Bill nikdy nebyl šťastnější. Už
se začalo oteplovat a jaro o sobě dávalo znát. Všude začalo
kvést první jarní kvítí a sníh už téměř opadl.
Bill se spolu s klukama přes zimu
pravidelně zavírali do vyhřáté Georgovy garáže a vymýšleli
nové a nové písničky.
Jejich teď už společný sen byl,
prosadit se. Ale na to potřebovali pár dobrých písní a taky to,
najít si nějakého manažera. Ale Bill jako známý nervóza, si
stále nebyl jist sám sebou, takže zatím hráli na pár akcích
města a nebo při školních akcích. Měli úspěch, ale pořád ne
takový, aby se o nich vědělo i někde jinde než v Magdeburgu. Ale
ani jeden z kluků nechtěli na Billa tlačit.
Zrovna byli Bill a Tom venku a ruku v
ruce se procházeli po nedalekém parku. Byli spolu a to jim stačilo.
I když Bill se nemohl nabažit těmi prvními kvítky.
Když dozpívali Monsoon a uklonili se
za ohlušujícího potlesku, odešli z podia s hřejivým pocitem v
hrudi. Všichni se usmívali a přihlížející vystupující, ať
už to byli ti co už měli vystoupení za sebou nebo je naopak
čekalo, jim od srdce gratulovali.
„Dokázali jsme to!“ zajásal Bill,
který byl v neskutečné euforii.
„Tys to dokázal!“ opravil ho Tom.
„Bez vás bych nebyl nic,“ řekl
na oplátku znovu Bill.
„To je fakt,“ souhlasil s ním
Georg a všichni se rozesmáli.
Pomalu se schylovalo ke konci roku.
Bill s Tomem si užívali vánočních prázdnin. Občas se před
zimou zavřeli s Géčkama do Georgovy garáže a zkoušeli.
Tom se samozřejmě hned Géčkám
chlubil dárkem od Billa.
„Ty bláho. Kolik jsi za ní dal?“
zeptal se hned Georg Billa.
„To se neříká. Je to vánoční
dárek a tak se na cenu nehledí,“ usmál se Bill.
Jak Bill tak Tom využívali dárků od
toho druhého. Jelikož Billův mikrofon byl bezdrátový, tak to
bylo jednodušší.
Georg, který měl v garáži kromě
nástrojů i menší aparaturu, navrhl aby zkusili nahrát jednu z
písniček, co složili. Všichni horlivě přikyvovali. Ještě se
museli rozhodnout, která to bude. Chvilku se dohadovali až
nakonec vybrali jednu z anglicky napsaných. Tedy píseň Monsoon.
(prosím neřešte věk a dobu, prosím..-pozn. autora)
Georg zapnul nahrávání a rychle se
posadil na své místo. Tom začal vybrnkávat první tóny zmiňované
písničky a k tomu se přidal Billův hlas, pak Gustav a nakonec
Georg. Nahrávali to na první pokus. Dohodli se tak.
Všechno probíhalo perfektně. Když
dozněly poslední tóny písně, Georg vypnul nahrávaní a chvíli
počkal.
„Tak a teď si to jen poslechnout,
docela se bojím,“ zaksichtil se Georg stojící u aparatury.
„To nejsi sám,“ hlesl Bill. Bál
se, že něco pokazil.
„Na co čekáš? Už to pouštěj,
jinak mi rupnou nervy a odvezou mě do blázince,“ vtipkoval Tom.
„Tak jo,“ vzdychl Georg, přetočil
pásku na začátek a pustil přehrávání.
Všichni jen poslouchali. Nebyli
schopni slova. Píseň jako celek zněl dokonale. Billovi až vyhrkly
slzy, když to poslouchal. Nic nepokazil. Naopak. Bylo to vynikající.
„Páni!“ hlesl uznale Tom. Byl
stejně unešený jako ostatní.
„Přesně! Páni! Bille jsi boží!“
ozval se Georg a Gustav jen přikyvoval.
„Nebýt vás, tak to není takhle
dokonalý,“ červenal se Bill.
Tom k němu přišel a líbnul ho na
tvář.
„Kecko, nebýt tvého hlasu, tak to
nejspíš špatně dopadne,“ pošeptal mu. Pak ho objal kolem pasu.
„Kluci, na silvestra je na náměstí
nějaká akce pro amatéry jako my,“ řekl najednou Gustav.
„Počkej jako, že bysme se zapsali a
vystoupili před lidma?“ otočil se na něj Tom.
„Přesně. Po tomhle pokusu o nahrání
písničky jsem toho názoru, že na to máme. Jen bysme asi měli
vybrat jinou,“ vysvětloval Gustav.
„No... já nevím...“ znejistěl
Bill.
„Neboj se. Budu tam s tebou,“
ujišťoval ho Tom.
„Takže kdo je pro zapsání na tu
akci?“ zeptal se tedy Georg.
„Já určitě,“ ozval se Gustav.
„Já taky,“ rychle přikývl Georg.
„Já počkám na Billovo rozhodnutí,“
řekl Tom a Géčka tedy uppírala zrak na Billa.
Nejenže byl nervozní a nejistý, ale
to že ho Géčka pozorovala mu bylo nepříjemné. Chvíli se tedy
rozmýšlel, upírajíce svůj pohled na Toma, který se na něj
povzbudivě usmíval.
„Tak teda jo,“ řekl Bill a tím
pádem souhlasil i Tom.
„Magdeburgu těš se!“ zavýsknul
Georg a všichni se začali smát.
Ještě než se ten den rozloučili
domlouvali se na názvu kapely až se nakonec shodli na Tokio Hotel.
**
Zbývalo posledních 24 hodin do
silvestrovské akce na náměstí. Bill ležel Tomovi v náručí v
Tomově posteli.
„Tomí, já se bojím, že to
pokazím,“ kníknul Bill.
„Nepokazíš. Já ti věřím,“
políbil ho Tom na čelo.
„Co když...“ Bill už chtěl
vymýšlet katastrofální scénáře, ale Tom mu v tom zabránil
polibkem.
„Nic se nepokazí,“ ujistil ho Tom,
opatrně mu vklouzl rukou pod tričko a hladil ho na bříšku.
Věděl, že kdyby si dovolil rukou
přesunout na hrudní Bill ho zastaví. Sice nechápal proč, ale
radši se neptal.
„Jak je možný, že mě vždycky
uklidníš?“ zeptal se najednou Bill.
„Protože to s tebou umím,“ zasmál
se Tom.
„Kecko,“ zasmál se i Bill a
praštil pěstí Toma do ramene.
„Uvidíš, že to bude zítra v
pohodě. To ti slibuju,“ ujistil Tom Billa ještě jednou.
„Věřím ti,“ řekl Bill potichu a
ještě více se schoulil do Tomova náručí.
V této poloze leželi tak dlouho,
dokud společně neusnuli.
**
Poslední den v roce uplynul strašně
rychle a naše čtveřice stála za podiem a připravovali se na
vystoupení. Pro tuhle akci se všichni čtyři shodli, že zahrají
čerstvě složenou písničku Vergessene Kinder. Bill jí napsal asi
tři dny před vystoupením a všichni tedy byli v garáži dokud pro
Billova slova nesložili hudbu. A že jim to dalo zabrat. Vymýšleli
dlouho do noci a den před akcí byli konečně spokojeni.
Teď ale stáli nervozně za podiem a
čekali až moderátor akce vyvolá jejich jméno.
V davu pod podiem stáli rodiče všech
čtyř. Byli zvědaví na své ratolesti a tuhle příležitost si
nemohli nechat ujít.
„Teď se na vás chystá parta, která
si dala záležet a s čerstvě složenou písní Vergessene Kinder
vystoupí skupina Tokio Hotel!“ ozval se moderátorův hlas a v
klucích hrklo.
Onen moderátor jim nezapomněl popřát
hodně štěstí a kluci vběhli na podium. Tedy spíše nakráčeli.
Bill se chopil mikrofonu a Tom s Georgem začali hrát. Chvíli na to
se náměstím rozezněl Billův hlas a všichni přihlížející
oněmněli. Pak se k nim přidal Gustav na bicí a celá píseň
působila přímo magicky pro všechny přítomné. Ta píseň dávala
všem jisté poselství.
Bill, který byl předtím dost
nervozní, se osmělil a občas přešel po podium tam a zpět. Očima
těkal po všech přihlížejících, aby se ujistil, že si vede
dobře. Všichni na oněch čtyřech chlapcích doslova viseli očima
a hltali každé slovo vycházející ze zpěvákova hrdla.
Když dozněly poslední tóny, otřásl
náměstím ohromující potlesk. Bill se šťastně otočil na Toma,
který se na něj usmíval. Aby toho nebylo málo, tak se od publika
ozývala hromadná žádost o přídavek. Chlapci se tedy otočili na
moderátora, který celé vystoupení pozorně sledoval, musel jedině
přikývnout. Nikdo z dosavatních vystupujících neměli takový
ohlas.
Bill se tedy otočil na kluky a pohybem
rtů jim naznačil 'Monsoon'.
Kluci nepatrně přikývli a tak se
náměstím rozlehly první tóny Monsoonu.
