Warning: Tento blog podporuje incest a homosexualitu.

Zároveň jsou zde povídky, které jsou o slavných osobnostech, ale nejedná se o žádné urážky nebo pomluvy.

pátek 7. srpna 2020

Díky Bráškovi 11.




Tak jsem to zvedl. 

"Ty špíno!!! Řekl jsem ti, ať mlčíš, za to si podám tebe i toho frajírka!" zařval do telefonu. 
"Přestaň Terry volat a vyhrožovat jí!" řekl jsem hnusně. 

Pak se jen ozvalo pípání, že to položil. Měl jsem vztek. Vzal jsem ten talíř a šel jsem pomalu dolů. Ale taky jsem se musel uklidnit. Trochu se mi to podařilo. Podal jsem Terry oběd a ona se do něj s chutí pustila. 

"Jayi, potřebuju s tebou mluvit." řekl jsem a zamířil jsem do kuchyně. Jay mě následoval. 
"O čem se mnou potřebuješ mluvit?" zeptal se mě Jay v kuchyni. 
"Ohledně Terry. Měly bysme jí koupit novej telefon i s telefonním číslem." řekl jsem mu.
"Proč?" divil se. 
"Protože jí ten šmejd pořád volá a vyhrožuje jí. Zrovna před chvílí, když jsem byl u ní, tak jí volal a vyhrožoval jí. Ona potřebuje být teď v klidu a nemyslet na něj ani na to, co jí provedl!" vysvětlil jsem mu. 
"Hele, Richo, ty nejsi blbej. Myslí ti to. Tak jo, dneska Terry vytáhneme na nákupy." usmál se. 
"Souhlasím!" usmál jsem se taky a šli jsme zpátky.
"Co jste řešili?" zeptala se nás Terry, když jsme přišli do obýváku. 
"Jen to, že dneska vyrazíme na nákupy. A ty půjdeš s námi!" řekl Jay a Terry zasalutovala. 
"Rozkaz velký bratře!" řekla a všichni jsme se zlomili smíchy. 

I když na tom byla psychicky mizerně, tak nezkazila srandu a toho jsem si vážil. Když si chtěl opět sednout na gauč vedle Terry, tak jsem ho prostě předběhl a sedl si místo něj. Jeho výraz nejde ani popsat. Řeknu to takhle, opět jsme všichni bouchli smíchy. 

"Zmiz skrčku!" řekl mi. 
"Ani mě nehne!" odporoval jsem mu a vyplázl jsem na něj jazyk. Opět jsem tím vyvolal další vlnu smíchu. 
"Hej lidi, já se chci dívat!" křikl Izzy a držel se za břicho. 
"No dobře, tak už klid!" zavelel Jay a všichni jsme ze srandy zasalutovali. 

No co bych měl říkat. Opět jsme se všichni zlomili v pase smíchy. Trvalo asi pět minut, než jsme se všichni uklidnili a věnovali se televizi. Vůbec jsem si nevšiml, na co koukají, ale pak mi spadla čelist. Oni koukali na Toy Story. 

"Hej lidi, čí nápad byl koukat na tohle?" zeptal jsem se udiveně. 
"No kdo asi! Izzy!" práskl ho Chris. 

Řeknu vám, že tohle jsem nečekal, ale bylo hezký se vrátit do dětství a koukat se na pohádky. I když si uvědomuju, že i v týhle pohádce měly ty postavičky hustý hlody. Byla fakt sranda. Když jsme dokoukali Toy Story, tak jsme se šli rychle oblíknout na ty nákupy. Asi za půl hodiny jsme byli všichni 
připravený a vyrazili jsme. Celou cestu jsem šel vedle Terry, protože mi přišla smutná. 

"Terry, copak se děje?" zeptal jsem se jí. 

Nic neřekla, jen vzala do ruky mobil, něco na něm chvíli dělala a pak mi ho podala. Byla tam zpráva od Luka. 

"Laskavě nenechej tu buznu, aby ti zvedal telefon! Tohle si s tebou vyřídím. A nejen s tebou ale i s Ním!" stálo v SMSce. 
"Tohle už fakt přehání!" řekl jsem naštvaně.
"Richie, to ne! Děláš si jen problémy!" řekla smutně a bylo vidět, že se jí chce brečet. 
"To je mi jedno! Musíme na policii. On je nemocnej. Tohle ti nemůže dělat." řekl a bylo mi v tu chvíli jedno, jestli mi ten idiot něco udělá. 

Hlavní pro mě bylo, aby se Terry netrápila a nemyslela na něj. Přinášelo jí to jen bolest. A já jsem nechtěl, aby byla smutná. 

"Hej, Jayi." Křikl jsem na Jay, který byl s klukama trochu dál od nás.
"Co je?" zeptal se a on i ostatníma přišli k nám. 
"Než půjdem nakupovat, musíme na lampárnu!" odpověděl jsem. 
"Proč?" divili se kluci. 

Neodpověděl jsem, jen jsem jim podal Teřin mobil. 

"To nemyslí vážně!" zařval Jay a lidi se po něm začali otáčet. 
"Klid Jayi! Prostě půjdeme na policii a ukončíme to jednou provždy!" klidnil jsem ho. 
"To jedině. Chci toho idiota mít z krku a ne aby věčně deptal mou sestru." pořád se rozčiloval, ale už ne tak nahlas. 

Takže jsme místo do obchodního centra zamířili na policejní stanici. Tam se nás ujal docela milej policajt a vyřídili jsme to. Byl tu ale jeden háček.
Potřebovali lékařskou zprávu, ale to Jay vyřešil tak, že zajel do špitálu, kde Terry ležela a vyžádal si jí.
Vlastně musel pro dvě zprávy. I pro tu mojí. Protože mě Luke jaksi napadl, když jsem si s ním šel
promluvit. Mlčel jsem o tom, že jsem mu dal přes hubu. Asi po dvou hodinách nás konečně pustili a řekli, že už se nemusíme bát, že po něm půjdou. O něco klidní jsme vycházeli ze stanice a mohli jsme jít konečně nakupovat. V centru jsme se rozdělili asi nějak takhle. Jay šel s Izzym do NewYorkeru, Chris s Vincem do jiného butiku a Já s Terry jsme zamířili do elektra. 

"Proč sem?" divila se Terry. 
"Chci ti dát takovej menší dárek!" usmál jsem se na ní. 
"Richie, ale to nemusíš!" oponovala mi. 
"Nemusím, ale chci! Pojď, můžeš si vybrat novej mobil!" řekl jsem s úsměvem a táhl jsem jí k mobilním telefonům. 
"Richie, ale tohle opravdu dělat nemusíš." snažila se mě zastavit. Ale já jsem si to nenechal rozmluvit. 
"Tak... teď si můžeš vybrat." řekl jsem a tak i když nerada si vybírala.


Z POHLEDU TERRY


Richie mě trochu zaskočil, když mě vedl do elektra, kde jsem si měla vybrat telefon. Prej to má bejt jako dárek od něj. Tak jsem si, i když nechtěně vybírala telefon. Nějak jsem si nemohla vybrat. Bylo jich tam moc. Richie, který mě celou dobu pozoroval, pak vzal jeden. Přesněji Sony Ericsson. Ani nevím kolikátka to byla, ale byl krásný. A nejspíš i drahý. 

"Co říkáš na tenhle?" zeptal se mě. 
"No... je krásnej..." začala jsem, ale Richie mě nenechal domluvit. 
"Tak ho bereme!" řekl a šli jsme ke kase. 

Když ten telefon zaplatil, něco s ním ještě dělal a pak mi ho podal. 

"Tak a teď tě ten idiot nebude otravovat." usmál se na mě. 
"Jak to myslíš?" divila jsem se. 
"No s Jayem jsme se domluvili, že ti pořídíme nový mobil, ale i telefonní číslo." odpověděl mi. 
"Cože? To jako fakt?" zeptala jsem se znovu. 
"Jo. Protože, když jsem ti šel k tobě do pokoje pro oběd, tak ti ten šmejd volal a pak ještě ta SMSka. Prostě jsme si řekli, že to uděláme. Už takhle tě to deptá a trápíš se kvůli tomu. Chceme, aby ses smála a byla šťastná a v klidu." usmál se na mě. 

Tohle mě opravdu dojalo. Richieho jsem prostě musela obejmout. Objala jsem ho a dala jsem mu pusu na tvář. 

"Za co to bylo?" divil se teď Richie.

Díky Bráškovi 10.





"Jdu za ním! Nebo ještě něco vyvede!" řekl Chris a šel za Richiem.

Stejně nemá šanci ho dohonit. Takhle vytočenýho jsem Richieho ještě neviděla. Slzy jsem ani nezdržovala. 

"Sestřičko, opravdu to byl Luke?" zeptal se mě brácha. 

Nechtěla jsem odpovědět, bála jsem se, že by jim něco udělal. 

"Řekni mi to sakra!" vyjel na mě.  
"Jo byl! Stačí ti to?!" odpověděla jsem hnusně. 
"To je hajzl!" ulevil si Jay a vypadalo to, že brzo vybuchne.

V nemocnici jsem ležela ještě dva dny, než mě pustili domů. Richie se už v nemocnici neobjevil a bylo mi to moc líto. Bála jsem se o něj, i když mi kluci říkali, že je v pořádku. Ani nevím, jestli za Lukem šel nebo ne. Když mě pouštěli z nemocnice, přijel pro mě Jay. Ale byl sám a to mě docela mrzelo. Celou dobu byl ticho. Opravdu jsem si říkala, že mě měli nechat umřít. Bylo by to asi nejlepší. Teď kolem mě budou radši chodit po špičkách, aby se neřeklo. Teda tak mi to připadalo. Mlčky jsme dojeli před WG. Jay vzal moje věci a odnášel je dovnitř. Já jsem ale stála před domem neschopná vejít dovnitř. 

Díky Bráškovi 9.



Jednou, to už jsem s Lukem chodila asi druhý měsíc, se stalo, co jsem rozhodně nečekala. Prostě se z
Luka stal strašnej žárlivec a pořád mě obviňoval, že mám něco s někým ze skupiny. 
Dokonce mě i několikrát uhodil. Byla jsem blbá, ale po každý jsem mu to odpustila. Prostě jsem nechtěla přijít o kluka, kterýho jsem úplně nesmyslně milovala. Jednou jsem takhle šla ze školy a před budovou na mě čekali kluci. Celá skupina přesněji. 

"Ahojky, copak tu děláte?" zeptala jsem se překvapeně. 
"Šli jsme tě vyzvednout." usmál se na mě Richie, ale to neměl dělat. 
"Hele, mladej. Nebal mi holku!" vyjel na něj Luke. 
"Co to meleš?" zeptal se ho nechápavě Richie. 

Díky Bráškovi 8.



Do studia jsme dojeli bez problémů. Jay ani moc nebrblal. Ve studiu jsem se nestačila divit. Hned jak
jsme přijeli, kluci okamžitě zmizeli do nahrávací části studia. Já stála za tím sklem spolu s jejich
manažerem. Musela jsem uznat, že zpívali fakt pěkně. Asi po hodině nahrávání měli konečně pauzu.
Přišel za mnou můj milovanej bratr. 

"Tak co na nás říkáš?" zeptal se mě. 
"No... Jste fakt dobrý!" odpověděla jsem a to už se k nám přihnali i ostatní. 
"To jako vážně?" zeptal se Izzy. 
"Smrtelně vážně!!!" přikývla jsem. 
"Díky!!!" řekli všichni najednou. Nad tím jsem se musela zasmát. 
"A co bude teď?" zeptala jsem se jich. 
"Ještě nazpíváme dvě písničky a může jít domů." odpověděl mi brácha. 
"Tak jo." hlesla jsem a sedla jsem si na pohovku, co byla v té místnosti. 

Díky Bráškovi 7.



Otevřela jsem, ale bez jediného pozdravu jsem si šla sednout zpět na postel. Richie zavřel dveře a šel si
sednout ke mně. 

Díky Bráškovi 6.



V pokoji jsem popadla prášky a vracela jsem se k Jayovi. Na chodbě jsem ale potkala kluky. 

,,Čau kluci. Jinak dobré ráno." řekla jsem jim. 
,,Jak pro koho." ozval se Jay, který právě vyšel ze svého pokoje. 
,,Ale za to si můžeš sám, bráško!" řekla jsem mu. 
,,Já vím." odpověděl a já jsem mu podala ty prášky. 
,,Kdo chce snídani?" zeptala jsem se ostatních. 
,,Jáááá!" vykřikli všichni. 

Díky Bráškovi 5.



Jakmile jsme se vrátili zpátky do restaurace, Jay byl docela překvapený, ale nic neřekl. Posadila jsem se
zpátky ke stolu a přetrpěla jsem tam s nimi ještě hodinu. Kluci sice dělali blbosti, ale mě do smíchu
nebylo a Jay se taky nezapojoval. Po hodině jsme vyrazili k WG house. Byla to otrava. Sice jsem slíbila
Richiemu, že si to do rána rozmyslím, ale byla jsem skálopevně rozhodnutá.
Ráno už mě tu neuvidí. Potichu jsem si zabalila věci. Bylo něco po půlnoci, když jsem potichu scházela
ze schodů dolů a táhla jsem sebou i kufr. Povedlo se mi sejít schody, bez jakéhokoli zvuku. Když jsem
šla kolem kuchyně, uslyšela jsem jak se rozbíjí sklo. Šla jsem se tam teda podívat. Když jsem se objevila ve dveřích do kuchyně, nestačila jsem se divit. 
Byl tam Jay a zdálo se, že je i slušně nalitej. V ruce držel poloprázdnou lahev od nějakýho chlastu a motal se po celý kuchyni. 

Díky Bráškovi 4.




Dojeli jsme před restauraci, vystoupili jsme z limuzíny a vešli jsme dovnitř. Tam se nás ujal číšník a vedl nás k "našemu" stolu. Kluci asi objednali stůl, protože mi to jinak nedávalo smysl. 

,,Vy jste ten stůl zamluvili?" zeptala jsem se Chrise. 
,,No, víš... ani jsme nemuseli. Chodíme sem dost často, že nám dávaj tenhle stůl pořád." usmál se na mě Chris. 
,,Aha... tak teď už to chápu." usmála jsem se taky.
,,Hej nevrkejte tam!" repal Jay. 
,,Screw you!" okřikla jsem ho a kluci se začali smát. 
,,Počkej doma, sestřičko. Ty to schytáš!" rozčiloval se Jay a pak jsme se všichni usadili.
,,Ty bláho Jayi, tvoje sestřička má pěkně prořízlou pusu. Takhle do háje jsme tě neposlali ani mi." dobíral si Jaye Izzy. 
,,Ty toho taky nech." řekl otráveně Jay. 
,,Ale no tak, Jayi. Vždyť víš jak jsem to myslela. Nemusíš být nepříjemný na kluky. Oni za nic nemůžou." někdy to brácha fakt přehání. 
,,No jo... Máš recht." sklopil oči k zemi a dál se neprojevoval. 
,,Ale zase si nehraj na dotčenýho. Jde ti to naprosto příšerně." rejpla jsem si. 

Díky Bráškovi 3,




Pak jsme přece jen sešli dolů, kde byli ostatní. 

,,Terry, co nám o sobě povíš? Jay o tobě moc nemluvil. Mluvil spíš o Camronovi a Yasmin, ale o tobě se vůbec nezmínil." řekl Chris. 
,,Nevím, co byste chtěli vědět." řekla jsem jim. 
,,No... Co třeba všechno." smál se Izzy. 

Tak jsem jim o sobě něco řekla. 
"Páni. Tak to je hustý." řekl Vince, když jsem ukončila svoje vyprávění. 

Řekla jsem jim totiž o naší hádce s Jayem. 

Díky Bráškovi 2.




Když mi o klucích ze skupiny řekl snad všechno, byl už večer. Tak jsme si dali pusu na dobrou noc a šli
jsme spát.
Všechno uběhlo strašně rychle a už jsem seděla v letadle směr Německo. Jay seděl vedla mě a pořád mě povzbuzoval. Byla jsem ale opravdu nervozní. Nevěděla jsem, jak se před zbytkem kapely chovat.
Letadlo akorát přistálo a já jsem se celá klepala. 

,,No tak, Terry. To bude v cajku. Kluci jsou vážně v pohodě. Nemusíš mít strach." zase se mě snažil uklidnit Jay. 
,,Tobě se to řekne. Ty s nima už nějakej ten pátek seš. Jsem prostě nervozní." vytkla jsem mu.
,,Tak už klid. Jinak se tě kluci leknou." dobíral si mě. 

Díky Bráškovi 1.




Tak abych se představila. Jmenuju se Terry Khan a je mi 17 let. Abyste se nedivili mému jménu, tak mám tři sourozence. Nejstarší je Tariq Jay a ten je členem jedné známé chlapecké skupiny. Ale všichni
mu říkáme Jayi, jen rodiče mu říkají prvním jménem. A pak mám ještě bratra a sestru, dvojčata Camrona a Yasmin. Já jsem prostřední. Nějaký čas bydlíme odděleně. 

Od doby, co je Jay plnoletý, tak bydlí v Berlíně. Občas jsem tam bydlela s ním. Ale opravdu jen občas, protože nejsem plnoletá. Jinak bydlím se zbytkem rodiny na kraji Londýna. Jednou, je to asi dva roky, nám Jay oznámil, že letí do Orlanda, kdesi v Americe. Docela jsem mu to záviděla. Jsou to asi dva roky od doby, co odletěl. 

Vyvolení 5.




„Fakt? To je pěkně vyslovenej kompliment,“ usmál se Tom a naklonil se nad Billa.

Bill ho pozoroval a pohled mu sjížděl na Tomovy rty. Tolik se teď přemáhal, aby ho nepolíbil. Nechtěl
pokazit jejich nabité přátelství. Všude bylo ticho, protože ostatní byli na zahradě a bavili se spolu.

„Proč jsi ticho?“ zeptal se ho šeptem Tom.
„A proč šeptáš?“ usmál se Bill. Sám ale taky šeptal.
„Já ti ani nevím. Nemyslím, že bych chtěl tuhle chvíli chtěl kazit mluvením nahlas,“ odpověděl Tom stále šeptem.

Vyvolení 4.




Další den ve vile panovala opravdu napjatá atmosféra. Tom s Bille a Mikem se uchýlili do sauny, která
jim zajišťovala aspoň trochu klidu a odlehčení před blížícím se večerem. Oba se snažili Billa uklidnit, že se vrátí z duelu zpátky do vily. I Bill si to přál. Chtěl být s Tomem co nejdéle. Předchozí večer si spolu povídali dlouho do noci. Leželi natisknutí na sebe, i když Bill měl hlavu na Tomově hrudníku a Tom ho výskal ve vlasech.
Bill se proto modlil, aby se vrátil zpátky. Rozhodně nechtěl vypadnout hned první týden. Vidina toho, že se vrátí a bude mít šanci poznat Toma o něco lépe než doposud ho lákala. Nechtěl si nic připouštět, ale už jen Tomova blízkost mu vždycky zvedla náladu.

Vyvolení 3.




„Billy?“ zavolal na něj ve chvíli, kdy se šel Bill skrýt do sauny.

Bill se na něj otočil a smutně se usmál. Tom se tedy vydal za ním a jakmile se mu naskytla možnost, objal ho.

„Tolik mě to mrzí,“ šeptl mu do vlasů. To už Bill nevydržel a rozvzlykal se.
„Proč mě tak nenávidí? Co jsem jim udělal?“ ptal se plačtivě černovlásek a mezi prsty svíral Tomovo
tričko.

„Jsi jiný, Billy. A oni to jiné v tobě odsuzují. Nelam si s tím teď hlavu. Z toho duelu se vrátíš jako vítěz,
já to vím,“ uklidňoval ho Tom.
„Myslíš?“ Bill k němu zvedl pohled.
„Ne, Billy. Já to vím a věřím tomu. Pak tu budu pro tebe,“ řekl dredáč a pohladil ho po tváři.
„Mám tě rád, Tome,“ usmál se Bill konečně upřímně a vesele.

Vyvolení 2.




Další den je probudila siréna. Nebylo to pro nikoho příjemné, ale jen jediný člověk, byl tou dobou už
vzhůru. Byl to právě Bill. Chtěl vypadat dobře. Ale zároveň ho hlodal červíček pochybností, pro koho by se měl takhle parádit. Takže si udělal jen linky, nanesl na řasy řasenku a na výška nanesl světlé stíny. Rty pak přetřel jahodovým leskem a následně vše uklidil zpět do taštičky. Vyšel z koupelny do vlekého
obýváku, kde už všichni okupovali sedačky.

Vyvolení 1.



Asi dvacetiletý černovlasý chlapec seděl na křesle, ve kterém se rozhodne o jeho osudu. Ve studiu, ze
kterého se vrátí buď domů a nebo vejde dveřmi do vily, kde bude odříznut od jakéhokoli kontaktu s
vnějším světem, ale umožní mu soutěžit o spoustu peněz a navíc popularitu.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 45. The End



Hostinu jsme uspořádali u Richieho doma. Neměli jsme taky moc na výběr. Halvně jsme se tak rozhodli
kvůli prckům. Nábytek jsme přestěhovali na chvíli do garáže, aby bylo místa na stoly. Venku na zahradě
jsme udělali taneční altán. Když jsme všichni konečně dojedli, přišly na řadu přípitky. Jako první se hlásil o přípitek Izzy.

"Richieho znám už 6 let. Je to hodně dlouhá doba a za tu dobu jsme se poznali velice dobře. Beru ho ne
jako kamaráda, ale jako svého mladšího bratra. Kdykoliv se Rich dostal do nějakých potíží, byl jsem tady pro něj a pomáhal jsem mu. Když na měsíc a půl skončil v kapele, prožíval jsem jedny z nejhorších dní v mém životě. A když se potom vrátil, byl jsem strašně moc šťastný. Možná si budete myslet, že jsou to jen velkolepé kecy, ale já to myslím naprosto vážně. Jsem strašně rád, že si vzal zrovna Terry, protože ona je to nejlepší, co ho mohlo potkat. Je milá, hodná, správně střelená, hezká a snáší s ním všechny radosti i strasti jeho života. I když to mezi nimi kolikrát skřípalo a vypadalo to jako definitivní konec, vždycky dokázali přelstít osud a jsou stále spolu. A ode dneška je to jejich život. Přeji vám, abyste byli vždycky tak šťastní, jako jste dneska, abyste vždycky drželi při sobě, jak tomu bylo doteď, abyste měli samé radosti plné dny, přesně tak, jak tomu bylo doteď. A přeji vám to z celého srdce. Na zdraví Richieho a Terry." řekl Izzy svůj proslov.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 44.

 




Čas jakoby ubíhal strašně rychle, a už zbývalo jen pár dní do svatby. Asi týden před svatbou přijeli jak
moji biologičtí, tak i adoptivní rodiče spolu s Evou, Chrisem, Kris a skoro dvouletým Chrisem. Úplně se rozplývali, když viděli dvojčata. Zbývaly asi dva dny do svatby a už jsme dozařizovali absolutní
drobnosti. Svatební šaty byly pečlivě uschované, aby je Richie nemohl najít. A že se o to už několikrát
pokoušel.

"Lásko, takhle to nebude překvapení." namítala jsem.
"Sakra, ta zvědavost mě ubíjí." řekl pokaždé.

Richie měl koupený nádherný bílý oblek. Den před obřadem jsem byla nesmírně nervozní a Kris spolu
se Sarady a Lucy mě uklidňovaly.

"Terry, bude to probíhat stejně dobře jako na zkouškách." klidnila mě Kris.
"Tobě se to řekne, ty už to máš za sebou." oponoval jsem jí.
"Neboj, taky jsem byla nervozní. Taky jsem šílela. Všechno bude dobrý." vysvětlila Kris.

Částečně jsem se uklidnila. Všechny čtyři jsme byly v ložnici, tak jsme sešly dolů za klukama.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 43.

 



Smáli jsme se ještě dalších deset minut.

"Terry, kdo půjde prckům za kmotra?" zeptal se Jay, když jsme se uklidnili.
"Za kmotry. Oba budou mít svýho kmotra." upřesnila jsem.
"A už víš, kdo to bude?" zajímal se i Izzy.

Richie se ke mně naklonil.

"Potrefení kačeří se vždycky ozvou!" zašeptal.

V tu chvíli jsem se zlomila smíchy.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 42.

 




"... Vezmeš si mě?" řekl Richie.

Teď už mi tekly slzy po tvářích a neměla jsem slov. Richie na mě koukal s nadějí v očích.

"Ano. Moc ráda se za tebe provdám." řekla jsem mu.

Richie vstal a nádherně mě políbil.

"Gratulujeme děti!" řekli Kathy s Robertem společně, ale my jsme v tu chvíli nevnímali.

Svátky utekly jako voda. Na silvestra jsme uspořádali skromnou oslavu, kde nechyběla ani Sarady s
Liefem a malým Aydenem. Přišli i Richieho přátelé, takže nás byl doslova plný dům. S Richiem jsme
velice rychle stanovili datum svatby. 14. února.
Přesně to datum, kdy jsme se chtěli vzít i minule, než se to pokazilo. Museli jsme zavolat klukům a
všechno jim vysvětlit. Největší překvapení bylo, že asi čtrnáct dní po novém roce se kluci objevili u dveří.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 41.

 



S Kathy jsme si takhle povídali asi ještě půl hodiny a pak se s omluvou odebrala do kuchyně. No jo...
vánoce. Já jsem zůstala v obýváku s těmi drobečky. Lehla jsem si k nim a pozorovala jsem jejich spokojené tvářičky. Ani jsem si nevšimla, že se do obýváku vrátil zbytek rodiny. Richieho jsem zaregistrovala, až když mi dal pusu na tvář.

"Jé, to už to máte hotový?" zeptala jsem se překvapeně.
"Skoro všechno. Zbytek doděláme pozítří." vysvětlil Richie.

Najednou mu zvonit mobil, prckové se lekli a začali plakat.
"Promiň." omluvil se a odešel. Já jsem mezitím přebalila prcky.

Slave 13. 2/2 The End

 


„Zavolejte někdo záchranku!!!“ uslyšel hlasy za sebou. On se však díval do ještě otevřených hnědých očí ve svém náručí.
„Proč?“ zeptal se slzami v očích a stále pevněji tlačil svou ruku na krvácející ránu v Tomově hrudi.
„Pře-přece tě ne-nenechám umřít,“ vydal ze sebe ztěžka Tom. Dýchání ho bolelo, mluvení jakbysmet.
„Nemluv prosím. Buď tu se mnou, prosím,“ brečel Bill.
„Sám ví-š ja-jak to skončí,“ šeptl rasta a bolestně přitom stiskl víčka k sobě.
„Za.... za chvíli tu bude záchranka, jen pro-prosím vydrž,“ přemlouval ho černovlásek.

Slave 13. 1/2

 



Nevěděl, jak vlastně začít. Byl nesvůj. Byl tu sám a to ho děsilo, protože Bill nejspíš odešel k autu. Sledoval náhrobek a nadechoval se ke slovům, která však z jeho úst nevycházela. Vlastně netušil, co by
měl říkat.

„Ahojky... já.... cítím se blbě, když tady mluvím do větru. Vždyť je to šílenost. Nemůžete mě slyšet.
Nechápu, do čeho jsme se nechal uvrtat. Kdybych tak věděl, co se mu honí hlavou. Nechce dovolit, abych se k Bushidovi vrátil, ale co mám dělat. Nechci, aby někomu ublížil, když zůstanu schovaný. Ale Bill je tvrdohlavý. Má to po vás. Stejně jako já. Já nevím co mám dělat. Nechci, aby někdo ublížil lidem z party, ale hlavně nechci, aby bylo ublíženo Billovi. Ale když se Bushidovi vydám, ublížím mu sám. Nevím, co mám dělat,“ povzdechl si smutně.

Opět na tváři ucítil ten lehký vánek a zároveň, jako Bill řekl, vítr v zádech. Jakoby v tu chvíli s ním byli
oba rodiče. Cítil se jinak. Možná trochu klidněji. Jako by přece jen Bill nelhal a přítomnost jejich rodičů
Toma nějak uklidnila.

Slave 12.

 



Když se vzbudili, bylo něco kolem jedné odpoledne, ale za to byli oba odpočatí. Když vstali usmívali se
na sebe, jako by se to, co se stalo předtím, nikdy nestalo. Oblékli si to nejpohodlnější oblečení, co měli a společně sešli do kuchyně, kde překvapili Alici s Gustavem. Alice byla posazená na kuchyňské lince,
tváře zarudlé a prudce dýchala. Dvojčata se však jen usmála a usadila se ke stolu. Vzali si talíře a společně zamířili na zahradu, kde se posadili k venkovnímu stolu a začali jíst.
Alice s Gustavem koukali z okna kuchyně, které vedlo na zahradu a jen kroutili hlavami.

„Nechápu to. Ještě včera byli oba na sesypání a teď jsou v pohodě. Tohle mi fakt hlava nebere,“ řekl
Gustav a kroutil hlavou.
„To jsme dva. Nejvíc jsem nepobrala to, jak nás tu načapali, ale fakt to vypadalo, že ti ničeho nevšimli,“
kroutila hlavou dívka.
„O tom, že by si ničeho nevšimli silně pochybuju, protože oba jsou děsně vnímaví. To se mi kolikrát vymstilo, před nimi něco ukrýt. Vždycky mě prokoukli,“ odpověděl Gus a neurčitě se usmál na dívku
vedle sebe.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 40.

 



Ty dva dny, co zbývali do vánoc, utekly jako voda. Byla jsem akorát na cestě k Richiemu. Když mi začal zvonit mobil. Byl to Richie.

"Ahoj, děje se něco?" ptala jsem se hned.
"Ne, nic se neděje! Jen jsem se chtěl zeptat, kdy dorazíte?" zeptal se.
"No... teď už jsme na cestě... tak do čtvrt hodiny." upřesnila jsem.
"Dobře. Už se tu všichni těšíme." řekl.
"Neboj, já se taky těším. Tak zatím pa." řekla jsem.
"Pa." řekl a zavěsil.

Čtvrt hodiny uběhlo lusknutím prstů, už jsme stáli přede dveřmi.
Nejistě jsem zazvonila. Neuběhla ani minuta, když se otevřely dveře a v nich stál Richie.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 39.

 



Z pohledu Terry:


O rok později


Pomalu se blíží vánoce. První vánoce pro mě a moje syny. Ano syny. Za ten rok se toho moc nestalo.
Když mi doktor řekl, že čekám dvojčátka a ještě k tomu dva kluky, byl to pro mě trochu šok. Když mi
Chris tenkrát volal, jestli přiletíme na svatbu řekla jsem mu, že nemůžu kvůli dvojčátkům. Absolutně
netuším, jestli tam byl Richie, ale bylo mi to jedno. Když měl můj úžasný bráška narozeniny, byla jsem v porodnici a akorát jsem rodila. Když jsem mu další den zavolala, nejdřív mi vynadal, že jsem mu
nepopřála, ale když jsem mu vysvětlila proč, tak byl nesmírně šťastnej a blahopřál mi. Jen mu bylo divný, že mu to nedal vědět Richie, když s ním mluvil. Jen jsem mu řekla, ať to neřeší a dál jsme se k tomu nevraceli. Jediný, kdo věděl co se děje, byla Lucy. Moc mi pomohla a pomáhá. Ještě jsem neřekla, jak se mí kluci jmenují. No moc originálně ne. Starší se jmenuje Christopher a mladší Richie... tedy Richard, ale já mu říkám Richie. Chris je asi o dvě minuty starší. Jejich podoba s jejich otcem byla neuvěřitelná. 
Akorát malej Chris měl oči po mně. Ten den jsem s nimi šla akorát na procházku, ale protože byli ještě
maličcí, tak jsem neriskovala nějak extra dlouhou procházku. Tahle zima byla extra chladná. Procházela
jsem se s kočárkem po parku někde v Chicagu, když vtom se před námi objevil Richie. Nechtěla jsem na sebe připoutat jeho pozornost, ale on mě poznal a šel přímo k nám. Byl od nás pár kroků, když se
koukl do kočárku a zarazil se. Nejspíš ho zaskočila ta podoba.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 38.

 




"... to je idiot!" řekla konečně Sarady.
"Mě je jedno co je nebo není. Já už tohle řešit nehodlám. Podělal si to sám. To dítě dokážu vychovat
sama. Až si uvědomí svojí chybu, už tu nebudu." řekla jsem smutně.
"Terry, myslíš, že bys mu to někdy mohla odpustit?" zeptala se mě.
"To nevím. Možná ano, ale opravdu nevím. Prosím, neříkej mu, že jsi se mnou mluvila." řekla jsem.
"Neboj. Taková nejsem." řekla Sarady a objala mě.

Pak jsem vzala všechny svoje věci, zavolala jsem si taxi a odjela jsem do centra Chicaga, kde jsem měla domluvený bydlení. Sice to byla jedna místnost, ale zatím mi to stačilo. Ještě mi zbývalo, bylo domluvit si nějakou práci a budu zatím v pohodě.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 37.

 




Oblíkli jsme si bundy a šli jsme na zahradu. Venku ležela na zemi čerstvá vrstva sněhu. Richie samozřejmě přišel s tím, že bude koulovačka.

"OMG! Ty ses zbláznil, já přece nemůžu!" řekla jsem mu.
"A jo. Tak co budeme teda dělat?" zeptal se smutně.
"No, to já právě nevím!" sklopila jsem oči.
"Nebuď smutná, nesluší ti to! Prostě se půjdeme projít! Co ty na to Chloe?!" řekl Richie, když ke mě
přišel, aby mě objal.
"Jo to můžeme!" přikývla Chloe.

A tak jsme vyrazili do ulic Wheatonu. Všude bylo krásně bílo. Procházeli jsme se asi hodinu a pak jsme
unaveně přišli domů. Okamžitě jak jsme vešli tak jsem šla nahoru do koupelny. Potřebovala jsem si dát
horkou sprchu. Když jsem vyšla z koupelny, samozřejmě už oblečená, zaslechla jsem zezdola hlasy.
Byla to Chloe a s někým mluvila.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 36.

 




Rychle jsem vyšla na chodbu pro Richieho. Byl asi v půlce chodby a studoval tam nástěnky.

"Miláčku, můžeš?!" zavolala jsem na něj.
"Už jdu, andílku!" řekl, otočil se rychlým krokem spěchal za mnou.

Doktor na nás trpělivě čekal. Rychle jsme vešli dovnitř a čekali jsme na jeho výrok.

"Vy budete asi pyšný tatínek, že!" zeptal se doktor.
"Ano, to jsem!" řekl Richie.
"Takže slečno Watrin a pane.." zasekl se doktor.
"Stringini!" řekl Richie rychle.
"OH... děkuji... Slečno Watrin a pane Stringini. Už se nemusíte bát komplikací jako v předešlém těhotenství, protože slečna Watrin je v šestém týdnu těhotenství a vše probíhá perfektně." řekl konečně
doktor.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 35.

 



"Jasně!" řekl John a odváděl Chloe pryč.

Pořád jsem se díval na Terry.

"Chrisi dobrý?" zeptala se mě Sarady.
"Nic není dobrý, Sarady. Tohle jsem nechtěl," řekl jsem jí a do očí se mi draly slzy.
"Za nic nemůžeš. Nechápu, co to do Chloe vjelo. Ale bylo na ní vidět, že nemá Terry ráda. Ale tohle
přehnala," řekla Sarady.
"Nechápu, proč nemá Terry ráda. Vy ostatní jste si jí oblíbili," říkal jsem a pořád jsem se díval Terry do
obličeje.
"Chrisi pojď do kuchyně. Dáš si kafe a trochu se uklidníš. Terry potřebuje klid. Neboj, bude v pořádku," řekla Sarady a už mě táhla z pokoje.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 34.

 




"Kam vyrazíme? Máme do večera času dost." zeptal se Richie.
"No... já bych chtěla se Sarady něco zařídit." odpověděla jsem.
"Co chceš zařizovat zrovna se Sarady?" divil se.
"No... protože je moje hlavní družička, tak jí potřebuju!" vysvětlila jsem.
"Aha! To abych si našel zábavu sám, co?!" zeptal se smutně.
"Tak někam vyřaž s Johnem a ostatními." řekla jsem.
"Dobře, tak se asi uvidíme večer u Sarady." odpověděl a usmál se.
"Dobře, ale mohl bys Sarady zavolat?" požádala jsem ho, protože jsem v novým mobilu měla jen čísla
kluků a Lucy.
"Jasně. Za jak dlouho má dorazit?" zajímal se.
"No... řekni tak za hoďku!" řekla jsem a šla jsem do koupelny.

Když jsem vyšla z koupelny, šla jsem se nějak přijatelně oblíknout a nalíčit. Richie byl kupodivu ještě
doma. Říkal, že máme se všema sraz. Nechala jsem to být Přesně za hodinu jsme čekali na smluveném
místě. Už z dálky jsme viděli nadšené tváře všech. Tedy až na jednu. Byla to opravdu mladá holčina.
Snad mladší než já.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 33.

 




"... Jay mě pěkně naštval." odpověděla jsem.
"Proč?" nechápal Richie.
"Stál mezi dveřma a... no... natáčel nás jak spíme!" řekla jsem a sevřela jsem ruce v pěst.
"Ježiš, to je pako. Já si s ním pak promluvím a řeknu mu, aby to vymazal!" řekl Richie a chytil mě za ruce.

Nechápu jak to dělá, ale vždycky mě dokáže uklidnit.

"To ani nemusíš. Vyjela jsem kvůli tomu na něj!" odpověděla jsem.
"Chudák Jay!" řekl a začal se smát.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 32.

 



Vzbudili jsme se asi kolem poledne. Sešli jsme dolů do jídelny, kde už seděli ostatní.

"Dobrý poledne!" usmál se na nás Jay.
"Dobrý!" řekla jsem ospale.

Richie si jen ospale sedl ke stolu. Během jídla jsme ale probrali úplně a plánovali jsme, co bysme mohli podniknout. Do debaty se nezapojil akorát Izzy a já. Pořád jsem přemýšlela, proč to udělala a zrovna Izzymu. Z přemýšlení mě vytrhl Richie.

"Lásko, dneska pojedeme do Whistleru, kde máme pronajatý jeden dům." řekl mi.
"Dobře. Ještěže jsme nevybalovali." usmála jsem se.
"To jo." smál se Richie.

Ale někdo mi tu chyběl. Cayce!!!

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 31.

 





"... Tak si to s tebou vyřídím!!! US5 jsou jako moje rodina a já si svojí rodinu budu bránit!!! Nejsi nic
jinýho než jen obyčejná mrcha!!! Táhni si za tím kryplem, co tě zbouchnul a na Izzyho zapomeň!!!! On si něco takovýho nezaslouží!!!! Jo a laskavě si vymaž moje číslo a opovaž se ještě někdy zavolat!!!! Sbohem!!!" zakřičela jsem a vzteky jsem hodila telefonem o zem.

Kluci na mě udiveně koukali. Doslova jsem se vzteky klepala. Oba vstali, přišli ke mě a snažili se mě
uklidnit.

Slave 11.

 




Ještě chvíli se dohadovali, jak to všechno vyřeší, než je Bill společně s Alicí vyprovodili s tím, že musí
ošetřit Toma. Všichni naštěstí přikývli a nechali je osamotě.

„Jak mu je?“ zeptala se tiše Alice, když se znovu podívala na Toma, choulícího se k bratrovi.

Bill se k němu trochu sklonil, pohladil ho po vlasech a po rameni a pak se mírně usmál.

„Usnul. Sice se klepe, což se nedivím, ale spí. Bylo toho na něj moc,“ odpověděl černovlásek trochu
klidněji.
„Vím, že mu spánek pomůže, ale musím ho ošetřit. Můžeš tu být jestli chceš, nevyháním tě. Jsi přece jeho bratr a bohužel si viděl, co má za sebou,“ řekla zkroušeně dívka.
„Budu tu. Nechci ho nechávat samotnýho. Bojím se ale, co bude za dva dny. Musíme se Bushidovi  prostě postavit, ale on tam nesmí přijít,“ řekl Bill smutně a hladil bratra po vlasech.

Slave 10.

 




„Copak tu provádíš?“ zeptala se Toma, ale ne kárajícím tónem.
„No co bys řekla?! Nevydržím v posteli,“ pokrčil rameny rasta a nechal bratra, aby mu pomohl posadit se.
„Ale měl bys. Po tom, cos prožil. Bože, ještě teď mám nepříjemné mrazení, když si na to vzpomenu,“ řekla Alice a v tu chvíli se nepříjemně oklepala, při vzpomínce na to, co viděla ve sklepě Bushidova domu.
„Nepřipomínej to, prosím,“ řekl Tom tiše a bolestně přivřel oči. Moc dobře věděl, na co si dívka vzpomněla.
„Promiň. Nechtěla jsem ti to připomenout,“ řekla tiše a znovu se otočila ke sporáku.

V tu chvíli se ozvalo hlasité bouchání na dveře. Všichni v domě sebou v tu chvíli trhli a stočili své pohledy ke dveřím. Bill se podíval na Toma, v jehož očích se objevil strach.

Slave 9.

 




„Nejde to,“ hlesl Tom a snažil se dívat jinam.
„Ale jde Tome. Pořád jsi ten Tom, kterého si já pamatuji. Ten silný a obětavý kluk, co mě dostal od araba. Ten, který nasadil vlastní život, aby se nikomu nic nestalo. To proto jsme tě šli my tvoji přátelé a rodina zachránit,“ řekl mu bráška a pořád se snažil mu podívat do očí.
„Měli jste mě tam nechat,“ řekl Tom a chtěl odvrátit hlavu, ale Billovi ruce mu to nedovolovaly.
„Ještě jednou tohle vyjde z tvých úst, tak tě vlastnoručně profackuju, jasné?! Nikdy bysme tě tam nenechali a já už tuplem ne. Přišel bych tak o posledního člena rodiny, která mi zbyla. Tome neštvi mě. Přišel jsem o oba rodiče, nechci přijít o bratra,“ řekl mu Bill a jen tak tak zadržoval slzy.

Rasta se konečně podíval svému bratrovi do očí. Ten se konečně usmál a pevně ho objal.

Slave 8.

 





Bill stál na zahradě zády k nim. Koukal na oblohu a něco si pro sebe šeptal. Ani jednoho nezajímalo, jaká jeho slova jsou, ale Bill nesměl být sám. Potom se utápěl v chmurných myšlenkách, které mu nedělali dobře. Oba se postavili vedle Billa, každý z jedné strany a koukali se s ním.

„Řekni mi, že bude v pořádku,“ řekl Bill do prostoru, takže ani Alice, ani Georg nevěděli, komu byla otázka položena.
„To nikdo neví, Bille. Kdo ví, co mu Bushido udělá. Nejspíš se mu ho povedlo zlomit. Nikdo by nevydržel to, co on provádí Tomovi. Proto musíme jednat. Jen to nesmíme uspěchat, jinak bysme ohrozili Toma,“ odpověděla Alice a chytla Billa za ruku. Ten jí vděčně stiskl.
„Díky, Alice. Ze začátku jsem ti nevěřil, ale pak jsi jasně ukázala, že ti jde o Toma stejně jako nám,“ otočil na ní černovlásek svou tvář.
„Vůbec se neomlouvej. Jiný by mi nevěřil ani teď,“ usmála se Alice.
„Jenže tys byla u něj, když na tom byl nejhůř,“ konstatoval Bill a usmál se.
„Bille, je tu ještě jedna věc. Až tam půjdeme, tak musíme vzít nějaký Tomovo oblečení. Tamto je
na hadry. Přece nechceš, aby ho ostatní viděli nahého,“ hlesla Alice a posmutněla.
„To určitě nechci. Všechny by to odrovnalo. Stačí, že ho odtamtud budeme muset odnést,“ odpověděl Bill a jeho pohled se zase stočil na oblohu. 
„Vydrž to, Tomi. Brzy pro tebe přijdeme,“ vyšlo mu šeptem z úst.

Slave 7.

 




Tomovy svaly byly doslova staženy strachem. Opravdu se bál. Bushido od něj odstoupil a došel ke stolu, kde mě pár účinných hraček, přímo stvořené pro mučení a ponižování. Vzal do ruky bič a vrátil se k Tomovi. Ten za sebe neviděl a o to větší měl strach. Když se sklepem ozval zvuk práskajícího biče, rozklepal se. O chvíli později vykřikl bolestí, když se bič dotkl jeho zad. To byl zvuk, co chtěl Bushido slyšet. Tomův křik byl pro jeho uši rajskou hudbou.

Když k Aliciným uším donesl Tomův výkřik, polekaně se otočila. Hned jí došlo, co se děje. Bushido si šel zase ukojit svoje chutě, mučením Toma. Musela tedy začít jednat. Rychle se oblékla a vyšla z domu. Z hlavy rychle vypudila ty nejhorší scénáře, co asi Bushido Tomovi provádí. Rychle zamířila na autobusovou zastávku a jela na druhý konec města, kde měla podle Tomových slov najít jeho bratra.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 30.

 




Za hodinu jsem už čekala v tý kavárně. Nečekala jsem dlouho. Sotva jsem si sedla k jednomu stolu,
vešla dovnitř Lucy. Seděly jsme tam asi tři hodiny a dobře jsme si pokecaly. Taky jsme se víc sblížily.
Byla jsem ráda, že s námi jede do USA, asi bych se tam zcvokla. Koukla jsem na hodinky, bylo půl
druhé, tak jsme se rozloučily a spěchaly jsme každá k sobě domů. Když jsem přišla domů, uviděla jsem
svůj kufr připravenej v předsíni. Richie seděl v obýváku a přepínal kanály na televizi. Potichu jsem přišla ke gauči a zakryla jsem mu oči. Okamžitě mě poznal.

"Bavila ses?" zajímal se.
"Jo bavila! Docela jsme se s Lucy spřátelily." odpověděla jsem.
"To jsem rád. Jo, když jsi odešla, volala Vicky. Prý s tebou potřebuje mluvit." řekl mi.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 29.

 


"To je vidět!" řekla jsem.

Richie mě odnesl až do ložnice, kde mě položil na postel. Sám si sedl na kraj postele a hladil mě ve
vlasech a po tváři.

"Nejspíš si hodně unavená, co?" zeptal se mě.
"No... docela i jo, ale musíme balit." řekla jsem a chtěla jsem vstát, ale Richie mě zastavil.
"Balení počká! Musíš se šetřit, říkal to doktor!" namítal Richie.
"Jak to myslíš, že balení počká?" nechápala jsem.
"No jak mi volal Jay, tak mi řekl, že nám to letí až v 17:00!" odpověděl.
"Aha! A co chceš teda dělat?" zeptala jsem se ho.
"No... jeden nápad bych měl!" odpověděl.
"Jakej?" vážně mě zajímalo, co měl za nápad.
"No... nebudeme dělat nic!" řekl a než jsem stačila něco říct, začal mě líbat.

středa 5. srpna 2020

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 28.





"Taky tě miluju, Richie!" pošeptala jsem mu.

Oba jsme se podívali na hodiny.

"Asi bysme měli jít spát!" řekl Richie.
"To jo! Zejtra bude pernej den! Nejdřív matrika a pak musíme začít balit!" odpověděla jsem.
Teď jsi mi připomněla, že musím zítra zavolat Jayovi, ohledně času odletu!" konstatoval.
"Tak už pojď spát!" šťouchla jsem do něj.

Oba najednou jsme vstali a odešli jsme do ložnice. Sotva jsme položili hlavy na polštáře, už jsme spali.
Ráno jsem vstala kupodivu brzo. Rychle, aniž bych vzbudila toho spícího anděla vedle mě, jsem šla do
koupelny. Nebyla jsem tam moc dlouho, ale jakmile jsem odhrnula závěs, stál přede mnou Richie.
Trochu jsem se ho lekla.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 27.





"Jasně, proč ne!" odpověděl Jay.

Ještě jsem mu řekl, v který restauraci jsme a už jsem se vracel zpátky. Terry seděla u jednoho z větších
stolů vzadu.

"Kdes byl tak dlouho?" zeptala se mě.
"Jen jsem volal klukům! Za chvíli jsou tady." řekl jsem a políbil jsem jí.
"Za co to bylo?" zeptal se nechápavě.
"Za to, že tě mám! Za to, že jsi se mnou. A za to, že jsem tak šťastný!" odpověděl jsem.
"Já se budu červenat!" řekla.
"Posluž si! Strašně ti to sluší, když se červenáš!" usmál jsem se.
"Richie!!" řekla a lehce mě plácla do ramene.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 26





Seděli jsme mlčky v obějí. Venku už se začalo stmívat. Oba jsme si lehli do postele a já se k Richiemu
přitulila.

"Lásko, moc mě to mrzí!" řekla jsem do ticha.

Richie vzdychnul.
"Andílku, už jsem ti říkal, že za to nemůžeš! Místo toho, aby se mi férově postavil, tak udělal takovouhle srabárnu!" oponoval mi.

Nechtěla jsem se s ním hádat, tak jsem už nic neříkala. Po nějaké chvíli mi začala únavou padat víčka.

"Dobrou noc, andílku!" pošeptal mi Richie.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 25.





Z kapsy vytáhl papírový kapesníčky a začal mi z obličeje otírat krev. Pak mi pomohl na nohy, odvedl mě do ložnice a tam mě posadil na postel.

"Richie!" řekla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala.
"Ano andílku?!" řekl klidně.
"Nemusel ses s ním rvát!" odpověděla jsem.
"Nikdo! Říkám nikdo nebude mlátit mojí holku!" řekl rázně a odešel do koupelny.

Když se vrátil, už neměl obličej od krve. Objal mě a jelikož už bylo pozdě, tak jsme se převlíkli a šli spát. Od Andyho návštěvy uběhly tři dny. V noci jsem toho moc nenaspala. Pořád jsem se budila a strašily mě noční můry. Třetí den napadlo Richieho, že bysme se mohli jít projít. Souhlasila jsem a tak jsme šli. Když jsme se tak procházeli po parku, objevil se na cestě před námi Andy s třema klukama a mířili k nám.
Snažili jsme se jich nevšímat, ale oni zastavili těsně před námi a zatarasili nám cestu.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 24.





".... potratila!" odpověděl doktor.

Mě se zamotala hlava. Málem bych sebou šlehl na podlahu, kdyby mě Jay nechytil.

"Kdy za ní můžeme?" zeptal se Jay místo mě.

Stěží jsem ze sebe vydal hlásku. Byl jsem v šoku.

"Za pár minut jí převezeme na pokoj, tak tedy potom ano." řekl doktor.
"A jak dlouho tu bude muset zůstat?" zeptal se znovu Jay.
"Pravděpodobně si jí tu necháme tak tři dny!" odpověděl doktor a odešel.

Štěstí nebo jen náhoda?! II.23




"Lásko, co takhle zítra vyrazit do zoo?" zeptal se mě asi po hodině ticha.

Chvilku mi trvalo, něž jsem ho pochopila.

"No... to bysme mohli!" souhlasila jsem.
"Tak dobře! Už se těším." řekl a líbnul mě do vlasů.

Začalo mi být nějak divně. Nechápala jsem to.

"Richie, já si půjdu lehnout. Není mi dobře." řekla jsem.
"Dobře. Když tak půjdu pak za klukama. Ale pokud budeš chtít, tak tu zůstanu." odpověděl.
"Ne, to je dobrý! Klidně jdi!" řekla jsem a šla jsem pomalu nahoru do ložnice.

Tam jsem si lehla do postele, ale neusla jsem. Nešlo to. Ta bolest byla nesnesitelná. Tekly mi slzy po
tváři a bála jsem se nejhoršího. Pak jsem asi po půl hodině usnula.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 22.





Chvilku mi trvalo, než mi to všechno došlo a dávalo to jakštakš smysl. Najednou jsem cítila jen radost a
neuvěřitelné štěstí. Zvedla jsem se z postele a celá šťastná jsem skočila Richiemu kolem krku. (obrazně
řečeno.- pozn. aut.) Ten se jen usmíval a pevně mě objal.

"A víš co to pro tebe znamená?" zeptal se mě po chvíli.
"No... možná." odpověděla jsem.
"No, přece jíst zdravě a pravidelný odpočinek. A nezapomeň, že na to budu osobně dohlížet!" upřesnil.
"Rozkaz! Pro naše malý děťátko cokoliv! A vrátíš se domů? Prosím!" odpověděla jsem.
"Vrátím! Pěkně si na vás dva dohlídnu. A ještě musíme k doktorovi, aby nám řekl, jak dlouho jsi těhotná!" řekl.

Štěstí nebo jen náhoda?! II. 21.





Richie


Už jsou to dva dny, co jsem se po hádce s Terry sebral a odešel jsem do hotelu. Vůbec jsem nechápal
její chování, proč vyvádí kvůli maličkostem a vůbec. Ležel jsem na posteli a koukal jsem do stropu.
Dneska odpoledne máme volno, takže odpočívám. Najednou se rozezvonil telefon v mém pokoji.

"Ano?" řekla jsem.
"Dobrý den, pane Stringini. Tady na recepci vás hledá nějaká slečna a tvrdí, že je vaše snoubenka!"
ozvalo se z telefonu.

Že by sem Terry přišla?! Za zkoušku nic nedám.

"Jistě, ať jde nahoru!" odpověděl jsem.

Položil jsem sluchátko a čekal jsem. Za pět minut se ozvalo klapání na dveře. Šel jsem otevřit a opravdu to byla Terry.