Tak si užijte poslední díl této povídky...
Pac a pusu
T-KAY
Autor: T-KAY
Pairing: Twincest
Procházel jsem se po okolí a všechno
mi připadalo známé. Ale nemohl jsem si vzpomenout odkud. Rozhlížel
jsem se a snažil se na všechno vzpomenout. Ale marně. Všechno
bylo tak známe, ale odkud?
BILL
Víkend uběhl jako voda. Tom se ještě
nikde neobjevil. Chyběl mi. Byl jediný ze školy, co se se mnou
bavil. Ten světlonoš, co mě chránil teď místo Toma se jmenoval
Leonard, ale řekl mi, ať mu říkám Leo. Je to pro něj kratší a
hezčí. No radši jsem mu tak začal říkat. Ale jedna věc mě
udivovala. Když tu byl teď Leo, tak se mi nic nestalo a to měl
Michael spoustu možností. Ale vždycky se mi obloukem vyhnul. Asi
to Leo opravdu zařídil.
Jenže mě v hlavě kolovaly otázky a
myšlenky na Toma. Kde asi je.
Zrovna jsem mířil do školy, když
jsem si všiml kluka, hodně podobnýmu Tomovi. Chtěl jsem se za ním
rozeběhnout, ale neměl jsem jistotu, že je to opravdu Tom. Možná
to byla halucinace. Povzdychl jsem si. Zase blouzním. Teď už i za
bílýho dne.
Došel jsem ke škole a hned jsem
zamířil do třídy. Posadil se do lavice, kterou jsem před
víkendem obýval s Tomem. Všichni ve škole, jako by zapomněli, že
nějaký Tom Trümper nastoupil na tuhle školu. Možná mě
považovali za blázna, když jsem se na něj ptal. Bylo mi to fuk.
Potřeboval jsem vědět, co s ním je a jestli ho někdo neviděl.
Nikdo si ale nepamatoval na něj natož na jeho jméno. Spíš se mě
ptali, kdo to jako má bejt a podobně.
Bylo divný sledovat Michaela, jak říká
těm svým kumpánům, že už ho přešla chuť mě šikanovat a
podobně. Nechápal jsem, co to do Michaela vjelo ale trochu se mi
ulevilo, že mě už nechají být.
Zrovna zazvonilo na hodinu a já jsem
jako obvykle seděl v lavici a psal si do bloku. Ale teď to nebyly
texty, ale prostě otázky.
Proč se Michaelovo chování
otočilo o 160°?
Málem jsem vyjekl,
když se mi nějakým způsobem začala na tom papíře objvovat
odpověď.
Zařídil jsem to, slíbil jsem to
Tomovi.
Dost jsem čuměl,
když se to tam objevilo, ale hned mi bylo jasný, že tu někde Leo
je. To by mi jinak neodpověděl. Jen ho nikdo prostě nevidí. V
tuhle chvíli jsem ho neviděl ani já, ale bylo mi to jedno. Myslel
jsem na Toma a nehodlal jsem ho vypudit z hlavy. Byl totiž to
jediné, co mě drželo při zdravém rozumu. Všechno kolem mě
totiž nabralo takový spád, že jsem tomu odmítal věřit.
O měsíc později:
Už je to měsíc.
Měsíc od Tomova zmizení, nebo spíš, jak tomu říkaj ti nahoře,
od Tomova trestu. Jak dlouho to všechno může trvat? Ani Leo mi
nedokázal říct, kde Tom přibližně je. Vysvětlil mi, že dostal
zákaz mi říkat cokoliv o Tomovi. Jen mi řekl, že se má dobře
ale, že je zmatený. Pokud mu vymazali paměť, tak se jeho
zmatenosti nedivím. Asi bych byl taky.
Škola pro mě byla
poslední měsíc peklo. Všichni přehlíželi. Dokonce i učitelé.
Bylo mi to všechno divné. Sedím doma a koukám do prázdna a v
hlavě mi znějí Tomova slova. Chtějí abys byl taky světlonošem
ale na to musíš umřít úplně sám. To byl jejich záměr? Proto
poslali Leoa, který si hrál jen na přítele?
„Leo!“ křikl
jsem do prázdného bytu.
„Tady!“ ozvalo
se za mnou.
„Řekni mi
pravdu!“ vyjel jsem na něj.
„Jak to myslíš
pravdu?“ divil se.
„No prostě
pravdu! Proč mě vichni přehlížejí? Proč je kolem mě tak
hnusný svírající ticho? Nařídili, abys to tak zařídil? Abys
mě pak nechal umřít?“ koukal jsem mu do očí.
„Bille, co to
povídáš? Nikdo mi nic nenařídil. Všechno se děje samo.
Rozhodně tě nenechám umřít. Tom by mi to nikdy neodpustil,“
řekl zmateně.
„Tom už se tu
neobjeví. Oni to zařídili dobře. Umřu steskem po něm. To byl
jejich plán?“ odmítal jsem uhnout pohledem.
„Co to povídáš?
Tom se tu může obje....“ najednou ho přerušilo klepání na
dveře.
TOM
Když jsem před
měsícem přijel do Loitsche, rychle jsem si hledal bydlení.
Naštěstí jsem narazil na jednou paní, která pronajímala pokoj.
Poměrně rychle jsem si našel práci a začal si vydělávat. Jenže
jako by mi mi v životě něco chybělo a já netušil co. Jako bych
zapomněl na něco v mém životě. Nejhorší bylo to, že jsem
nevěděl co. Několikrát se mi ve snu zjevoval krásný černovlasý
chlapec, a budil jsem se zalitý potem. Většinou se v těch snech
něco tomu chlapci stalo a já ho nemohl zachránit.
Zrovna jsem se
procházel po tom malém městečku a zabloudil jsem do nějaké
ulice. Název mi vypadl z hlavy. Jen kdyby mi to tu nebylo tak
povědomé. Rozhlížel jsem se kolem sebe a pohled mi utkvěl na
jednom z domů v té ulici. Jako bych tam někdy byl. Nějaká síla
mě táhla ke dveřím a srdce se mi rozbušilo mnohem rychleji.
V tu chvíli jsem
byl trochu nesvůj. Mám zaklepat nebo ne? Přemýšlel jsem jen pár
vteřin a nakonec jsem zaklepal. Všechno v tom domě utichlo a já
jen čekal. Po pár vteřinách se otevřeli dveře a v nich stál
chlapec z mých snů.
„Tome!“ výskl
a rychle mě objal.
Byl jsem trochu
mimo. Ten kluk mě tím jeho objetím dost zaskočil. Ale pak uděla
to, co jsem rozhodně nečekal. Políbil mě.
Jenže v tu chvíli
se mi před očima začaly objevovat vzpomínky. Na všechno jsem si
vzpomínal. I na ten polibek a nakonec bolest. Bolest, když mě
trestali tím nejhorším způsobem. Odtrhli mě od jediného člověka
na kterém mi záleželo a zbavovali mě vzpomínek na něj. Proč
jsem to jen dovolil. Pevně jsem ho sevřel v náručí a polibek
jsem o to víc prohloubil. Oddálili jsme se až když nám oběma
docházel vzduch.
„Billi,“
vzdychl jsem a hlavu zabořil do jeho vlasů.
„Ty ses vrátil.
Tys ses ke mně vrátil,“ bylo poznat, že sotva drží vzlyky na
uzdě.
„Promiň, že
jsem zapomněl,“ šeptal jsem.
„Nemůžeš za
to. Hlavní, že jsi tu,“ řekl.
Zvedl jsem hlavu a
až teď jsem poznal osobu, která nás oba sledovala. Jeden z mých
přátel tam nahoře. Pohledem jsem mu děkoval, že se o Billa
postaral. Vešli jsme do Billova domu a posadili se na gauč. Když v
tom jsme s Leem uslyšeli cinkot. Bill mě nechtěl pustit nahoru,
ale slíbil jsem mu, že už o mě nepřijde. Oba jsme se tedy
přemístili nahoru.
„Thomasi, tvůj trest je prominut.
Tvoje láska k tomu chlapci je velká. Ale jak to chceš udělat
dál?“ ozval se nejvyšší.
„Pane, moc rád
bych s Billem zůstal tam dole,“ odpověděl jsem.
„Víš, že to není možné,“
řekl hlas.
„Pane, musím
odporovat,“ ozval se Leo, který celou dobu vedle mě stál.
„Co tím chceš říct, Leonarde?“
divil se nejvyšší.
„Pokud vím tak
je jedna možnost, jak by mohl Tom zůstat s Billem,“ odpověděl
Leo.
„Opravdu?“
řekl nedůvěřivě hlas nejvyššího.
„Ano. Pokud Billa
opravdu miluje a je schopný se vzdát i nesmrtelnosti. Učiňte ho
smrtelníkem,“ vysvětlil Leo.
A měl pravdu. Na
co mi byla nesmrtelnost, kdybych neměl svého Billa.
„Thomasi, jsi ochotný se vzdát
nesmrtelnosti a vrátit se dolů jako obyčejný smrtelník?“
zeptal se hlas mě.
Odpověď jsem znal
už několik vteřin.
„Ano. Jsem
ochotný se toho vzdát, pane,“ přikývl jsem.
„Tak tedy budiž. Leo tě odvede
zpět dolů, protože tímto okamžikem je z tebe smrtelník,“
řekl hlas a pak se odmlčel.
Hmm... no myslel
jsem si, že to bude nějak bolet, ale nic jsem necítil.
„Leo, myslíš,
že už jsem smrtelníkem?“ zeptal jsem se Lea.
„No jediné jak
to můžeš zkusit, je se za ním přemístit sám. Pokud to nepůjde,
tak jsi obyčejným člověkem,“ usmál se Leo.
Tak jsem to tedy
zkusil a opravdu. Nic se nedělo. Nedokázal jsem se přemístit. Leo
se jen usmál a pak jsme se přemístili dolů k Billovi.
„Díky, Leo.
Nebýt tebe, tak nevím co bych dělal,“ objal jsem ho ještě než
mohl zmizet.
„Jsme přátelé.
Hlavně na mě nezapomeň,“ řekl a pak zmizel.
Otočil jsem se na
Billa a rychle ho šel obejmout.
„Už zůstaneme
spolu. Nadosmrti, lásko!“ políbil jsem ho.
„Ty... už se tam
nevrátíš?“ divil se.
„Už nikdy. Jsem
od teď člověk jako ty!“ usmál jsem se a ještě pevněji ho
objal.
„Miluju tě,
Tome!“ řekl a vtiskl mi polibek.
„Já
tebe taky, miláčku.“ řekl jsem a nelitoval těch slov.
The End
Žádné komentáře:
Okomentovat