Štěstí nebo jen náhoda?! 1.

Autor: T-KAY

Pairing: Het, Terry/Richie


Konečně!! Dneska je mi 18! Můžu si konečně užít prázdniny bez rodičů! A už vím, kam pojedu. Moje nejlepší kamarádka se před rokem odstěhovala do Německa. Tak jsem se rozhodla, že u ní strávím letní prázdniny. Ale nejdřív jí musím zavolat.


"Haló?"ozvalo se.
"Jak bych na tebe mohla zapomenout! To ani nejde," wow!
"Dík za kompliment," děkovala jsem.
"Tak povídej, jak je? A pročpak voláš?" ptala se hned.
"Já se mám fajn. A volám, protože jsem se chtěla zeptat, jestli za tebou můžu přijet na letňáky?" vychrlila jsem na ní.

"To si děláš srandu? To se nemusíš ani ptát, jasně že můžeš! Už se nemůžu dočkat, až tu budeš. Konečně si po tom roce pokecáme. Ta němčina a anglina už mi lezou na nervy. Konečně čeština! Haha," jsem radostí bez sebe.
"Tak to je fajn. A nezapomeň, že letošní prázky budeme u tebe jen my dvě. Konečně žádnej dozor," smála jsem se.
"A jó vlastně! A ještě k tomu dneska!Všechno nej osmnáctko!" to je od ní fakt pěkný.
"Díky! Až přijedu tak to oslavíme," řekla jsem.
"No to stopro! A znám jeden výbornej klub. A co jsem slyšela, tak tam chodí dost lidí," wow, ona myslí snad na všechno.
"To je super!!! Už se nemůžu dočkat," nikdy jsem nebyla tak šťastná.
"Tak jo, budu tě očekávat 1. července. Doufám, že vydržím těch 14 dní," musela jsem se smát.
"Taky se těším. Tak zatím ahoj," řekla jsem.
"Zatím ahoj," řekla Krista a zavěsila.


Začala jsem přemýšlet, co bysme tam mohli dělat. Dva měsíce jsou dva měsíce, přece se tam nebudu nudit. A taky trochu doufám, že tam někde potkám US5, hlavně Richieho. Už jsem se nemohla dočkat, až budu v Německu, ale těch 14 dní se strašně vleklo.


Konečně, už je 30. června!! Už zejtra odjíždím. Jupííííí!!!! Večer jsem nedočkavostí nemohla usnout, tak jsem si několikrát překontrolovala věci, jestli jsem něco nezapomněla. Asi kolem půlnoci jsem usnula. Ráno mi zazvonil budík v 7:00. Moc se mi z postele nechtělo, ale vstala jsem. Mamka mi nachystala něco k jídlu, abych ve vlaku nehladověla, jak říká. Taťka mi zase řekl, abych byla opatrná atd.….
Tak a už mám konečně loučení za sebou a můžu vyrazit na nádraží. Cesta na nádraží trvala chviličku, ale ta cesta vlakem…. no radši mlčím. Dala jsem si do uší MP3 a pustila US5. Nevím jak, ale při poslouchání US5 mi ta cesta strašně rychle uběhla. Vystoupila jsem na berlínském nádraží a začala hledat autobus, který by mě dovezl na kraj Berlína. Našla jsem. Musela jsem ale nějakou chvíli čekat, než ten autobus přijede. Už je tady, rychle jsem nastoupila a hledala jsem si nějaké místo vzadu. Konečně se autobus rozjel. Jelo to strašně pomalu, nevím proč, ale musela jsem si opět pustit US5. Teprve až za půl hodiny jsem byla na místě. Teď stačí najít ten dům.
Hledání nebylo tak těžký, protože mě Krista čekala u dveří, takže jsem jí okamžitě poznala. Trochu jsem si pospíšila.

"Ahoj Kristy," řekla jsem.
"Ahoj Terry!! Tak pojď dál. Jak vidíš, tak už jsem tě jaksi čekala," řekla a obě jsme se tomu zasmály.


V baráčku to měla fakt pěkný a navíc velký. Šli jsme si sednout do její obrovský kuchyně.


"Tak povídej!! Jsi vyučená? Jaký jsi měla známky?!" začala se ptát.
"No… tak momentálně před sebou vidíš servírku, která se vyučila s vyznamenáním," řekla jsem.
"To jako fakt?! No ty v…!!"
"Jo fakt!! A navíc mám pro tebe takový malý překvapení," řekla jsem tak trochu tajemně. Což byl účel.
"Jo? A jaký? Prosím, nenapínej mě," prosila, tak jsem se nechala obměkčit.
"No, bylo mi řečeno, že když jsem plnoletá a vyučená atd.…. že když si tu najdu nějakou práci, tak tu můžu zůstat nastálo. Ale teda nevím, jestli ti tu nebudu náhodou vadit," vyklopila jsem na ní.
"Co?? Wow!! No vadit mi tu rozhodně nebudeš! Naopak budu strašně ráda," wow, tak tohle jsem nečekala.


Myslela jsem si, že to bude trochu blbý, když jí to vyklopím naplno. Ale ne a to jsem ráda.


"A co tvoje zpívání??" zeptala se Krista najednou.
"No…" nechci odpovědět, protože Krista ví, že je to citlivé téma.
"Ale no tak! Přece si nepřestala zpívat?!" ptala se.
"Tak trochu jo! Ale sem tam si zazpívám, ale ne profesionálně," odpověděla jsem konečně.


Abych to vysvětlila. S Kristou si nás našel, v našem oblíbeném klubu, hledač talentů. Vystupovaly jsme po klubech a měli jsme docela úspěch. Při jednom vystoupení k nám na podiu vylezl nějaký chlap a vystartoval po mě s nožem. Dost mě pořezal, že jsem musela jet do nemocnice. V té nemocnici jsem si řekla, že už nikdy nebudu vystupovat. Proto je to pro mě citlivé téma.


"Aha, tak to jo! Ale v tom klubu bysme si mohli zazpívat? Jen tak, pro zábavu?!" řekla Krista.
"Jo, to bysme mohli!" řekla jsem nejistě, ,,ale jen kvůli tobě, Kristy."
"Tak můžem jít dneska! Už se těší, až pořádně a po dlouhý době spolu zapaříme," řekla radostně.
,,Tak jo!"


Ještě jsme si 2 hodiny povídaly. Mimo to jsem zjistila, že Krista za celý ten rok, co tu je, ještě nepotkala US5. Tvrdí, že hold nemá takový štěstí jako já. Ale pak už byl čas se jít připravit.