Autor: T-KAY
„Jsi v Hlavním městě. V
nemocnici,“ odpověděl mu Tom, který stále nepouštěl jeho
ruku.
„Oh...“ vydechl Bill a otočil
hlavu na opačnou stranu.
Překvapilo ho, že tam vidí stát
Generála a mírným úsměvem.
„Pane,“ kývl Bill hlavou.
„Jsem rád, že jste se probral
Bille. Přišel jsem, abych se vám omluvil za zranění způsobené
mou dcerou,“ řekl starší muž a udělal jeden krok směrem k
lůžku.
„To je v pořádku, pane,“
odpověděl tiše Bill.
„No....ehm.... Nechám vás tu s
Tomem. Měl o vás starost,“ řekl ještě a pak se odebral ke
dveřím a následně odešel.
Tom jen sledoval zavírající se
dveře. Jakmile se zaklaply, rychle se otočil na černovláska,
naklonil se k jeho obličeji a rychle políbil. Černovlásek mu
polibek s úlevou opětoval.
„Tolik jsem se o tebe bál, Bille,“
hlesl Tom, když si sedal, nepouštějíc jeho ruku.
„Já vím. Vnímal jsem tě, než
jsem ztratil vědomí. Co ta.... Kristen?“ ptal se a Kristenino
jméno řekl skrz zatnuté zuby.
„Je mrtvá. Nebyl to zrovna hezký
pohled,“ odpověděl dred.
„Brrr.... nechtěl bych takhle
umřít,“ oklepal se mírně Bill.
„Takhle neumřeš, věř mi. Ale
chtěl jsem tě nakopat do zadnice,“ uchechtl se Tom.
„Měl jsem pocit, že na mě mluvíš.
Ale nevím, co si říkal a nevím ani kdy to bylo,“ usmál se i
černovlásek.
„Mluvil jsem na tebe celou cestu v
autobuse a pak taky na sále. Protože mi řekli, že to vzdáváš.
Nemohl jsem to tak nechat. Ale pustili mě za tebou i při operaci.
Seděl jsem u tebe a říkal ti, ať to nevzdáváš. Jinak bych si
tě na druhý straně našel a nakopal tě do tvý roztomilý
zadnice,“ zasmál se Tom a Bill s ním.
„Už chápu, proč se mi najednou
chtělo žít,“ řekl se smíchem černovlásek.
„Jako díky mým výhružkám?“
divil se dred.
„Ne. I když možná trochu. Ale díky
tomu, že jsem slyšel tvůj hlas a byl jsi v tu chvíli u mě,“
usmál se Bill a natáhl k němu ruku.
Tom se okamžitě naklonil tak, aby ho
černovlásek mohl pohladit po tváři a taky to udělal. Oběma bylo
teď nadmíru dobře i přes jejich situaci. Ještě chvíli tam
seděli v této pozici, než Tom vstal a s polibkem na rozloučenou
vstal a mířil ke dveřím. Byl konec návštěvních hodin a on
musel jít. Navíc ho i Bill vyháněl, aby se šel vyspat.
„Zítra přijdu, Billy,“ slíbil
dred.
„Já vím. Opakuješ mi to už dvacet
minut,“ zasmál se černovlásek.
Tom se zasmál s ním. Naposled se
rozloučil a pak se za ním zaklaply dveře pokoje.
Bill ještě chvíli sledoval dveře a
povzdychl si. Neměl rád nemocnice, ale teď nemohl nic dělat. Ani
netušil, jak dlouho tu bude muset zůstat. Chtěl být s Tomem u nic
v bytě. Tolik chtěl slyšet jeho hlas znovu. I když to bylo
chvilka co odešel. Neměl jak. Mobilní telefony byly v této době
něco nadmíru nedosažitelného.
Z jeho přemýšlení ho vytrhl
přicházející doktor, který ho přišel zkontrolovat.
„Jsem rád, že jste se probral,“
usmál se doktor, kontrolujíc dren.
„Jak dlouho tu budu?“ zeptal se
smutně Bill.
„No.... nechci vás nějak stresovat,
to vašemu stavu moc nepomáhá. Ale musíme počkat, jestli se štěp,
který máte teď v noze uchytí pořádně a následně až se to
zahojí. Tipoval bych to na takové tři týdny v nemocnici a pak vás
propustíme do domácího léčení. Ale i tak příští tři měsíce
nesmíte zatěžovat tu nohu,“ odpověděl doktor.
„Tři týdny nejsou moc,“ přemýšlel
černovlásek nahlas.
„Oh.... to ne. Vy chcete z nemocnice,
že?“ usmál se doktor.
Bill nesměle přikývl.
„Nebojte se. Uteče to ani nebudete
vědět jak,“ řekl doktor s úsměvem a zase odešel.
Bill tam tedy osaměl. Tak moc chtěl
vědět, co mu Tom říkal, když ležel na sále, když o tom
mluvil. Nevěřil, že to bylo jen, že mu nakope prdel. Určitě
toho bylo víc. Něco, co ho přimělo žít dál.
Tom který tou dobou byl pomalu u
jejich bytu měl podobné myšlenky. Chtěl mu tolik říct, že ho
miluje. Ale bál se. Nechtěl ho ztratit a to bylo právě to. Bál
se že když mu to řekne, tak ho ztratí nebo že mu to nestihne
říct. Bylo to dilema a on se s tím musel vypořádat sám. Došel
přede dveře do bytu a odemkl si. Hned jak se za ním zavřeli,
rozezvonil se telefon.
„Ano?“ ozval se po zvednutí
sluchátka.
„Tome, tady Jenn. Jak je Billovi??“
ozvalo se z druhé strany.
„Ahoj, Jenn. Bill se probral a vypadá
to, že je mu dobře,“ odpověděl Tom.
„Jak vypadá to???“ divila se Jenn.
„Promiň. Blbě jsem to řekl. Je mu
dobře,“ usmíval se dred do telefonu, i když to černovláska
nemohla vidět.
„To jsem moc rada, Tome. I za kluky.
A kdy ho pustí???“ zajímala se černovláska.
„Ups... to jsem se nezeptal,“ řekl
zaskočeně Tom.
„Ty jsi truhlík, co?“ zasmála se
do telefonu Jenn.
„Zeptám se zítra, slibuju. A
myslím, že vás rád uvidí,“ slíbil dred.
„No jako já jsem tam zítra jak na
koni. Klukům to zavolám,“ odpověděla o něco veseleji.
„Díky Jenn. Jsi zlatíčko,“ řekl
dredáč, rozloučil se s ní a položil sluchátko.
Pak konečně zamířil do pokoje, kde
se natáhl na postel a koukal do stropu. Přemýšlel nad tím, jak a
kdy řekne černovláskovi to nejdůležitější slovní spojení.
Nevěděl. Po nějaké chvíli ale usnul a zdál se mu sen, ve
kterém byl s černovláskem v jejich vlastním domě. Nikde v okolí,
žádný nakažený, protože byli vyléčení a užívali se svou
vlastní pohádku, kterou si vysnili. Proto, kdyby ho někdo
sledoval, uviděl by, jak se ze spánku usmívá. Byl to pro něj snad
sen předvídající budoucnost?
Žádné komentáře:
Okomentovat