděl, proč mu tak záleží na Billovi.
Došli do jejich domu a Andy šel za svými rodiči. Tom tedy mohl nahoru za Billem, ale nejdřív slušně pozdravil.
No... netvářili se moc nadšeně, že ho viděli, ale Andy jim něco řekl, co sám Tom nemohl slyšet. Nejistě tedy vykročil k Billovu pokoji. Věděl, kde ho má, když už tu jednou byl. Rozklepanou rukou zaklepal na dveře Billova pokoje a čekal na odpověď. Jenže ta odpověď, která se ozvala, nebyla tou, kterou čekal. Vzal za kliku a pomalu otevíral dveře. Tolik se bál toho, co uvidí.
Když konečně otevřel dveře, naskytl se mu pohled na vzlykajícího Billa. Ten pohled ho neskutečně bolel.
„Bille...“ řekl nejistě.
Bill zvedl hlavu a se zarudlýma očima od pláče se na Toma podíval. Hned na to ale začal vzlykat znovu a možná snad ještě víc.
Tom k němu došel a posadil se vedle něj.
„Proč pláčeš?“ zeptal se ho Tom a začal ho hladit po zádech.
Odpovědí mu byly další Billovy vzlyky.
Tom vzdychl, vzal Billa kolem ramen a přitáhl si ho do náruče. Bill ho hned objal kolem pasu a vzlykal mu dál do trika.
„Pššššt.... neplakej,“ hladil ho Tom po vlasech a snažil se ho ukonejšit, jenže Bill ne a ne přestat plakat.
„Billí, proč pláčeš?“ zeptal se ho, vzal jeho obličej do dlaní a zvedl ho tak, aby mu do toho obličeje viděl.
„M-mám s-strach...“ vzlykal Bill se strachem a smutkem v očích.
„Z čeho?“ divil se tomu Tom.
„J-já.... z-zamiloval jsem se....“ Bill se snažil aspoň trochu uklidnit.
„Tak proč pláčeš? Vždyť je to krásný. Která je ta šťastná?“ usmál se Tom.
„No...víš... není to holka...“ Bill se trochu začervenal.
„Kluk?“ divil se Tom a v paměti se mu vybavila Andyho prosba.
Bill v tu chvíli jen přikývl.
„Ale stejně, kdo je ten, do kterého ses zamiloval?“ zeptal se znovu Tom.
Nechápal sám sebe, že se ptal zrovna na tohle.
„No... víš.... jsi to ty,“ řekl Bill a sklopil pohled k zemi.
To Tomovi vyrazilo dech. Bill se do něj zamiloval? Vždyť to není reálný. Tom je přece na holky. Ale když tak Billa pozoroval, ten pocit, že ho tohle nádherně křehké stvoření miluje, ho příjemně hřál. Jen se na Billa usmál a schoval ho ve svém náručí.
Sám Bill nevěděl, co má čekat. Jestli nadávky a křik, nebo nějakou pozitivní odezvu, ale Tom ho jen hladil ve vlasech a po zádech, svíral ho v náruči a mlčel.
Tom se ale v tu samou chvíli snažil zopakovat si předešlou scénu s Billovým vyznáním lásky k němu. Sám sebe nechápal, že ho v tu chvíli neposlal o háje nebo něco podobného a místo toho tu s ním seděl, hladil ve vlasech a utěšoval.
Tom byl tolik zaneprázdněn svými myšlenkami, že když se podíval z okna byla už dávno tma a Bill mu usnul v náruči. Opatrně ho položil na postel a vstal. Snažil se být co nejvíce potichu, aby Billa nevzbudil a odešel z pokoje.
„Jak mu je?“ zeptal se ho Andy, chvíli po tom, co akorát zavřel dveře Billova pokoje.
„Teď spí,“ usmál se Tom.
„A byl v pohodě, než usnul?“ ptal se pořád Andy.
„No.... až mi řekl čeho se bojí, tak se pomalu uklidnil, a pak už jsem jen seděl s jeho hlavou na rameni,“ usmál se znovu Tom.
„On ti to řekl?“ divil se Andy.
„Neboj Andy. I když mi to řekl, nic se mezi námi nemění.... Nebudu nepříjemnej nebo něco takovýho,“ uklidňoval ho Tom, ale pořád s úsměvem.
„A co všechno ti vlastně řekl?“ vyzvídal Andy.
„Možná se to dozvíš od něj. Já půjdu, vyřiď mu, ať nezaspí do školy,“ řekl Tom a dal se na odchod.
Sám nechápal svojí reakci. Bill mu ležel v náruči a jemu to nevadilo. Ale vždyť ho kluci nikdy nepřitahovali. Ale s Billem se cítil jako vyměněný. Netušil, čím to je a rozhodl se tomu nechat volný průběh.
S těmito myšlenkami došel domů. Matka se ho samozřejmě okamžitě vyptávala, co se dělo, ale Tom nemluvil. On jí ani nevnímal. Vyšel schody do svého pokoje, kde se zavřel a padl do postele. A sotva za pět minut usnul.
**
Další ráno, bylo pro oba chlapce doslova utrpení. Bill bolela hlava od pláče z předešlého dne a nebylo mu dvakrát nejlíp. A Tom? Ten se probral nevyspalý. Není se čemu divit, když se v noci několikrát probudil a pořád přemýšlel nad Billovými slovy. Nebo spíš o jeho vyznání. Tom tedy vstal a jakmile zjistil, že usnul v tom oblečení, ve kterém přišel z venku, hlasitě zanadával. Ale spíš nadával sám sobě, že nebyl schopný se převlíknout.
Shodil ze sebe včerejší oblečení a jen v boxerkách a triku odešel do koupelny. Měl ještě čas, bylo totiž půl sedmé ráno. Zalezl do sprchy. Potřeboval to. Když byl vysprchovaný, vyčistil si zuby a zamířil jen v ručníku do pokoje. Včerejší oblečení, které bylo pohozené na jeho posteli, hodil na podlahu. Ne že by měl v pokoji nepořádek, ale občas hodil špinavé oblečení jen tak do rohu místnosti. Shodil ze sebe ručník, natáhl si čisté boxerky a oblíkl se do čistého oblečení.
Zkontroloval si čas, aby náhodou nepřišel pozdě. Měl ještě spoustu času. Bylo akorát sedm hodin.
Najednou ho napadlo, že by se mohl stavit za Billem, aby šli společně do školy. Usmál se, vzal aktovku a vyrazil. Přešel silnici a zaklepal na dveře protějšího domu. Otevřela mu Billova maminka.
„Ehm... dobrý den. Já.... Už je Bill připravený do školy? Napadlo mě, že bysme mohli jít spolu,“ vykoktal ze sebe.
„Tome, Bill dneska bude doma. Víš, není mu dobře,“ odpověděla mu Simone.
„A co mu je?“ ptal se rychle Tom.
„Nic... jen mu nebylo dobře a já nechci kvůli jeho zdraví riskovat,“ řekla Simone.
„Aha.... tak já ho ve škole když tak omluvím. Pozdravujte ho od mě,“ odvětil Tom.
„Budu,“ usmála se Simone.
„Děkuju. Tak nashle,“ řekl Tom a zamířil do školy.
Žádné komentáře:
Okomentovat