Darované srdce 18.

Autor: T-KAY

Další den se Tom vzbudil s nepříjemným bolehlavem. K jeho smůle si z noci vše pamatoval. Podíval se na fotku jeho kamarádky, která stále ležela na jeho polštáři. Posadil se a rozhlídl se kolem. Až teď, když už v jeho krvi nekolovalo takové množství alkoholu, mu došlo, co Billovi vlastně řekl. Až teď si uvědomoval, jakou vlastně udělal chybu. Vždyť nemohl vinit Billa za Kiminu smrt. On v tom byl nevinně.

„Jsem idiot!“ křikl nahlas a pěstí praštil do postele.

Pohledem zabloudil k oknu, doufajíc, že naproti zahlídne Billovu siluetu. Ale nic tam neviděl.

V tu samou chvíli šla Simone probudit Billa. V noci totiž zaslechla, že přišel domů. O to horší bylo zjištění, že v jeho pokoji našla několik pohozených kusů oblečení a na psacím stole lístek s omluvou.

„Gordone! Vstávej!“ snažila se svého manžela vzbudit, když rozrušeně vběhla do jejich ložnice.

„Simone, zlatíčko, co se děje?“ zeptal se rozespale Gordon.

„Bill je pryč!“ vyjekla.

„Jak pryč?“ v tu chvíli se Gordon úplně probral.

„Prostě jsem šla k němu do pokoje, abych ho vzbudila, protože jsem ho slyšela v noci přijít a...“ rozvzlykala se Simone.

„A co?“ Gordon jí chytil za ramena.

„Na zemi se válelo několik jeho věcí a na stole leželo tohle,“ plakala a podala Gordonovi lístek.

„Omlouvám se? Co to má znamenat?“ divil se Gordon.

Vzlyky matky vzbudily i Andrease, který se hned pídil po příčině rozruchu.

„Mami? Mami! Co se děje?“ ptal se rychle když viděl vzlykající matku v náruči otce.

„Bill je pryč,“ řekl tiše Gordon.

„Jak pryč?“ divil se Andy.

„Nevíme. Nechal tu jen lístek s omluvou,“ Gordon stále mluvil tiše.

Simone se nezmohla pod návalem vzlyků ani mluvit.

„To on! Bill se bál jeho reakce. Museli být spolu. Za to může Kaulitz!“ vykřikl Andy naštvaně.

„Nemluv hlouposti Andy. To nemuselo být tak, jak si to představuješ. Kdo ví, proč utekl,“ promluvila konečně Simone.

„Mami prosím nezastávej se ho. Vím, že za to může on!“ Andy byl doslova vzteky bez sebe.

Už se chystal vyrazit za Tomem, ale rodiče mu to nedovolili. Spíš se rozhodli, že se vydají Billa hledat.

Oblečení vyrazili do ulic a společně s Billovou fotkou se ptali kolemjdoucích, jestli ho někde neviděli. Ale marně. Nikdo ho neviděl.

Když se vrátili, bez jediné stopy po Billovi, byla už tma. Zničená Simone odešla okamžitě do ložnice, zatímco Andy s Gordonem rozložili v obýváku mapu Magdeburgu a snažili se přemýšlet nad místy, kde by mohl Bill být. Taky nezapomněli vyloučit ta místa, kde už hledali.

A Bill? Ten seděl na podlaze toho starého domku a plakal. Poněkolikáté za ten den. Pořád si v hlavě přehrával Tomova slova. Tolik ho to bolelo. Ale on tušil, že ho bude nenávidět. Ale netušil, jak moc. Rukama objímal svá kolena a houpal se dopředu a zpátky. Kdyby ho někdo v tuhle chvíli viděl, pomyslel by si, že je zešílel. Ale nebylo to tak. Bill jen uvnitř sebe neskutečně trpěl.

**

Uběhlo několik dní od Billova zmizení a jeho rodiče byli zoufalí. Dokonce po něm vyhlásili pátrání, ale policie zatím nenašla žádné stopy, že by se někde vyskytoval a nebo by ho někdo zahlédl.

Andy zašel dva dny po Billově zmizení do domu Kaulitzových.

Když mu otevřela Nadine, mohl v jejích očích vidět trápení.

„Potřeboval bych za Tomem,“ řekl tiše Andy.

„Je nahoře, ale nevím, jestli s tebou bude mluvit. Od doby, co Bill zmizel, s nikým nepromluvil,“ hlesla Nadine.

„Jak od doby co Bill zmizel?“ divil se Andy.

„Víš... to by ti měl vysvětlit Tom,“ řekla a odešla.

Andy se tedy vydal k Tomovi do pokoje. Když vešel dovnitř naskytl se mu pohled na Toma sedícího na okenním parapetu. Koukal kamsi na ulici a po tvářích mu tekly slzy. Když mu Georg řekl, že se byl zeptat jeho rodičů, jak to, že Bill nedorazil na zkoušku kapely, otevřela mu uplakaná Simone se slovy, že Bill zmizel. Od té doby se uzavřel do sebe a vyčítal si to, že je Bill pryč. Protože zmizel právě kvůli jeho slovům. On ho vyhnal slovy a svou nenávistí.

„Ehm,“ odkašlal si Andy, aby na sebe upozornil.

Tom se na něj otočil. Jakmile ho uviděl, v jeho očích byl strach, ale taky byl připravený na cokoliv. Věděl, že je na vině a zaslouží si to. Přesto dál seděl na parapetu, ale z Andyho oči nespouštěl.

„Tome, já... ty víš, proč Bill zmizel?“ zeptal se klidně.

Tom jen přikývl a podíval se na fotografii své malé kamarádky.

„A řekneš mi to? Musíme ho najít,“ Andy sám nevěděl, proč je tak klidný a přitom by měl být vzteklý. Možná za to mohl pohled na zničeného Toma.

„Odehnal jsem ho. Řekl jsem mu, že ho nenávidím,“ řekl Tom tiše a slzy mu tekly stále.

„Proč?“ divil se Andy.

„On... on má Kimino srdce,“ vzlykl Tom.

„No... má,“ šeptl Andy. Možná tušil, že tohle není téma k hovoru.

„A já mu řekl, že může za její smrt, ať mi zmizí z očí, že ho už nechci vidět. Já... mrzí mě to. Tolik ho chci zpátky,“ vzlykal Tom a Andy ho objal.

Už z Tomova chování poznal, že si to opravdu vyčítá, že jej to opravdu mrzí.

„Nemáš tušení, kde by mohl být?“ zeptal se tiše Andy.

Tom jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

'A jsme tam, kde jsme byli' pomyslel si Andy.

Pak nechal Toma o samotě a odešel domů. Musejí ho najít. Jenom netušil kde.

Tom ho pozoroval z okna. U toho okna sedával, jako by doufal, že uvidí Bill, jak se vrací domů. Jeho mobil ležel na psacím stole. Už po několika pokusech první tři dny to vzdal. Věděl, že mu to Bill nezvedne. Proč by taky měl. Odehnal ho svou nenávistí, přitom mu slíbil, že ho nikdy nebude nenávidět. Porušil slib.

Bylo mu mizerněji, než přišel Andy. Byly sice tři hodiny odpoledne, vstal a lehnul si do postele, kde po chvíli usnul.

Zdálo se mu, že to, co se stalo v realitě, neexistovalo a s Billem byli šťastní.