"Jdu za ním! Nebo ještě něco vyvede!" řekl Chris a šel za Richiem.
Stejně nemá šanci ho dohonit. Takhle vytočenýho jsem Richieho ještě neviděla. Slzy jsem ani nezdržovala.
"Sestřičko, opravdu to byl Luke?" zeptal se mě brácha.
Nechtěla jsem odpovědět, bála jsem se, že by jim něco udělal.
"Řekni mi to sakra!" vyjel na mě.
"Jo byl! Stačí ti to?!" odpověděla jsem hnusně.
"To je hajzl!" ulevil si Jay a vypadalo to, že brzo vybuchne.
V nemocnici jsem ležela ještě dva dny, než mě pustili domů. Richie se už v nemocnici neobjevil a bylo mi to moc líto. Bála jsem se o něj, i když mi kluci říkali, že je v pořádku. Ani nevím, jestli za Lukem šel nebo ne. Když mě pouštěli z nemocnice, přijel pro mě Jay. Ale byl sám a to mě docela mrzelo. Celou dobu byl ticho. Opravdu jsem si říkala, že mě měli nechat umřít. Bylo by to asi nejlepší. Teď kolem mě budou radši chodit po špičkách, aby se neřeklo. Teda tak mi to připadalo. Mlčky jsme dojeli před WG. Jay vzal moje věci a odnášel je dovnitř. Já jsem ale stála před domem neschopná vejít dovnitř.
"Terry, tak pojď!" pobídl mě Jay.
"No tak dobře!" odpověděla jsem smutně.
"Neboj, kluci tě nekousnou! Bude to všechno v pohodě." řekl mi a usmál se.
Konečně se mnou komunikoval, ale nejvíc mi nahánělo hrůzu to, jak se na mě bude od teď dívat Richie. Měla jsem ho ráda. On byl vlastně můj nej kámoš. Ale po tomhle nevím.
Vešla jsem dovnitř a kluci se na mě sesypali.
"Vítej doma!" překřikovali se.
Usmívali se na mě, ale já jsem neměla tu sílu se na ně ani usmát. Samozřejmě mě všichni objímali, jako bych tu nebyla několik let.
"Díky kluci." řekla jsem jen. Pak jsem si všimla, že někdo chybí. Richie!
"Kde je Richie?" zeptala jsem se jich.
"Je u sebe." hlesl Izzy.
Nahnalo mi to trochu strach. Hlavně proto, jak to řekl. Vyprostila jsem se z objetí a zamířila jsem k Richieho ložnici. Nesměle jsem zaklepala. Nikdo neodpověděl. Chytla jsem za kliku a kupodivu bylo odemčeno.
"Běž pryč!" ozval se konečně Richie.
"Richie to jsem já." řekla jsem nesměle.
"Tím hůř! Běž prosím pryč!" odpověděl mi.
"Že jsem se vracela. Měla jsem radši chcípnout, byl by klid!" řekla jsem naštvaně a odešla jsem do svého pokoje.
Měla jsem slzy na krajíčku. Vešla jsem do pokoje a zamkla se. Lehla jsem si do postele a pořád jsem brečela. Asi za půl hodiny někdo zaklepal.
"Terry, pojď dolů, je jídlo!" ozval se Izzyho hlas.
"Nemám hlad!" řekla jsem jen a pak už jsem mu ani neodpovídala.
Jen jsem ho pak poslala pryč. Neměla jsem už ani náladu na nic.
Z RICHIEHO POHLEDU
Bylo mi jasné, že Jay dneska jel pro Terry. Už kvůli tomu, jak jsem byl zřízenej, jsem nechtěl vycházet z pokoje. Ale bylo mi to houby platný. Stejně když dorazili, tak za mnou přišla. Otočil jsem se tak, aby mi neviděla do obličeje. Možná jsem byl až moc tvrdej.
"Běž pryč!" řekl jsem.
"Richie, to jsem já!" hlesla Terry.
"Tím hůř! Běž prosím pryč!" žádal jsem jí.
"Že jsem se vracela. Měla jsem chcípnout, byl by klid!" řekl smutně a odešla.
Jen co se otočila a řekla tuhle větu, rychle jsem se posadil, ale než jsem stačil něco říct, zavřela dveře.
"Já jsem vůl!" nadával jsem si nahlas.
Mám jí rád a odháním jí. Byl jsem sám na sebe naštvanej.
"Richo, je oběd!" vešel Izzy.
"No jo... už jdu!" řekl jsem a pomalu jsem mířil dolů do kuchyně.
Když jsem tam došel, všichni už seděli u stolu a cpali se.
"Dobrou chuť!" hlesl jsem.
"Díky!" ozvali se.
Nandal jsem si jídlo a posadil jsem se k nim. Asi za pět minut dorazil i Izzy.
"Kde je Terry?" zeptal se ho Jay.
"Prej nemá hlad!" pokrčil rameny Izzy a sednul si taky ke stolu.
Přišlo mi, že je to kvůli mně. Všichni dojedli a chtěli jít do obýváku. Mysleli si, že půjdu s nima.
"Hele kluci, já jí tam to jídlo odnesu." řekl jsem a uviděl jsem, jak se Jay usmál.
"Dobře." odpověděli unisono a odešli.
Já jsem nandal na talíř porci těstovin a šel jsem i s talířem nahoru. Zaklepal jsem na dveře jejího pokoje, ale nikdo se neozval. Chytil jsem za kliku, ale bylo zamčeno.
"Terry! To jsem já Richie. Nesu ti oběd!" řekl jsem.
Zase nic. Najednou jsem uslyšel, jak cvakl zámek. Odemkla?! Pomalu jsem vešel dovnitř. Ležela na posteli, zády otočená ke mně. Položil jsem jí ten talíř na stolek vedle postele.
"Promiň, že jsem byl nepříjemnej." řekl jsem a chytal jsem se odejít.
"Počkej." řekla ve chvíli, když jsem se chytal zavřít dveře.
Ale zastavil jsem se. Jednou to musí vidět. Říkal jsem si a tak jsem se otočil. Když mě uviděla, teda to co jsem měl s obličejem, vykulila oči a bylo vidět, že se jí chtělo brečet.
"Ne, nebreč!" přišel jsem k ní a objal jí.
"To jsem nechtěla! Nechtěla jsem, aby ti ublížil." vzlykala mi v náručí.
"To je v pohodě. Už to ani nebolí. Hlavně nebreč, nemůžeš za to." konejšil jsem jí.
Neodpověděla mi, jen dál brečela. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby si to vyčítala.
"Hlavně si to nevyčítej ano?!" pořádal jsem jí.
Jen přikývla, ale moc dobře jsem věděl, že si to vyčítat bude. Ona už je taková. A to ještě nevěděla, co mám pod tím dlouhým rukávem. Řeknu to takhle. Luke na mě vytáhl i nůž, ale pořezal mě jen na ruce. Ale měl jsem to hodně hluboký, takže jsem musel do špitálu na šití.
"Promiň!" řekla a objala mě ještě silněji.
"Neomlouvej se." řekl jsem jen a užíval jsem si její objetí.
Sice jsem si to nechtěl přiznat, ale věděl jsem, že jí neberu jako kamarádku. Nechtěl jsem ale na sobě nic znát. Dokonce už ani Chris jí nebalil jako na začátku. Našel si jinej objev. Izzy, ten měl vždycky jen pitomý narážky, ale i to se Terry naučila přehlížet a smát se tomu. Jen já jsem na sobě nedával znát, že chci víc než kamarádství. Nechtěl jsem totiž zničit naše přátelství.
"Půjdem za klukama?" zeptal jsem se jí.
"Mohli bysme!" přikývla a tak jsme vstali z postele a šli jsme dolů.
Vzpomněl jsem si, že se ani nedotkla jídla, tak jsem jí nechal v obýváku s klukama a šel jsem do
jejího pokoje pro ten talíř. Vešel jsem do pokoje, když v tom jí zazvonil mobil. Koukl jsem se na display.
Blikalo tam jméno Luke.
Žádné komentáře:
Okomentovat