For Sale

Autor: T-KAY



Hojte.... zatím dávám jednodílovky, protože novou kapitolovku dám až na nový rok.... snad se vám tahle jednodálovka bude líbit i když Bill je tady taková naivní slečinka.... ale k němu se to prostě hodí :) 

Enjoy it.... T-KAY

Bylo to už poněkolikáté, co musel být tak nevkusně oblečen jen do podvazkového pásu, silonek končících někde v půlce stehen a nebezpečně vysokých kozaček. Zase bude dovlečen mezi ty muže, na to příšerné, nízké podium a bude vystavovat svoje tělo. Nechtěl to, ale musel.

Nikdy nezjistil, kdo ho prodal Adamovi a možná to ani nechtěl vědět. Kromě rodičů a sestry neměl nikoho. Ale teď už neměl ani je. Byl jen děvka na prodej a k tomu si ho nikdo zatím nekoupil. Ležel na posteli, v pokoji, kde spával s ostatními, co byli na prodej a bylo jich tu opravdu dost. Nevěděl, kdy bude další aukce a bál se toho dne.

Mušketýr

Autor: T-KAY

TOM

Vždy bylo mým snem stát se mušketýrem. Vyrůstal jsem na statku s třemi muži. Byli dá se říct mými otci, protože svoje rodiče jsem nepoznal. Ti tři mě učili snad všemu. Od práce na statku, po souboje s meči.

Ano je to divné, ale nikdy, teda doteď jsem se nedozvěděl o jejich minulosti. Vysvětlili mi to tak, že čekali až budu mít dost rozumu abych to vše pobral. Ale v mém snu mě jedině podporovali.

Flashback

„Aramisi, přestaň ho učit ty bláboly. Je čas na lekci šermu.“ zavolal strýček Portos.

Ano říkal jsem jim strýčku, i když jsem je považoval za své otce.

„Běž, Tome, nebo se zblázní,“ usmál se Aramis a já šel šermovat se strýčkem Portosem.

Lekce byla opravdu namáhavá a opět to zabralo zbytek dne.

Když jsme unaveni uléhali do postelí, snil jsem o tom jak někomu zachráním život a podobné věci. Neuvědomil jsem si, že na mě strýčkové mluví.

„Zas je duchem jinde,“ zasmál se Athos.

„Athosi nech ho snít. Je to to jediné co má,“ odpověděl Aramis.

„Omlouvám se, potřebovali jste něco?“ zeptal jsem se, když jsem jsem vrátil duchem zase zpět.

„O čem jsi zase snil?“ zeptal se Portos.

„O tom jak se stanu mušketýrem. A budu chránit budoucího krále,“ odpověděl jsem.

„To je ušlechtilý sen,“ řekl najednou Athos a zbylí dva přikyvovali.

End of flashback

Byl jsem na cestě do Paříže, když jsem zpozoroval, jak někdo přepadal kočár. Moje nutkání zasáhnout mě hnalo na pomoc tomu nebožátku v kočáře.

Dojel jsem tam a vytasil kord.

„Tas a bojuj!“ zakřičel jsem na toho zbojníka.

„S tebou? Jsi kluk,“ zasmál se ten zbojník, ale tasil.

„Sice jsem kluk, ale dokážu víc než si myslíš,“ řekl jsem a zaútočil.

Opravdu měl můj protivník, co dělat, aby se ubránil. Po dlouhých minutách souboje nakonec zbojník dopadl na záda, přičemž mu kord vyletěl z ruky.

„Zmiz a nechtěj mě potkat,“ řekl jsem a zbojník jen vyděšeně přikyvoval.

Onen muž rychle vstal, nechal kočár kočárem a a utekl do lesů.

Přišel jsem ke kočáru a opatrně nakoukl dovnitř. Uvnitř se v náruči matky choulil mladý princ.

Věděl jsem, že je krásný, ale když jsem ho viděl, byl snad ještě krásnější, než v mých představách.

„Už je pryč, nemusíte mít strach,“ řekl jsem, abych je ujistil, že jim nehrozí nebezpečí.

„Děkuji vám mladý muži,“ usmála se královna.

„Byla to má povinnost,“ poklonil jsem se.

„Nemusel jste, jste naše spása. Nechci si představit, co by ten chlípník udělal mému dítěti,“ řekla královna, pustila svého syna a vystoupila z kočáru.

Samozřejmě jsem jí nabídl pomoc.

„Jsme daleko od zámku. Jak se dostaneme zpět, když ti zbabělci utekli?“ bědovala královna.

„Doprovodím vás až k branám zámku. Stejně mám namířeno do Paříže,“ usmál jsem se.

„To byste byl velice hodný,“ řekla královna s úsměvem.

„Tak tedy vyrážíme?“ zeptal jsem se.

Královna přikývla a znovu nastoupila do kočáru.

Všiml jsem si, že mladý princ sledoval každý můj pohyb. Byl roztomilý. Zapřáhl jsem i svého koně a mohli jsme vyrazit.

Cesta do Paříže trvala pár hodin, ale mě to nevadilo. Chtěl jsem tam a teď mě hřálo i vědomí, že jsem pomohl od zbojníků samotnou královnu a mladého prince.

Když jsme dojeli do Paříže přímo k zámku, seskočil jsem a šel otevřít kočár a pomohl královně.

„Ještě jednou vám děkuji, mladý muži,“ řekla královna.

Za ní vystoupil princ s hlavou skloněnou k zemi.

„Vaše výsosti, to byla má povinnost,“ odpověděl jsem.

„Nebýt vás, tak bychom s Williamem možná dopadli ještě hůře,“ protestovala královna.

„Na to raději nechci myslet,“ odvětil jsem.

„Ale stále jsem se od vás nedozvěděla, proč jste měl zamířeno právě sen, do Paříže,“ řekla znovu královna.

„No.... mým snem bylo stát se mušketýrem,“ odpověděla jsem se zarděním.

„Ušlechtilý to sen. Jděte si za ním a kdo ví, možná se stane skutečností,“ usmála se záhadně královna a spolu se svým sinem odcházela do zámku.

Kdo ví, kdy toho krásného prince znovu uvidím.

**

Jsem v Paříži už několik let. Našel jsem si zde práci a svůj sen jsem pohřbil i se svým kordem daleko za město. Smířil jsem se s tím, že se nejspíš nikdy nestanu mušketýrem. Celodenní práce na farmě kousek za městem mi pomáhala vytěsnit ten sen z hlavy. Ano, sice jsem pracoval na farmě za městem, ale ve městě jsem měl pronajatý jeden pokoj.

Kolikrát mi posel přivezl dopis od strýčků, že by se chtěli přijet za mnou, ale mou odpovědí molo stále odmítání. Nejspíš doufají, že jejich svěřenec se opravdu stal mušketýrem. Nechtěl jsem, aby zjistili, že jsem jen pomocník na farmě.

Zrovna jsem byl ve stáji a jako obvykle jsem pracoval, když jsem v dálce zahlídl jezdce. Někoho honili. Poznal jsem v té oběti mladého prince. Jeho ebenově černé vlasy bych nedokázal z paměti vymazat. Chtěl jsem to vypustit z hlavy a vrátit se k práci, ale ti jezdci se k němu přibližovali.

Mířili zrovna k farmě a zrovna ke stájím. Schoval jsem se za stohy sena a vyčkával. Počkal jsem, až princ projede stájí a začal jsem ty stohy shazovat. Divil jsme se, že každý z těch stohů zasáhly svůj cíl. Všichni tři leželi v prachu před stájí a jejich koně polekaně utekli pryč.

Rychle jsem seběhl dolů abych zjistil, jestli je princ v pořádku. Když se ujistil, že ho nikdo nepronásleduje, zastavil a otočil se.

Když mě uviděl, jeho obličej se zvláštně rozzářil.

„To ty?“ zeptal se mě.

„Ano, princi,“ poklonil jsem se.

Princ slezl s koně a přišel ke mně.

„Moc dobře si tě pamatuju. Říkej mi Bille,“ usmál se na mě.

„Ale veličenstvo. To přece nemůžu,“ odporoval jsem.

„Nikdo to vědět nebude. Prosím, říkej mi tak,“ celou dobu se usmíval.

„Tak dobře, prin... Bille,“ usmál jsem se tady taky.

„A jak se vlastně jmenuješ? Chci znát jméno svého zachránce,“ řekl.

„Jmenuji se Tom,“ řekl jsem skoro slyšitelně.

Bylo to zvláštní.

„Taky tedy, Tome, děkuji, že jsi mě zachránil, už podruhé,“ řekl Bill a rozhlížel se kolem sebe.

„Ehm... proč tě vlastně honili ti jezdci?“ zeptal jsem se trochu drze.

„To právě nevím. Bojím se, že to jsou ti, co nechtějí abych vládl po otci,“ odpověděl smutně Bill.

„Nechápu to. Proč by někdo usiloval o to abys neusedl na trůn?!“ zajímal jsem se.

„Tvrdí se, že jsem na vládnutí příliš mladý a že jen odsoudím Francii ke zkáze. Soudí a neznají mě,“ byl opravdu zklamaný.

„Tomu nevěřím,“ povzbudil jsem ho.

Povídali jsme si spolu dlouho. Pomalu se začalo stmívat.

„Budu muset jet zpět,“ řekl Bill do ticha.

„Chceš doprovodit?“ zeptal jsem se aniž bych nad tím přemýšlel.

„Tome, to není vhodné, ale budu rád,“ usmál se.

Nasedli jsme tedy na koně a vyjeli k městu. U zámku jsme oba sesedli a postavili se proti sobě.

„Tak... asi se budeme muset rozloučit,“ řekl jsem.

„Uvidíme se někdy?“ jeho otázka mě zaskočila.

„Nevím, pokud tomu bude osud chtít...“ ale nedořekl jsem to, protože mi to nedovolily.

Zaskočilo mě to, ale po chvíli jsem mu polibek oplácel. Málo chvil uběhlo od toho, kdy se dotkl mých rtů. Ale jak náhle to přišlo, tak to i zmizelo.

„Bille, co...?“ byl jsem zaskočen.

„Já.... omlouvám se....“ sklopil pohled k zemi a utekl.

„Bille, počkej!“ křikl jsem za ní, ale on mě ignoroval.

Chvíli jsem tam stál a díval se směrem, kterým utekl. Pak jsem se otočil nasedl na koně a zamířil ke krčmě.

Hned se mě ujala jedna z místních dívek, ale já měl pořád v mysli Billův polibek.

Upíjel jsem ze svého korbelu když jsem zaslechl rozhovor kousek ode mě.

„To štěně nesmí usednout na trůn. Musíme se postarat, aby zdechnul,“ řekl jeden hlas a ve mně by se krve nedořezali.

„Ale jak? Hlídají ho. Nedovolí nikomu se k němu přiblížit. Možná na korunovaci. Bude tam hodně lidí, nikdo si ničeho nevšimne,“ odpověděl druhý hlas.

Oni chtějí Billa zabít. Na jeho korunovaci. To se nesmí stát!

„A kdy je ta jeho korunovace?“ ozval se znovu první hlas.

„Za týden. Máme spoustu času všechno vymyslet,“ řekl znovu druhý hlas a pak už jsem nic neřekl.

**

Bill

Od toho příjemného setkání s Tomem, mým zachráncem uběhl týden. Všichni na zámku pobíhali jako šílení a připravovali mojí korunovaci. V tomto období mě všichni hlídali jako oko v hlavě. Když jsem matce řekl o mém zachránci, prohlásila, že bychom se mu měli nějak odvděčit. Ale jak?

Vím, že jeho sen byl stát se mušketýrem, ale když jsem ho před týdnem viděl, nevypadal, že by tomu tak bylo i teď.

„Williame, za chvíli to vypukne. Těšíš se?“ usmála se na mě matka.

Zrovna mě strojili do slavnostního oděvu. Strašně mě škrábal :/.

„Matko, kdo by se těšil převzít trůn?“ odpověděl jsem otázkou.

„Williame, zdědíš po otci francouzský trůn. Měl by ses těšit,“ pohladila mě matka po tváři.

„Francouzký trůn je něco, co v není v mých snech. Navíc, když vidím v jakém stavu je Francie, chce se mi plakat,“ odpověděl jsem.

„Ale no tak Williame, až usedneš na trůn, všechno budeš moct změnit,“ řekla povzbudivě.

„Taky změním,“ přikývl jsem.

„Tak jdeme, už se čeká jen na tebe,“ řekla matka a šla napřed.

Zhluboka jsem se nadechl a pomalu vykročil ke dveřím do sálu.

Tom

Dnes večer je korunovace. Musím se nějak dostat do zámku. Stál jsem u brány a snažil se tam nějak proplížit. Šlo to snadno, takže si myslím, že i ti vrazi se tam dostanou. Upravil jsem si klobou a rozhlížel jsem se kolem sebe. Najednou všichni ztichli. Posadil jsem si klobouk více do očí, ale stále jsem kontroloval okolí. Do sálu vešla královna a všichni se poklonili. Nic se zatím nedělo. Královna pokynula aby se všichni přítomní věnovali zase zábavě a oni jí poslechli. Snažil jsem se dohlédnout až na druhý konec sálu.

Všiml jsem si, že se znovu otevřely dveře a do sálu vkráčel princ. Bože tolik mu to slušelo.

'Sakra Tome, prober se!' okřikl jsem se.

Najednou se něco zalesklo a já hned zpozoroval co to bylo. Mušketa. Prodíral jsem se davem přítomných a snažil se dostat k tomu vrahovi, který právě mířil mušketou na spánek Billa.

Povedlo se mi to. Ten muž byl zaskočený, protože než stihl vystřelit chytil jsem ho za ruku s mušketou a zvedl jí do vzduchu. Pak se sálem rozhostil zvuk výstřelu. Všichni přítomní se přikrčili strachy k zemi a já se pral s tím mužem. Vyrazil jsem mu zbraň z ruky a hned jsem tasil kord.

„Proč ho tak chráníš, chlapečku?“ vysmíval se mi do obličeje.

„Protože je to náš budoucí král. Proč asi,“ vyštěkl jsem.

„Věříš, že to štěně nás dostane z hnoje ve kterém je celá Francie?“ zeptal se znovu muž.

„To je na něm,“ odpověděl jsem a ten muž zaútočil.

Bránil jsem se přesně tak, jak mě to strýčkové učili. Ale v koutku duše jsem měl strach, že tu není sám.

Můj strach byl oprávněný, protože i když jsem se věnoval souboji s jedním, všiml jsem si jak ten druhý z krčmy vytasil kord a mířil k princi.

„To ne!“ zakřičel jsem a povedlo se mi toho prvního srazit k zemi.

Rozeběhl jsem se směrem k princi a postavil se před něj.

„Ani se ho nedotkneš, pse!“ zakřičel jsem a bránil svůj i princův život.

„A ty mi v tom zabráníš?“ zeptal se ten druhý chlap a zaútočil.

„Když budu muset, pak ano.“

Byl to opravdu těžký souboj. Po chvíli se k nám přidal i ten první, kterého jsem předtím srazil k zemi. Dva na jednoho. Měl jsem co dělat. Princ se krčil na zemi za mými zády. Chvěl se strachem a já se snažil ochránit jeho cenný život, před těma dvěma.

Po dlouhých minutách se mi povedlo jednoho zasáhnout a ten padl mrtvý k zemi. Ale chvilka nepozornosti mě stála hodně a ten druhý mě taky zasáhl. Cítil jsem jak se mi jeho kord zabodává do břicha. Bolestně jsem vzdychnul, zůstal jsem stát. Moje odhodlání ochránit prince mi nedovolilo polevit. Nakonec i ten druhý padl mrtvý k zemi.

Mě se zamotala hlava a dopadl jsem koleny na tvrdou podlahu. Najednou jsem ucítil něčí ruce.

„Tome!“ uslyšel jsem princův hlas a pak jsem upadl do tmy.

Bill

Všechno se seběhlo tak rychle. Sotva jsem vešel do sálu, uslyšel jsem nesouhlasné brblání přítomných. Bál jsem se, že se tak projevují kvůli mému vzhledu, ale po té co se sálem ozval výstřel došlo mi, že tomu tak není. Přikrčil jsem se k zemi v místech kde jsem se zastavil a rozhlídl jsem se, co se děje. Uviděl jsem Toma jak se s někým pere. Ten dotyčný měl v ruce zbraň. Oni mě chtěli zabít. Nějak jsem nevnímal situaci kolem mě. Zavřel jsem oči, slyšel jsem jen zvuky vřeštících přítomných, zvuky šarvátky a křik.

Nevnímal jsem nic dokud jsem neuslyšel Tomův hlas někde v mé blízkosti. Okamžitě jsem otevřel oči a uviděl jeho postavu před sebou. Bránil mě, i když nemusel. Sledoval jsem celý souboj se strachem. Když první z můžu padl mrtvý trochu jsem si ulevil. Tedy do chvíle, kdy se mi k uším doneslo Tomovo bolestné vzdychnutí. On ho zasáhl. Ale nemalou chvíli na to i ten druhý padl.

Oddechl jsem si. Můj život byl zachráněn tím samým člověkem už po třetí.

Najednou jsem viděl jak jeho tělo padá na kolena. Všiml jsem si krve na jeho košili. Chytil jsem ho a i když jsem odjakživa nesnášel pohled na krev přiložil jsem ruku k ráně na jeho břiše.

„Tome!“ křikl jsem zoufale a on na mě pohlédl. Ale jen na chvilenku, protože je okamžitě zavřel.

„Tome!“ řekl jsem, ale on už nereagoval.

To ne nesmí zemřít.

„Zavolejte královského lékaře! Hned!“ zavolal jsem do útrob sálu, oči nespouštějíc z Toma.

Teď mi ležel v náručí, v bezvědomí. Bylo mi do pláče. Vždyť on za mě položil život. Ne nedovolím aby zemřel. Nesmí.

Cítil jsem jak mě někdo chytá za ramena a snaží se mě odvést od jeho těla. Chvilku jsem protestoval, ale když jsem uviděl lékaře, přestal jsem. Otočil jsem se na toho kdo mě chtěl odsud dostat a zpozoroval jsem matku. Schoulil jsem se do její náruče a naplno se rozvzlykal.

„Williame, neplakej,“ hladila mě matka po vlasech. Její hlas zněl rozrušeně.

„Nesmí zemřít!“ vzlykl jsem.

„Nezemře, lékař se o to postará,“ pronesla tiše a odváděla mě pryč.

**

Seděl jsem vedle postele v komnatě, kde ležel už několik dní Tom. Ještě se neprobral. Měl jsem neskutečný strach, že i když lékař udělal, co mohl, Tom stejně zemře. Schoval jsem si obličej do dlaně, protože druhou rukou jsem jsem držel tu Tomovu.

„Proč pláčeš?“ zeptal se někdo šeptem.

Rychle jsem zvedl pohled před sebe a uviděl jeho oči. Díval se na mě a na rtech mu hrál maličký úsměv.

„Ty ses probudil!“ vyjekl jsem.

„A ty jsi v pořádku,“ usmál se na mě.

„Díky tobě,“ přikývl jsem.

„Byla to má povinnost,“ hlesl tiše.

„Nebyla. Mohl jsi zemřít,“ sklopil jsem pohled k zemi.

„Ale nezemřel. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo, Bille,“ řekl tiše a já opět zvedl hlavou.

„Tome, to je potřetí, co jsi mě zachránil. Proč?“ zeptal jsem se.

„Jsi následník trůnu. Budoucí král. Věřím, že ty změníš Francii k lepšímu. Proto jsem tě zachránil,“ odpověděl.

„Tome,“ hlesl jsem a mé tváře byly zase plné slz.

„Bille, neplakej, prosím,“ žádal mě.

Než jsem stačil odpovědět, dveře komnaty se otevřely a dovnitř vešla matka s otcem.

„Jste vzhůru. To jsme rádi. Chtěli jsme se vám odvděčit za záchranu našeho syna,“ ozval se otcův hlas.

„Vaše výsosti, byla to má povinnost. Nechci od vás vůbec nic,“ odpověděl Tom.

„Ale já i královna jsme jiného názoru. To, jak jste se zachoval se musí odměnit. A když jsem se doslechl, že to nebylo poprvé, co jste mému synovi zachránil život, rozhodl jsem se, že vás jmenuji mušketýrem,“ odpověděl otec a Tom přímo zatajil dech.

Tom

„Vaše výsosti, je to pro mě čest,“ sklopil jsem pohled.

„Zasloužíte si to, mladý muži,“ odpověděl král

**

Uběhlo několik let. Princ William, neboli Bill, se stal králem a opravdu jeho zásluhou Francie jen vzkvétala. Tom byl pasován na mušketýra a zůstal na zámku jako Billova osobní stráž.

Ptáte se jak to mezi nimi dopadlo? Ten polibek na farmě nebyl rozhodně jejich poslední. Oba si uvědomovali, že cítí něco zakázaného, ale i když se po letech Bill oženil, jejich láska byla ještě silnější, i když utajovaná. Poznali cit, kterému mnoho z nás říká čistá pravá láska.

THE END

Darované srdce 19. (konec)

Autor: T-KAY

Uběhl měsíc a Bill o sobě stále nedával nikomu vědět. Po několika pokusech ostatních se mu dovolat, raději vypnul mobil a měl tak klid. Věděl, že jim ubližuje, ale nechtěl se s nikým vidět. Nejvíce s Tomem, který byl mezi volajícími. Znovu ležel na matraci, která tam byla snad od vždycky, co si pamatoval a pozoroval strop chátrajícího domku. Opět vzpomínal na nádherné chvíle s Tomem, s rodinou, s Géčkama. Taky vzpomínal na poslední koncert v klubu a reakci Davida Josta.

Pak se mu ale vybavila ta noc a slzy se mu spustily nanovo. Věděl, že tím, že se neozývá ubližuje hlavně rodině, ale nechtěl aby o něm někdo věděl.

Darované srdce 18.

Autor: T-KAY

Další den se Tom vzbudil s nepříjemným bolehlavem. K jeho smůle si z noci vše pamatoval. Podíval se na fotku jeho kamarádky, která stále ležela na jeho polštáři. Posadil se a rozhlídl se kolem. Až teď, když už v jeho krvi nekolovalo takové množství alkoholu, mu došlo, co Billovi vlastně řekl. Až teď si uvědomoval, jakou vlastně udělal chybu. Vždyť nemohl vinit Billa za Kiminu smrt. On v tom byl nevinně.

„Jsem idiot!“ křikl nahlas a pěstí praštil do postele.

Pohledem zabloudil k oknu, doufajíc, že naproti zahlídne Billovu siluetu. Ale nic tam neviděl.

Darované srdce 17.

Autor: T-KAY

**

Týden utekl jako voda a Bill s Tomem čekali před učebnami, kde se konali maturity. Tom měl tu kliku, že šel dřív než Bill, ale i tak byl rozhodnutý Billa podpořit, jak nejvíc mohl. Teď měl maturitu za sebou a čekal až přezkouší zbylé studenty, mezi nimiž byl i Bill. Měli se v ten samý den dozvědět i výsledky a tak zůstával, stejně jako všichni studenti a spolužáci v budově školy.

Zrovna stál na chodbě, držíc Billa náruči a uklidňoval ho. Zároveň ho ujišťoval, že to zvládne. Když zavolali Billovo příjmení, Bill doslova ztuhnul.

„Zvládneš to,“ ujistil ho a ještě než Bill zamířil do učebny, ho políbil.

Bill se jen usmál a vešel do učebny.

Když vyšel vypadal, že to s ním sekne. Nebyl si jistý, jestli zkoušky zvládnul a pořád si opakoval otázky a hledal, kde nejspíš udělal chybu. Tom jen zakroutil hlavou a znovu ho objal.

Darované srdce 16.

Autor: T-KAY

Když se Bill s Tomem vrátili zpátky a všechno se vysvětlilo, Georg se Billovi omluvil a vše bylo dá se říct v pořádku. Géčka žasla nad Billovým rozhodnutím, všechno rozjet naplno. Ano čekali na to, ale už nedoufali v to, že by na to Bill kývnul, proto je to překvapilo.

Ale nechtěli nic uspěchat. Navíc jak se blížil konec školního roku, a tím i maturity, tak si moc dovolit nemohli. Dohodli se, že to nechají na léto, aby měli Bill s Tomem čas na učení. Ale nelelkovali a zkoušeli.

Darované srdce 15.

Autor: T-KAY

„Bille, nemůžeš za to, že se ti to stává. Tom mi řekl, že si býval hodně nemocný, když jsi byl malý. Takže pokud se ti to stává, tak to neovlivníš,“ usmála se na něj Nadine.

„Já vím, ale nerad někoho děsím,“ řekl tiše Bill.

„Ale no tak, broučku, už jsem ti říkal, že za to nemůžeš,“ řekl mu Tom a pevně ho objal.

Bill už radši s výčitkami svědomí přestal. Nechtěl nikomu kazit den svojí mizernou náladou.

Tom v klidu dojedl a pak se všichni přesunuli do obýváku. Nadine pustila televizi, ale zazvonil telefon a tak nechala chlapce o samotě.

Darované srdce 14.

Autor: T-KAY

Další den ráno se Bill probudil v lepším stavu, než v jakém sem byl přemístěn. Hned v kuchyni se setkal s matkou a bratrem. Oba se ho okamžitě ptali, jak se cítí. Když je uklidnil, že je mu lépe, usmáli se na něj. Billa ale tížilo pomyšlení na něco jiného.