Send me an Angel 3.

Zdravím všechny čtenáře. A že je vás dost, což mě těší. Jen je to trochu bez komentářů. Klidně přijmu jakoukoli kritiku, ať je to kladná nebo záporná. 
Ale šup do čtení 
Pac a Pusu 
T-KAY

Autor: T-KAY

Pairing: Twincest

Škola ubíhala opravdu pomalu ale posledního zvonění jsem se dočkal. Měl jsem možnost poznat trochu víc Toma. Je to fakt milej kluk. Jedině co mě udivovalo bylo to, že se bavil se mnou i když se o něj snažil Michael. Myslím tak, že ho chtěl do svý party. Ale Tom na něj kašlal. Asi jsem mu přišel zajímavější. Stejně jsem to nechápal.

„Kde bydlíš?“ zeptal se mě před školou Tom.

„No... je to odsud dost daleko. Proč?“ řekl jsem.

„Mohl bych tě doprovodit?“ zeptal se znovu.

„To je dobrý. To zvládnu sám,“ usmál jsem se na něj.

„Tak dobře. Takže tady se asi rozdělíme, co?“ ten kluk se pořád musí ptát.

„Asi ano. Takže zítra,“ rozloučili jsme se a já šel svojí cestou.

Cestou přes park, kudy chodím pokaždé. Ani jsem si nevšiml, že by za mnou někdo šel. Měl jsem v uších sluchátka, tak jsem vnímal jen tu hudbu a ne okolí. A to byla chyba. Najednou mě někdo srazil k zemi. Vytáhl jsem z uší sluchátka a rozhlídl se. Nade mnou stál Mikah, který patřil do Michaelovy party. A zbytek se ke mně blížil. Chtěl jsem se postavit, ale Mikah mě okamžitě srazil na zem.

„Co na něm ten novej vidí?“ zasmál se škodolibě Michael.

„To by mě taky zajímalo. Asi si ho koupil. Jinak to nechápu. Zdravej člověk, by ho odkopl, jak prašivýho psa,“ odpověděl mu další z jeho party, Nikolas.

„Tak si kopnem,“ zakřičel Michael a kopl mě do břicha.

Hned na to přišly další kopance a mě vyhrkly slzy bolesti. Snažil jsem si chránit břicho a zárověň obličej, ale šlo to těžko. V puse jsem po chvíli ucítil krev. Ne to ne. Pomozte mi někdo!!!

Tom

Věděl jsem, že na něj musím dávat pozor. Je to moc milej kluk a nelitoval jsem rozhodnutí, že ho ochráním osobně. Sice jsem ho chtěl doprovodit. Ale když mě odmítl, rozhodl jsem se, že půjdu pomalu směrem kterým šel on. Když jsem došel k parku, zaslechl jsem něčí smích. Ale nebyl to normální veselý, ale takový ten zákeřný. Šel jsem tím smerěm. Když jsem se přiblížíl dost blízko, uslyšel jsem Michaela. Ten který Billa nejvíc šikanuje.

„Bulí jak holka, vidíte ho?“ ptal se ostatních a do toho ležícího kopnul.

Ten na zemi byl Bill. Poznal jsem ho hned, jak jsem uviděl jeho hřívu.

Tolik jsem mu chtěl pomoct tou silou, která je ve mně, ale dostal jsem jasný zákaz, že nikdo o tom nesmí vědět. Že musím jednat, jako normální smrtelník. Ale k čemu mi je andělská síla, když svýmu svěřenci nemůžu pomoct. Jestli bych jí použil, můžou mě odvolat a Billa přidělit někomu jinýmu a to nemůžu dopustit. Nevím proč, ale na tohodle klula jsem se upnul. Víc než je dovoleno.

Rychle jsem se rozběhl k hloučku a Michaelovi jednu ubalil. Ten se zakymácel a zůstal překvapeně zírat na mojí osobu.

„Jak si dovoluješ?“ křikl na mě Michael.

„Normálně. Co ti udělal? Proč jsi ho zkopal, když ti nic nedělá?“ lomcoval se mnou vztek.

Co to se mnou je? Vždyť takhle se nikdo od nás nechová. Ale prostě mi fakt vadilo, když Billovi někdo neprávem ubližuje.

„Co mi udělal? Dejchá. Vadí mi jako člověk. Prostě proto. Je to takovej ufňukánek,“ vyštěkl Michael.

„Nech ho bejt, nebo máš problém se mnou!“ zařval jsem znovu na Michaela.

Ten se zvedl, jestě mi pohrozil pěstí a zmizel i se svou partičkou.

Otočil jsem se na Billa, který stále ležel na zemi. Po tvářích mu tekly slzy a nekontrolovatelně se třásl. Natáhl jsem k němu ruku a chtěl ho pohladit po tváři, ale on ucuknul.

„Bille, už je to dobrý jsou pryč,“ zašeptal jsem.

„Ne už nechci. Nech mě být,“ zaskuhral Bill.

V hlasu měl spoustu bolesti. Ani se mu nedivím. Kdybych šel s ním, nemuselo se nic stát.

„Bille, to jsem já Tom,“ pohladil jsem ho po vlasech.

Bolelo mě ho takhle vidět. Vzal jsem ho do náruče a vzal ho k sobě. Všechno bylo zařízeno tak, že jsem tu měl i kde bydlet. Ale stejně mi to bylo jedno. Jediný důvod, proč jsem tu byl, bylo právě to třesoucí se štěně v mém náručí. Ani to nebyla žádná námaha. Bill byl opravdu lehoučkej. Do mého bytu jsme dorazili asi po půl hodině.

Položil jsem ho na gauč a šel pro lékarnu. Nemohl jsem použít svoje schopnosti. Všechno muselo být, jako bych byl smrtelníkem. Docela mě to deptalo. Chtěl jsem ho uzdravit hned. Aby ho nic nebolelo. Nechci aby trpěl. Ale nemám na výběr. Prostě jsem dostal zeshora zákaz a musím ho poslechnout. Cestou mi v náruči omdlel, taky proto jsem spěchal.

Přišel jsem s lékarnou ke gauči a opatrně jsem mu čistil oděrky v obličeji. Když jsem mu ošetřil obličej, vyhrnul jsem mu triko. Na břiše se mu začaly rýsovat modřiny. Přivřel jsem bolestně oči. Nebyl to příjemný pohled a to jsem viděl dost věcí. Nikdy jsem neměl nikoho, koho takhle ničili. Nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem přiložil ruce k jeho břichu a soustředil se. Nesmí mít takový modřiny, prostě ne. Za pár vteřin se z mých rukou linulo tenké ale uzdravující světlo. Nemohl jsem mu ty modřiny vyléčit úplně ale mohl jsem je zmenšit. Trochu sebou cukl, ale neprobral se.

Najednou jsem uslyšel cinkot. A do háje. Průser.

Musel jsem se, i když nerad, přesunout tam, odkud jsem přišel.

„Jak si to představuješ? Měl jsi zakázáno použít svou moc,“ ozval se hlas nejvyššího.

„Pane, omlouvám se, ale znám zákon. Jen jsem jeho bolest zmenšil. Ničí svěřenec nesmí trpět. A můj svěřenec trpí opravdu hodně,“ řekl jsem na svou obhajobu.

„Ale v jeho případě jsi měl zakázáno všechno. V jeho osudu není to, že má žít na světě moc dlouho. Akorát prodlužuješ jeho trápení,“ ozval se znovu jeho hlas.

„Ale proč to tak je? Vždyť má celý život před sebou,“ zeptal jsem se ho.

„Má být světlonoš jako ty. Copak to nechceš?“ zeptal se mě.

„Ne. Nikomu nepřeji stejný osud jaký mám já. Jenže když jsem se já stal světlonošem, tak nebyl nikdo, kdo by mě chránil. Tenkrát jsem zemřel sám. Nechci aby on tak dopadl taky,“ odpověděl jsem.

„Ale jeho osud je zemřít sám!“ zahřměl hlas nejvyššího.

„Tím pádem se postarám, aby to tak nebylo,“ řekl jsem rozhodně.

„Ty ses do něj zamiloval!?“ neznělo to jako otázka. Spíš překvapeně konstatoval fakta.

„Já....“