Autor: T-KAY
Opravdu lidičky... vidím že navštěvujete ale nevím jestli čtete. Kdybyste prosím zanechali koment, že jste to četli bylo by to pro mě povzbuzující.
Další ráno se oba vzbudili s
pocitem, že už bude všechno jinak. Tom, který se vzbudil o něco
dříve sledoval toho spícího anděla vedle sebe. Tolik ho mrzelo,
že musel takhle dopadnout, ale byl hlavně rád za to, že žije.
Nemohl spustit oči z té krásy, která vedle něj ležela a v duchu
sám se sebou rozmlouval.
Nedokázal pochopit, jak něco tak
křehkého, roztomilého a spoustu dalších krásných pojmenování,
mohlo přežít v tomhle zpustošeném světě.
„Co na mě koukáš?“ ozval se
rozespalý hlásek vedle něj a tak ho vytrhl z přemýšlení.
„Jsi kouzelný,“ usmál se Tom a
políbil ho na zrůžovělé líčko.
„Nejsem. Jen jsem rozespalý,“
hlesl černovlásek a usmál se.
„Právě proto jsi kouzelný. A
neříkej, že ne. Já ti to stejně budu říkat pořád, protože
to tak cítím a vidím,“ uchechtl se dred a konečně ho políbil
na rty.
„Tak dobře. Ale jen od tebe si to
nechám říkat.“
„To jsem rád,“ šeptl Tom a vpil
se do černovláskových rtů.
Líbali by se i déle, kdyby jejich
počínání nepřerušil zvonící telefon.
„Jdu tam,“ usmál se Tom a vstal.
Když ale odcházel nechal pootevřené
dveře, tudíž Bill mohl slyšet vše, co Tom říká.
„Další? Generále, ale...“
„Ano, vím že je to rozkaz, ale
Bill....“
„Dobře, kdy?“
„Ano, pane! Zítra tam budeme.“
Potom, co dred položil sluchátko,
vracel se zpět do Billova pokoje. Neměl moc nadšený výraz ve
tváři.
„Další akce?“ zeptal se
černovlásek, když se Tom objevil ve dveřích.
„Já.... Aha. Asi jsi to slyšel,“
povzdechl si dred.
„Slyšel. Chápu to,“ řekl Bill a
natáhl k Tomovi ruce.
Tom se hned posadil na postel a nechal
se od Billa obejmout. Bylo mu mizerně, že ho musí takhle brzo
nechat samotného. Nedělal to rád, ale rozkaz uposlechnout musel.
„Nechci tě tu nechávat samotnýho.
Jsi sotva den doma a já musím jet pryč,“ povzdechl si dred.
„Já to tu zvládnu, lásko. Ty mi na
sebe dávej pozor. Slib mi , že se ti nic nestane,“ pohladil ho po
tváři Bill.
„Ale Billy, vždyť víš, že se mi
nic nestane,“ řekl Tom.
„Slib mi to!“ naléhal Bill.
„Slibuju, broučku,“ přísahal
dred, sklonil se k Billovi a políbil ho.
„Právě ses mi zavázal slibem, že
se v pořádku vrátíš. Tak to koukej dodržet,“ řekl
černovlásek a máchal Tomovi prstem před obličejem. Ten se jen
usmál a přikývl.
Dalších pár hodin jejich společného
času se překvapivě vlekl a proto si oba mysleli, že uběhlo
mnohem více času, než jak kjazovali hodiny.
Mazlili se, líbali se ale byli přitom
opatrní, aby Bill nepohnul špatně nohou. Báli se toho, že by tom
mohlo mít nepříjemné následky.
Když se to další ráno loučili, měl
Bill v očích slzy. Tom mu stále opakoval, že se vrátí v
pořádku, ale pro Billa to bylo, jako kdyby se už neměl vrátit.
„Billy, neplakej. Já se vrátím,“
šeptal mu do rtů, když se naposledy rozloučili.
„Já vím, že ano. Slíbil jsi to
přece. Ale i když nechci brečet, tak ty slzy tečou samy,“ usmál
se Bill a procítěně ho políbil.
„Vrátím se, zlato. Co nejdřív to
půjde,“slíbil dred a ještě jednou mu věnoval polibek.
Poté vyšel ze dveří a nechal tak
smutného černovláska osamotě.
Nastoupil do Billova auta a vydal se do
garáží, kde ho čekali ostatní. Tay mu usnadnil práci a vybral
auta, kterými pojedou. Tentokrát neměli moc civilistů, ale byli
rádi za každého přeživšího.
Tom, Tay, Nick, Jenn a další dva,
které jim Generál přidělil tudíž vyrazili na cestu. Bylo to
vyjímečně dál, než předchozí akci, ale časově si to
rozvrhli, aby tam nemuseli zbytečně zůstávat.
Jeli asi sto padesát kilometrů od
Hlavního města. Měli tam vyzvednout asi osm civilistů, kteří
přežili další z nájezdů. Opravdu nebylo příjemné, když se
viditelně snižovaly počty zachráněných, ale nemohli to nijak
ovlivnit.
„Tome, jak to zvládal Bill?“
zeptala se ho Jenn, která s ním jela v jednom z aut.
„Moc dobře ne, ale nedivím se mu.
Nevím, co bych dělal na jeho místě. Možná bych šílel
strachy,“ odpověděl jí smutně dred.
„On to zvládne. Navíc ty se vrátíš,
ne?“ řekla černovláska a přátelsky ho poplácala po rameni.
„To víš, že jo. Slíbil jsem mu
to,“ usmál se Tom.
„Slíbil?“ divila se.
„Jo. Byl jsem donucen mu slíbit, že
se vrátím v pořádku,“ uchechtl se Tom a pak se už jen věnoval
cestě před sebou.
Cesta jim ubíhala velice rychle, proto
dorazili na místo ještě před setměním. Jediný zápor to mělo.
Nevyjíždět do noci. Proto si rozdělili hlídky a Tom jí měl
jako první.
Seděl u okna zabarikádované
místnosti a koukal na nebe. V ruce třímal zbraň a díval se po
okolí. Přitom myslel na svého milence, který teď seděl též u
okna a taktéž koukal na nebe. Byli myšlenkami spolu. A momentálně
jim bylo dobře.
Bill v Hlavním městě odtrhl oči od
nočního nebe, byl unavený. Nejvíc vyčerpávající bylo asi to,
aby se z vozíčku přemístil do postele tak, aby si neublížil.
Ale podařilo se mu to. Jakmile ale položil hlavu na polštář,
usnul. A spolu s myšlenkami na svou lásku spal klidně až do
příštího pravého poledne.
Tou dobou už byl Tom a jeho tým na
cestě zpět do hlavního města. V autech s nimi bylo asi jedenáct
civilistů a vyjímečně je nikdo nenapadl při přemístění.
Proto když měli na hodinách zabudovaných do palubní desky pravé
poledne, byli asi čtyřicet kilometrů od Hlavního města.
Žádné komentáře:
Okomentovat