Danger of this World 3.

Autor: T-KAY

Bill vzdychl. Nerad o tom mluvil. Ale Tom mu svůj příběh vyprávěl. Má právo slyšet ten Billův.

„Bylo mi asi sedm let, když ti nakažení zaútočili na naše městečko. Nebylo tak velké, jako je teď hlavní město, ale do té doby bylo v bezpečí. Když zaútočili, rodiče mě schovali do malé místnosti v našem domě. Ani já o té místnosti tenkrát nevěděl. Byl jsem tam několik dní než se tam objevil záchranný tým z hlavního města. Říkali, že jim někdo poslala S.O.S., ale než přijeli, byli všichni mrtví. I moje rodina. Já byl nejmladší, proto mě schovali. Měl jsem ještě dva starší bratry, ale ti byli stejně jako rodiče mrtví.“ Bill mluvil tiše. Musel zadržovat slzy.

„To mě mrzí. Byls tak malý a už z tebe byl sirotek. Muselo to být hrozné,“ Tom se na něj otočil s lítostí v očích.

„Bylo, ale v hlavním městě se mě ujali hodní lidé,“ hlesl Bill.

„Mluvil jsi i o lásce. Povíš mi o tom?“ zeptal se opatrně Tom.

„No to už je jiný příběh, ale jestli to chceš slyšet, tak tedy dobrá,“ řekl Bill a nadechl se k dalšímu vyprávění. „Není to tak dlouho, co se to stalo. Jmenoval se Andreas. Byli jsme do sebe zamilovaní. Byl v záchranném týmu spolu s Rayem a ostatními. Jeli zase na jednu záchranou akci, ale překvapili je nakažení. Hodně nakažených. Když se tým vrátil zpět, Andreas s nimi nebyl. Ray mi řekl, že nepřežil. Bylo mi hrozně. Brečel jsem několik dní po sobě, až jsem se rozhodl, že se přidám k Rayovi. V té době jsem si zakázal brečet. No... a teď můj příběh znáš,“ řekl Bill zlomeným hlasem. Otočil se zády k Tomovi a šel zase k oknu.

Tom ho s údivem pozoroval. Myslel si, že přišel o dívku, ale to, co Bill řekl, mu vyrazilo dech. Ano, Bill se mu moc líbil, ale nepočítal s tím, že by mohl být gay. Byl tím zaskočený a nevěděl, co říct.

Sledoval Billova záda. Musel uznat, že Bill ztratil víc než on sám a navíc velmi brzo. Ale na druhou stranu Bill věděl, že jsou mrtví. Tomovi rodiče chodili po téhle zemi jako nemyslící bytosti.

Oba měli těžké životy. Vlastně Tomovo přežití tak dlouho mimo opevněná města, bylo velkým zázrakem.

Zničeho nic položil ruku na pažbu své pistole. Měl nepříjemný pocit, že se něco stane.

„Tome, venku se něco děje,“ hlesl Bill a už držel svou pistoli pevně v ruce.

Tom přešel k oknu.

„Měli bysme vzbudit ostatní,“ přitakal Tom a Bill s ním souhlasil.

Oba se tedy vydali přes místnost vzbudit Raye a ostatní.

„Co se děje?“ zeptal se Ray ospale.

„Venku začíná být dusno,“ odpověděl mu Tom klidně.

„Do hajzlu. Ostatní jsou už vzhůru?“ zeptal se ho Ray.

„Ano. S Billem jsme je vzbudili,“ přikývl Tom a odešel k oknu.

Venku se kolem budovy knihovny hromadilo víc a víc nakažených.

„Vím, že asi nebudete souhlasím ale měli bysme ty lidi vzbudit, jít k autům a co nejrychleji odtud vypadnout. Tady půjde o krk,“ řekl Tom svůj názor.

„No... myslím, že tady.... ehm...“ otočil se Ray na Toma.

„Jsem Tom,“ zopakoval podruhé téhle noci své jméno Tom.

„Dobře. Takže myslím, že Tom má pravdu. Měli bysme vypadnout, protože nevíme, kdy se nahrnou dovnitř a to už budeme v prdeli,“ řekl Ray pevným hlasem.

Ostatní přikývli a začali budit civilisty. Nejhůř se jim budili ty malé děti. Ve zkratce jim přiblížili, proč je budí. No prostě jím řekli, že musí všichni vypadnout, jinak nedožijí rána. Mezitím se ještě ostatní v tichosti seznamovali s Tomem. Jediný Bill nemusel.

„Takže v prvním autě pojede Tom, Bill a Jenn a v druhém já, Tay a Nick. Civilisty zase rozdělíme do dvou skupin po šesti. A teď rychle. Ať už jsme odsud pryč,“ rozdával Ray rozkazy.

Všichni přikyvovali a Tom, Bill a Jen spolu s první skupinou vyrazili ven. Zatím se nakaženým nepodařilo dostat dovnitř, ale u východu je čekalo překvapení. Okamžitě museli tasit zbraně a prostřílet si cestu k autům. Než vyšli z té místnosti, nezapomněli si všichni dobít zásobníky. Takže je teď čekala krvavá cesta ven.

„Musíme se střídat,“ řekl Tom jistým hlasem. „Tak nám budou pomaleji ubývat náboje a zabijeme jich víc,“ dodal.

Bill s Jen jen přikývli. Tom měl totiž naprostou pravdu. Pomalu se prostříleli až k autu, když se kousek od nich ozval křik. Tom s Billem se rychle otočili a tím se jim naskytl pohled na jednu ženu ze skupinky a do ní zakouslého nakaženého. Tom natáhl ruku s pistolí a zamířil.

„Tome, to přece....“ Billův hlas přehlušil výstřel.

„Jdeme!“ řekl pevným hlasem a nastrkal všechny do auta. Jakmile byli v autě, zamkli ho. Byli tak částečně v bezpečí.

Mezitím z budovy vyšla druhá skupina. Měli co dělat, ale nakonec převedli svou skupinku do bezpečí auta. Jenn už startovala auto a čekala až nastartuje i Tay, ale zatím se tak nestalo. Nikdo z nich nemohl ani otevřít okýnko, aby tim neohrozili zbytek lidí. Poslední co viděli, bylo Rayovo tělo ve smrtelné křeči. Nakažení se na něj vrhli chvíli předtím, než nastoupil do auta. Nick rychle přibouchl dveře a zamkl. Jak Nick tak Tay sledovali jak nakažení trhají Rayovo tělo na kusy a maso z odtržených kusů těla pojídají. Tay nelenil, sešlápl plyn až k podlaze a vyrazil za Jenn.

Než se odtamtud dostali, začalo svítat. Na všechny v autech dopadla únava. Bill a ostatní civilisté v autě s Jenn a Tomem usnuli a Jenn se přemáhala, aby neusnula.

„Pusť mě za volant,“ řekl Tom, když viděl, jak si poněkolikáté protřela víčka.

Jenn jen přikývla, zastavila auto a prohodila se s Tomem. Tom byl pohotový a vzal do ruky vysílačku.

„Tayi, vyměň se s Nickem. Prostřídejte se za volantem. Nestojíme o další zpomalení,“ řekl Tom do vysílačky.

„Jasně, Tome,“ ozval se Tayův hlas.

Nikomu nepřišlo divné, že Tom se vlastně ujal velení, ale zároveň to nikomu nevadilo. Věděli, že přežil dlouho bez cizí pomoci mezi nakaženými a neutrpěl žádné zranění. Zároveň byli odhodlaní s generálem zajistit, aby uznal Toma jako velitele týmu. Brali ho jako silnou osobnost a zároveň mu nějakým důvodem věřili. Po tom, co předvedl v té místnosti, než vůbec vyrazili. Všichni poznali, že Ray zmatkoval a Tom se ujal slova a řekl, co by dělal on. Sice ztratili jednoho civilistu a Raye, ale teď neměli čas se tím trápit.

Uběhlo několik hodin. Všichni už v obou autech byli vzhůru a obě auta se blížila k branám města. Zbýval už jen jeden kopec.

„Páni, to je obrovský,“ hlesl Tom, který byl překvapený velikosti města.

Jelikož stáli na kopci a Tay dostal rozkaz z centra, že se nesmí přiblížit, kvůli nakaženým, kteří se nebezpečně stahovali kolem bran města.

„Uvnitř je krásně. Vůbec se tam necítíš jako za několika tunovými zdmi,“ ozval se Bill, který pozoroval dění před branami.

„Takže tam hrozí něco jako ponorkový stavy?“ zeptal se Tom.

„Ne to vážně ne,“ ušklíbl se Bill.

„Jak dlouho myslíš, že tu budeme čekat?“ přidal se k nim Nick.

„Doufejme, že do večera budeme uvnitř. Nerad bych tu trčel další noc,“ ozval se Bill.

Jako na zavolanou si všichni na kopci všimli, že na zdech se objevili další lidé z jiných týmů a začali zabíjet nakažené. Bylo jistě vidět, že jich ubývá a někteří vzali do zaječích. Zas tak hloupí nebyli.

„Do aut! Rychle!“ zakřičel Tom, když uviděl, že se někteří nakažení ženou jejich směrem.