Darované srdce 15.

Autor: T-KAY

„Bille, nemůžeš za to, že se ti to stává. Tom mi řekl, že si býval hodně nemocný, když jsi byl malý. Takže pokud se ti to stává, tak to neovlivníš,“ usmála se na něj Nadine.

„Já vím, ale nerad někoho děsím,“ řekl tiše Bill.

„Ale no tak, broučku, už jsem ti říkal, že za to nemůžeš,“ řekl mu Tom a pevně ho objal.

Bill už radši s výčitkami svědomí přestal. Nechtěl nikomu kazit den svojí mizernou náladou.

Tom v klidu dojedl a pak se všichni přesunuli do obýváku. Nadine pustila televizi, ale zazvonil telefon a tak nechala chlapce o samotě.

„Co budeme dneska dělat?“ zeptal se Tom do ticha.

„No... co takhle se jít projít?“ nabídl Bill.

„Ale kam? Prošli jsme spolu snad všechno,“ řekl Tom.

„Oh... tak už mě nic nenapadá,“ řekl Bill a díval se do země.

„Bille, co takhle zůstat doma a jen se válet v posteli?“ usmál se Tom.

„To je taky nápad. A můžeme si to spolu rozdat na playstationu,“ zaradoval se Bill.

„A jo, to mě nenapadlo. Stejně tě rozdrtím jako minule,“ zasmál se Tom.

„Tak to se uvidí,“ řekl Bill tajemně.

Oba se hned na to zvedli a šli k Tomovi do pokoje, kde měl malou televizi a k ní připojený playstation. Tom to tedy zapnul. Smáli se na celé kolo. Spíše Tom se smál. Bill se vztekal, protože pořád prohrával. Tomovi přišel opravdu roztomilý.

„Já se na to vykašlu,“ rozčiloval se Bill, když poněkolikáté prohrál.

„Ale no tak, chce to cvik. Uvidíš, že ti to půjde,“ klidnil ho Tom a měl co dělat aby se znovu nerozesmál.

„Nepůjde. Jsi o hodně lepší než já,“ řekl Bill sklíčeně.

„Nejsem, jen jsem to už několikrát hrál proti Georgovi. Ten mě rozmetal na kousky. Taky jsem se rozčiloval jako ty,“ uklidňoval ho Tom.

„Cože? Georg? Tomu nechci věřit,“ usmál se konečně Bill.

„Tak věř. Teda dokud jsem se to pořádně nenaučil. Pak jsem ho porážel pokaždé,“ odpověděl mu s úsměvem Tom.

„Pani. Už jsem si začínal myslet, že jsi neporazitelnej,“ řekl Bill a oba se rozesmáli.

**

Uběhlo pár dní a Tom, Georg a Gustav seděli v garáži a snažili se zahnat nudu. Teda až na Billa. Ten tam s nimi nebyl. Čekali totiž jen na něj. Nechápali to. Byli přece domluvení a Bill zavolal, že má něco neodkladného. Jenže nevěděli co a Tom se snažil zahnat myšlenky na to, že by ho Bill podváděl.

Bill ale mezitím, co ti tři čekali, byl na kontrole v nemocnici. Neměl ty kontroly rád, ale nemohl nic dělat, byly důležité.

„A Bille, teď mi řekni jestli tě občas nebolí u srdce,“ vyzval ho doktor, když už Billa vyšetřil.

„Jen občas a nestává se to často. Jen asi jednou do měsíce a někdy ani to ne,“ odpověděl Bill.

„Dobře. Kdyby se ale ty bolesti vracely častěji, tak mi zavolej okamžitě. Tedy buď ty a nebo někdo z rodiny. Ale pokud vím tak tohle byla tvá poslední kontrola. Takže se uvidíme, jen v krajních případech. Jsem rád, že jsem mohl být tvůj doktor, ale už se neuvidíme. Tedy doufám,“ řekl doktor s úsměvem.

„To jako vážně poslední?“ divil se Bill a doktor jen přikývl.

„Ehm... doktore ještě jsem se chtěl zeptat na něco,“ řekl Bill nejistě.

„Klidně se ptej,“ odpověděl doktor.

„Já a pár kamarádů máme skupinu a chtěli bychom někam výš než jen kluby tady ve městě. Myslíte, že to můžu zvládnout i bez kontrol?“ zeptal se tedy.

Doktor se na něj podíval a pak se usmál.

„Bille, pokud doposud nebyly nějaké větší problémy, tak můžu s radostí říct, že to zvládneš. Ale jak jsem řekl. Pokud by se bolesti vracely, tak okamžitě přijď a nebo zavolej,“ řekl doktor a pak se rozloučili.

Bill už tak šel pozdě, ale ani tak nespěchají. Měl tak trochu radost, že mu doktor řeklo tom, že může jít za svým snem beze strachu. Nebyl si jist svým zdravím a proto nechtěl klukům dávat falešné naděje a pak by se něco stalo. Teď už ale věděl jaká bude jeho odpověď na Georgův nápad vystoupit před někým vlivným.

Kluci čekali už hodinu a půl na to, až se Bill uráčí přijít. Tom byl jako na trní a bál se toho, aby Bill neměl někoho jiného. Už se chystali odejít, když vtom se Bill objevil v garáži.

„Kdes byl? Jasně se řeklo, kdy se tu sejdeme!“ vyjel na něj Georg, jen co vešel.

Bill před ním couvnul o pár kroků vzad a vyděšeně ho pozoroval.

„Já to vím, ale...“ chtěl se obhájit Bill, ale Georg ho znovu zastavil.

„Co ale? U koho jsi byl, když to nemohlo počkat do tý doby než tu skončíme? Tak mluv!“ křišel na něj Georg a aniž si to uvědomil ubližoval i Tomovi svými slovy.

„Nekřič na mě! A laskavě mě poslouchej! Byl jsem na kontrole u doktora, proto to nemohlo počkat. A jestli mě tu ještě někdo hodlá obviňovat z toho, že na vás kašlu tak prosím. Šlo mi hlavně o vás, proto jsem tam šel a taky proto, že jsem tam musel. Ale jestli mi nevěříte, tak je zbytečný tady zůstávat!“ zakřičel Bill, protože ho to opravdu naštvalo.

Otočil se na patě a odcházel pryč.

První kdo se probral z šoku byl Tom a vyběhl za ním.

„Billí, počkej!“ křikl na něj, když byl kousek od něho.

„Co je? Budeš mi tu taky něco vyčítat? Viděl jsem ti na očích tu bolest, když se mě Georg zeptal, u koho jsem byl. Myslel sis, že tě podvádím co?“ křikl Bill na Toma, ale v očích se mu zaleskly slzy.

„Ne Bille, prosím, nebreč. Tohle jsem nechtěl. Já.... nevěděl jsem, žes byl u doktora. Omlouvám se ti. Jsem už asi paranoidní,“ řekl Tom už klidným hlasem a Billa objal.

Ten se mu v náruči rozvzlykal.

„Já to dělal pro kapelu. A chtěl jsem vám říct dobrou zprávu. Ale nevím jestli na tom ještě záleží. Způsobuju jen problémy,“ vzlykal Bill.

„Ale no tak, broučku. To není pravda. Nezpůsobuješ žádné problémy. Jen jsme nevěděli, kde jsi byl, když máme zkoušku. Georgovi jen ujeli nervy,“ utěšoval ho Tom. „Jakou dobrou zprávu?“ zeptal se hned.

„No... že to rozjedeme naplno! Že můžeme zkusit najít někoho, kdo by nás dostal výš. Už jsem si jistej,“ řekl Bill trochu klidněji.

„Opravdu? To proto jsi byl u doktora? Aby sis byl jistej, že to bude v pohodě?“ zeptal se Tom překvapeně a Bill přikývl.

„Tak co takhle to jít říct klukům,“ usmál se Tom a oba se vydali zpět ke Goergovi.