Danger of this World 4.

Autor: T-KAY

Všichni rychle naskákali do aut a okamžitě je zamkli. Nakažení se hnali jako šílení. Jako by se u nich projevoval pud sebezáchovy. Tom to celé překvapeně pozoroval. Tohle se u nakažených stalo minimálně a ne v takovém množství. Vzal vysílačku a zakřičel: „Jedeme! Hned!“ Nastartoval a dupnul na plynový pedál. Cestou srazili pár nakažených, ale to jim nevadilo. Pomalu ale jistě se blížili k branám města. Tom slyšel z vysílačky, jak Tay mluví s centrem. Měli volný průjezd do města. U bran téměř žádný nakažený nebyl. A pokud ano, střelci nahoře je zabili. Plnou rychlostí se blížili k branám, které se pomalu otevíraly.

Když konečně obě auta po nějaké chvíli projely branami, zamířili s nimi do garáží. Všichni vystoupili. Jenn odvedla civilisty na registraci. Město v tomhle chtělo pořádek. A Tay, Bill a Tom zamířili úplně jinam. Za jejich velícím.

„Proč tohle všechno?“ zeptal se Tom.

„No... musíme mu nahlásit ztráty a navíc si myslím, že tvoje velení nám všem svědčí. Navíc nám Generál přidělí další dva. Musíme být v šesti,“ odpověděl mu Tay.

Bill celou dobu mlčel. Přemýšlel nad sebou. Nechápal proč ho Tom tolik přitahuje. S těmito myšlenkami došli až ke Generálově pracovně. Tay zaklepal na dveře a čekali. Po chvíli se ozval Generálův hlas a vyzval je dovnitř.

„Chci hlášení!“ řekl hned Generál.

„Nalezli jsme třináct civilistů, ztratili jsme Raye a Scotta a jednu civilistku,“ řekl stručně Tay.

„To je nemilé. Hned dva dobré střelce. A kdo je tohle?“ všiml si Toma.

„To je jeden z civilistů. Jmenuje se Tom a po ztrátě Raye nám pomohl do bezpečí. Jestli to mohu říct, tak bych ho udělal velitelem naší skupiny,“ odpověděl Tay a trochu se přikrčil.

„Tak za prvé se měl jít zaregistrovat a za druhé o tom jestli bude velitelem vaší skupiny rozhodnu já. Ale to až později. Teď ho běžte zapsat a ubytovat. Brzy si pana Toma zavolám a rozhodnu o jeho způsobilosti,“ odpověděl Generál.

Nakonec opustili Generálovu pracovnu s příslibem žádné akce v blízké době a taky nového člena. Generál nakonec souhlasil, že Tom bude v jejich skupině.

„Co myslí tím, že to rozhodne? To mě jako přezkouší?“ ptal se nechápavě Tom.

„Tak nějak. Jestli jsi schopný nás vést,“ přikývl Tay.

„Do hajzlu, to jsem snad dokázal, ne!“ rozčiloval se.

„Je to naše tvrzení proti jeho slovům. On v tomhle věří jen svému úsudku,“ řekl najednou Bill.

„No to je ale na hovno,“ konstatoval Tom.

„To je, ale on je velitel všech skupin. Jen sedí v pracovně a nás nechá dělat tu práci,“ pokrčil rameny Tay. „Zvykneš si. Stejně si myslí, že tě pověří tím velením,“ ujistil ho.

„No bezva. Takže teď se zaregistrovat nebo co to má být. A kde budu bydlet, hmm?“ řekl Tom a koukal z Taye na Billa a zpět.

„Přesně. Registrace, aby ti nahoře věděli, kolik nás tu je. No a to bydlení....“ Tay začal uvažovat.

„Můžeš klidně ke mně,“ nabídl Bill.

Tay i Tom se na něj překvapeně otočili. Tay nemohl uvěřit vlastním uším, ale svým způsobem byl rád. Billův byt byl po Andreasově smrti prázdný a Bill se tam akorát trápil.

„To je dobrej nápad. Bill ti to tu všechno ukáže a nebudeš muset bloudit,“ souhlasil Tay a mrknul na Billa, který dělal jako by to mrknutí neviděl.

„Tak dobře. Tak mě veďte,“ usmál se tedy Tom a nechal se vést do střediska, kde registrují nově příchozí.

V polovině cesty do střediska se od nich Tay odpojil se slovy, že si jde domů odpočinout. Tím tak Bill s Tomem zůstali sami.

Když dorazili do střediska, registrace Toma nezabrala ani dvacet minut. Mohli konečně vyrazit do Billova bytu. Jelikož byl Billův byt poměrně daleko od střediska, stavili se v garážích pro Billovo auto a mohli vyrazit.

K Billovu bytu dorazili asi po půlhodině jízdy. Tom byl překvapený velikostí hlavního města. Vždycky se pohyboval kolem těch menších a většinou byla ta města už zničena nájezdy nakažených.

Hlavní město bylo vybudováno na místě kde v minulosti stál New York. Ale dnes už tomuto městu neřekl jinak než Hlavní město.

„Tak pojď,“ popohnal Toma Bill, který se jen usmíval nad Tomovým údivem. „Tos nikdy neviděl takhle velké město?“ zeptal se.

„No... ani ne. Pohyboval jsem se okolo těch menších a ještě k tomu zničených,“ odpověděl mu Tom.

„Fíha. No doufám, že si tu brzo zvykneš,“ usmál se Bill, když vcházeli do budovy ke byl Billův byt.

„S tím počítej. Na tohle se dá zvyknout. Jen to bude asi ze začátku divný. Teda aspoň pro mě,“ usmál se i Tom a následoval Billa.

„V tom ti klidně pomůžu,“ oznámil mu.

„Děkuju,“ řekl Tom s úsměvem.

Ale to už vcházeli do bytu. Tom se překvapeně rozhlížel kolem. Bill měl byt opravdu krásně zařízený. Trochu mu to připomínalo domov. Čišela z toho taková rodinná atmosféra. Bill ho odvedl do dřívějšího Andreasova pokoje.

„Ehm... omluv ty věci tady. Je to pokoj po Andreasovi. Nedokázal jsem ty věci vyhodit,“ řekl Bill smutně.

„To je v pohodě. Můžeme ty věci pak odnést spolu. Pomůžu ti, jako ty mě,“ usmál se Tom.

Bill ho jen překvapeně pozoroval. Čekal, že mu to bude vadit, ale on mu ještě nabídl pomoc.

Nic neřekl, jen se usmál a šel do kuchyně. Měl strašný hlad. Komu by taky nevyhládlo po takové akci. Nakoukl do ledničky a udiveně zjistil, že v ní skoro nic není. Nezbývalo mu nic jiného, než jít jídlo obstarat.

„Ehm... zabydli se tady, já jdu sehnat nějaké jídlo. Tady je jaksi prázdno,“ nakoukl Bill do pokoje.

„Jasně. A díky,“ odpověděl Tom a rozhlížel se kolem.

Bill vzal nýnější peníze. Nevypadaly jako ty z minulosti. Byly to vlastně kupony. Ale nikdo tomu neřekl jinak, než peníze. Bill měl peněz dost, protože jako člen záchranného týmu pobíral pravidelnou rentu, ale také šetřil. Věděl, že se mu to může hodit do dalších dní, měsíců nebo i roků.

Vyšel tedy z bytu, zamířil k autu a jel do zásobovacího střediska.

Tom si prohlížel teď už svůj pokoj. Ve skříních bylo stále oblečení dřívějšího majitele. Byly tam ale i různé drobnosti. Pár náramků, dva řetízky a na nočním stolku dokonce i zarámovaná fotka. Byli na ní oni dva. Bill a Andreas a líbali se. Bill na té fotce vypadal šťastně. Ne tak jako teď. Tom se bál, že Bill svůj úsměv jen předstírá. Že nemá důvod k usmívání se a nebyl daleko od pravdy. Bill opravdu nebyl tak šťastný za kterého se vydával. Od Andreasovy smrti se jen přetvařoval a Tom to na něm poznal. Zároveň doufal, že se mu povede tento fakt změnit.

Chvilku uvažoval nad tím jestli si Billovi nebude vadit, že si vypůjčí nějaké Andreasovo oblečení, ale nakonec začal lovit ve skříní. Nemohl si pomoct. Oblečení které měl právě na sobě bylo už několik dní nošené a jemu už to bylo nepříjemné. Po chvíli vytáhl volnější triko a tepláky. Všechno vzal a odešel do koupelny, de ze sebe shodil to špinavé a vlezl do sprchového koutu. Nastavil si vodu a poté se oddával očišťující a uklidňující sprše.

Pod sprchou strávil asi půl hodiny, ale bylo mu divné, že Bill tak dlouho nejde. Vylezl ze sprchy, osušil se a oblíkl si triko a tepláky. Spodní prádlo si nebral. Bylo mu tak příjemněji. Přešel k umyvadlu a podíval se na sebe. Málem se nepoznal. Otevřel skřínku za zrcadlem a chvilku do ní jen koukal, než našel co potřeboval. Holící strojek. 'Snad se nenaštve,' honilo se mu hlavou. Zapnul strojek a začal se holit. Když se oholil podíval se na svůj obraz. Byl to zas ten mladý kluk, jako kdysi. Spokojený vyšel z koupelny a ani si nevšiml Billa, který právě dorazil a díval se na něj. Bill překvapeně upustil tašku s jídlem na zem. Byl Tomem naprosto unešený a s jeho obnoveným vzhledem ještě víc. Tom se otočil za tupou ranou dopadající tašky a usmál se.