Autor: T-KAY
Pairing: Het, Terry/Richie
"…rodiče to vědí, ale ten klučina ne!" Počkat, jestli je Chris můj brácha, tak to znamená, že mám ještě starší sestru.
"A to bude asi všechno!" dodala "mamka".
"Aha, ale vás budu mít furt ráda!" řekla jsem jí.
"Já vím a tvoji rodiče ti budou během dneška volat a domluví se s tebou!" řekla mi.
"Díky, mám vás ráda a někdy se ozvu!" rozloučila jsem se a zavěsila jsem. Do toho obýváku se mi nechtělo, ale nakonec jsem šla.
"Tak jsem tu! Co budeme dělat?" řekla jsem ve snaze, že si nikdo nevšimne toho, že jsem trochu mimo.
"No…. co třeba si zahrát flašku? Pravda nebo odvaha!" nabídl Izzy.
"Super nápad! Tak jedem, ne?!" řekla jsem naoko nadšeně.
Sedli jsme si do takovýho většího kruhu. První točil Izzy. Byla to sranda, dokud flaška neukázala na mě. To právě točil Chris. OMG!!!!
"Tak, Terry, pravda nebo odvaha?" zeptal se mě.
"No asi….pravda!" ani nevím, co plácám.
"Máš nějaké tajemství?" a do háje! Když řeknu ano, bude se vyptávat. Ale no co, řeknu pravdu.
"Ano, mám tajemství!" odpověděla jsem a roztočila flašku. Ukázalo to na Izzyho.
"Tak Izzy, pravda nebo odvaha?" zeptala jsem se.
"Pravda!" odpověděl rychle a rázně!
"Proč mě tak nemáš rád?" jsem zvědavá, co odpoví.
"Já tě mám rád, ale….někdy jsi drzejší, než já a to mě štve!" řekl nakonec.
Trochu jsem si oddechla. Hráli jsme dál. Pár kol se to střídalo, ale zase to chvíli neukázalo na mě. Pak ale točil Izzy a hrdlo flašky ukázalo na mě! Zase!!! Ale teď jsem se bála, co Izzy vymyslí.
"Ták, Terry, pravda nebo odvaha?" řekl trochu škodolibě Izzy. Pravdy mám za dnešek už dost. Njn, co se dá dělat!
"Odvaha!" řekla jsem. Spíš jsem to skoro zařvala.
"Takže….řekni tady přede všemi, co cítíš k Richiemu a pak ho musíš ještě políbit. A přeju si pořádnou pusu!" řekl Izzy, a co jsem čekala.
"Richie…" do háje! Jak to říct?!
"Ano?" řekl Richie.
"Strašně tě…..miluju!" Uf! Řekla jsem mu to. A hned jsem se zvedla a šla ho políbit.
Ale on z ničeho nezačal utíkat. Tak jsem běžela za ním. Doběhli jsme na zahradu, tam mě vzal do náručí a skočil i se mnou do bazénu a začal mě líbat. Z domu jsem slyšela nějaký zvuk, co se podobal plácnutí. Měli jsme obecenstvo, jak jinak, že?! S Richiem jsme po chvilce vylezli a šli zpátky. Ach né! Já tu nemám nic na převlečení.
"Richie, je tu menší problém! Já tu nemám suchý oblečení!" řekla jsem.
"Ale máš! To byla součást mýho plánu!" já ho asi zaškrtím.
Tak jsme se teda šli převlíknout. Když už jsme byli v suchém, sedli jsme si zpátky do obýváku a hráli dál. Asi po čtvrt hodině mi zase zazvonil mobil.
"Hrajte beze mě, já si musím něco vyřídit!" řekla jsem a zase jsem odešla.
"Haló!" řekla jsem do telefonu.
"Ahoj, tady Evelyn Watrin. Jsi to ty, Tereso?" řekla moje pravá máma.
"Ano, jsem to já! Ráda vás slyším!" řekla jsem. Divila jsem se tomu, co jsem řekla. Prostě to ze mě vylítlo.
"Já jsem taky ráda! Hlavně, že jsme tě našli!" řekla. "A tykej mi!" dodala.
"A jak ti mám říkat? Mami?? Nebo Evelyn???" byla jsem trochu zmatená. No, trochu víc, spíš hodně zmatená.
"Tak pokud ti to nebude vadit, tak mami?!" řekla a já si trochu oddechla.
"Tak dobře m-ma-mami!" njn, je to trochu komický, ale nejsem zvyklá.
"Tereso, můžu se tě teď na něco zeptat?" ozvalo se po chvíli. Ani mi nevadilo, jak vyslovovala moje jméno.
"Ano, můžete….promiň, můžeš!" OMG! Takovej trapas!!
"V pořádku! Mohli bysme pro tebe s Reinhartem, teda s tvým otcem, přijet do Berlína? Je toho hodně, co bysme ti chtěli říct!!!" řekla a mě to zaskočilo. Poznám svou pravou rodinu!!
"Ji-jistě!" klepal se mi strašně hlas.
"Tak dobrá! Za hodinu jsme tam! A kde vlastně v Berlíně jsi?" ptala se.
"U Richieho! Jestli víš, kde to je?!" odpověděla jsem automaticky.
"Ano, vím!" řekla a zavěsila. Pane bože! Co teď?! Šla jsem do obýváku.
"Richie? Můžu s tebou mluvit? O samotě? Prosím!" řekla jsem do ticha a vypadalo to, že se všichni lekli, když jsem promluvila.
"Jo, jasně!" řekl Richie a zvedl se.
"Copak se děje?" začal se ptát.
"No víš, chtěla jsem ti říct, že asi za hodinu musím odjet!" řekla jsem.
"Jak to? Proč? Jsi tu sotva týden!" ptal se mě smutně Richie.
"Ne, Richie, neboj! Nejedu domů, jenom si potřebuju něco vyřídit!" uklidňovala jsem ho.
"Uf! Už jsem si myslel, že je něco v nepořádku!" oddechl si.
"Neboj, všechno je v naprostém pořádku!" trochu jsem mu zalhala.
To mě ubíjí. Nesnáším, když někomu musím lhát.
"A jak dlouho budeš pryč? Klidně ti budu denně volat!" to je od něj strašně milý, když si o mě děla starosti.
"Richie, já ještě nevím, jak dlouho se na tom místě zdržím, ale proti tomu volání denně, nic nemám! Naopak, budu strašně ráda, když tě uslyším!!"
Žádné komentáře:
Okomentovat