Darované srdce 17.

Autor: T-KAY

**

Týden utekl jako voda a Bill s Tomem čekali před učebnami, kde se konali maturity. Tom měl tu kliku, že šel dřív než Bill, ale i tak byl rozhodnutý Billa podpořit, jak nejvíc mohl. Teď měl maturitu za sebou a čekal až přezkouší zbylé studenty, mezi nimiž byl i Bill. Měli se v ten samý den dozvědět i výsledky a tak zůstával, stejně jako všichni studenti a spolužáci v budově školy.

Zrovna stál na chodbě, držíc Billa náruči a uklidňoval ho. Zároveň ho ujišťoval, že to zvládne. Když zavolali Billovo příjmení, Bill doslova ztuhnul.

„Zvládneš to,“ ujistil ho a ještě než Bill zamířil do učebny, ho políbil.

Bill se jen usmál a vešel do učebny.

Když vyšel vypadal, že to s ním sekne. Nebyl si jistý, jestli zkoušky zvládnul a pořád si opakoval otázky a hledal, kde nejspíš udělal chybu. Tom jen zakroutil hlavou a znovu ho objal.

Od posledního zkoušeného studenta, který vyšel z učebny uběhly přibližně dvě a půl hodiny a všichni už napjatě čekali na výsledky. Poté je všechny zavolali a podle jména jim předávali maturitní vysvědčení. Tom byl příjemně překvapený nad svými výsledky. Prospěl u maturity za dvě. Bill, který se až doteď ujišťoval tím, že nikde neudělal chybu, doslova vypískl radostí, když prospěl na výbornou.

„To se musí oslavit,“ řekl Tom, když si ukazovali svá maturitní vysvědčení.

„No... já bych s těma oslavama počkal, až co ten chlápek, jak o něm Georg tak básnil,“ zasmál se Bill.

„To máš pravdu. A navíc bysme měli jít za klukama. Budou nervní, kde jsme tak dlouho,“ ušklíbl se Tom a Bill příkývl.

A tak vyrazili ruku v ruce za klukama, kteří na ně netrpělivě čekali.

Akorát připravovali věci, které vezmou sebou do klubu, když se v garáži objevili Bill s Tomem.

„Tak jak jste dopadli?“ zeptal se Gustav, když je uviděl.

Kluci mu podali vysvědčení a jen se usmívali. Georg byl samozřejmě taky zvědavý a tak nakukoval Gustavovi přes rameno.

„To je super kluci! To se vám povedlo,“ řekl Géčka a pogratulovali jim.

„No a ještě ten klub a můžeme oslavovat...“ ozval se Tom s úsměvem.

„Nepředbíhej,“ napomenul ho Bill.

„Díky tobě to zvládneme,“ ujistil ho Tom.

Bill mě od té chvíle špatný pocit, že se něco zvrtne.

**

Všichni čtyři nervozně přešlapovali za podiem Magdeburského klubu. Akorát měli vystoupit se čtyřmi písničkami a někde mezi těmi lidmi seděl jistý David Jost. Organizátor akorát do mikrofonu zakřičel jméno jejich skupiny a oni vyšli na podium.

Ty čtyři písně byly Durch den Monsun, Rette Mich, Leb' die Sekunde a Der Letzte Tag.

Měli už jich napsaných víc, ale pro tohle vystoupení vybrali právě tyhle čtyři.

Během vystoupení jim posluchači v klubu nadšeně tleskali. Bylo vidět, že obecenstvo zaujali. Jak by taky ne. Jejich písně byly vypilované do detailu.

Když dozpívali poslední písničku, poděkovali všem a šli si sednout k jednomu z volných stolů. Ani po pěti minutách se k nim připojil jeden muž.

„Dobrý den, vy budete ti Tokio Hotel, že?“ zeptal se a kluci přikyvovali.

„Jmenuji se David Jost. Jsem... dá se říci manažer a chtěl bych s vámi sepsat smlouvu. Vaše písně mě naprosto uchvátili,“ řekl Jost a přisedl si k nim.

„To je super. No... kdy se máme dostavit?“ zeptal se hned Georg.

„No myslím, že za týden to bude vyhovovat všem,“ řekl Jost a ještě než je opustil se s nimi zabral ho hovoru.

Nejenže pochvaloval Billův hlas, ale i hudbu, kterou složili a hlavně texty.

Kluci samozřejmě měli o důvod slavit a taky to tak vypadali. Neseděli jen na kole a objednávali si i něco tvrdšího.

Z klubu se čtveřice vypotácela kolem druhé hodiny ranní. Ano doslova vypotácela. Byli v náladě, kterou klasicky způsobil alkohol. Měli téměř stejnou cestu, ale pak se rozdělili a Tom s Billem mířili k Tomovi domů.

Když dorazili do Tomova pokoje, Tom se na Billa hned vrhnul. Začal ho líbat a vyhrnovat mu tričko. Nějakým způsobem se dopotáceli až k posteli, na kterou spadli oba dva.

Tom Billovi vysvléknul tričko a líbal ho na krku. Pomalu se od krku přesouval na hrudník, když v tom se zarazil.

Zvedl se na rukách a pozoroval Billovo tělo. Jeho pohled přitáhla jizva uprostřed hrudníku.

„Co to je?“ zeptal se a Billa tím probral z tranzu.

„Co myslíš?“ divil se Bill. Byl ještě trochu mimo z toho, jak ho Tom líbal.

„Tohle!“ téměř vykřikl Tom a ukázal na jeho jizvu.

„No... jizva,“ hlesl Bill se strachem v hlase.

„Ty máš něco se srdcem?“ Tom se trochu zklidnil.

„Tome... já... Když mi bylo sedm...“ začal, ale Tom ho přerušil.

„Počkej... v tý době umřela Kim,“ řekl Tom a najednou mu to došlo. „To jsi ty! Ty jsi ten kluk!“ vykřikl.

Bill jen mlčky přikývl.

„Tys mi lhal!!“ křičel na něj.

„Ne... to ne... nelhal jsem ti, Tome,“ řekl Bill a chtěl ho obejmout, ale Tom ho odstrčil.

„Nesahej na mě! Jsi ten, kterého jsem se rozhodl nenávidět. Jsi ten, co má Kimino srdce. To kvůli tobě je mrtvá!“ Tom byl doslova nepříčetný. Navíc z něj mluvil alkohol. Zato Bill docela vystřízlivěl.

„Ale... za její smrt já nemůžu. Tome, prosím,“ Bill to nevydržel a po tvářích mu tekly slzy.

„Ne.... nenávidím tě. Vypadni!“ křičel tak hlasitě, že to vzbudilo i Nadine, která v tuhle chvíli už vše slyšela.

„Tome... ale já tě miluju,“ vzlykal Bill.

„Táhni mi z očí! Nechci tě už nikdy vidět! Slyšíš! Nikdy!“ Tom ho doslova vyhodil.

Bill chtěl ještě něco říct, ale jakmile se Tom zvedl a ukazoval rukou směrem ke dveřím, věděl, že Toma nic nezlomí v jeho přesvědčení. Tak se tedy se slzami v očích zvedl, oblékl si triko a bundy a se sklopenou hlavou odcházel.

„Nechci tě už nikdy vidět!“ křikl za ním Tom ještě jednou.

Když Bill odcházel, srazil se na chodbě s Nadine. Řekl jen sbohem a odešel. Nadine ho chtěla zastavit, ale nevěděla, co by měla říct. Došla tedy k Tomovu pokoji a nakoukla dovnitř. Tom tam ležel na posteli v ruce rámeček s Kimininou fotkou a brečel.

„Tome,“ hlesla a vešla dovnitř.

„Mami, on mi lhal,“ podíval se na ní.

„Tomi... třeba se jen bál, jak se zachováš,“ argumentovala Nadine.

„Jak bál. Prostě mi lhal. Pořád se vyptával na Kim. Že mi to nedošlo dřív. To kvůli němu tu Kim není,“ brečel.

„Tome, mluví z tebe alkohol. Cítím to z tebe. Sám víš, že Kim umřela ještě předtím než Bill dostal její srdce,“ řekla Nadine a Toma objala.

„Ale...“ Tom nemohl přes vzlyky ani mluvit.

„Žádné ale, Tome. Měl by ses vyspat. Zítra nebo teď už dnes, vstaneš a kdo ví, jestli si to budeš pamatovat. Ale měl bys ho potom najít a měli byste si všechno vyříkat,“ řekla Nadine rozhodně a pohladila ho po hlavě. Tom si tedy lehl a zavřel oči. I tak mu zpod víček unikla zbloudilá slza.

V tu samou dobu Bill seděl ve svém ztemnělém pokoji a tiše vzlykal. Byl zoufalý. Nevěděl, proč se to tak pokazilo. Chvíli přemýšlel nad Tomovými slovy.

„Nechce mě už nikdy vidět. Tak taky neuvidí,“ řekl tiše Bill mezi vzlyky a vytáhl zpod postele svůj batoh. Byl o něco větší než batoh do školy. Potichu otevřel skříň a začal do batohu házet oblečení.

Asi po dvaceti minutách měl sbaleno. Vzal tedy papír a napsal na něj jen dvě slova. 'Omlouvám se'.

Potichu vyšel z domu a zamířil na jediné místo. Bylo jeho nejoblíbenější. Byl to takový menší opuštěný domek za městem. Rád se tam schovával, když mu bylo mizerně. Tedy v době, kdy ještě nebyl s Tomem. Ale teď mu to místo nabízelo útočiště.

Jednou tenhle domek ukázal Tomovi, ale teď doufal, že na tohle místo zapomněl. V tuhle chvíli to bylo jediné co si přál. Aby ho tu nikdo nenašel.

Sice by se mohlo zdát, že nemyslel na vše, ale opak byl pravdou. Myslel. Ani nevěděl, jak dlouho se tu bude schovávat, takže si vzal veškeré svoje kapesné. Kdo ví, jak dlouho, kolik dní či týdnů se tu zdrží.

Hlavní pro něj bylo zmizet. Hodně daleko. Co nejdál od Tomovy nenávisti.