Ty dva dny, co zbývali do vánoc, utekly jako voda. Byla jsem akorát na cestě k Richiemu. Když mi začal zvonit mobil. Byl to Richie.
"Ahoj, děje se něco?" ptala jsem se hned.
"Ne, nic se neděje! Jen jsem se chtěl zeptat, kdy dorazíte?" zeptal se.
"No... teď už jsme na cestě... tak do čtvrt hodiny." upřesnila jsem.
"Dobře. Už se tu všichni těšíme." řekl.
"Neboj, já se taky těším. Tak zatím pa." řekla jsem.
"Pa." řekl a zavěsil.
Čtvrt hodiny uběhlo lusknutím prstů, už jsme stáli přede dveřmi.
Nejistě jsem zazvonila. Neuběhla ani minuta, když se otevřely dveře a v nich stál Richie.
"Kočárek postav sem. Kluky vezmeme do náručí. Naši vědí jen o tobě. Prckové jsou takový malý
překvapení." řekl, když jsem vcházela dovnitř.
"Tak jo!" odpověděla jsem, kočárek jsem postavila tak, aby nepřekážel a vzala jsem do náručí Chrise.
Richie zase držel Richieho.
"Mami, už je tu. Hned jsme v obýváku." křikl najednou Richie.
Šli jsme pomalu do obýváku.
"Terry, ko..." zarazila se Kathy. Když nás viděla přicházet.
"Mami, copak? Vypadáš, jakoby jsi ani nedýchala." smál se Richie.
"Nedobírej si mě. Tohle jsi nám neřekl." vynadala mu.
"Bylo to totiž překvapení." vysvětlil.
"Překvápko?! Počkej, to jsou." vyhrkla Kathy.
"Ano, tvý vnuci." přikývl Richie.
"OMG!!! To je tak úžasné!" vyhrkla znovu Kathy a vzala do náruče malého Richieho.
Já jsem celou dobu byla ticho a pozoroval jsem, jak jsou všichni šťastní. Zapomněla jsem říct, že malého Chrise si vzal do náruče zase Robert. Všichni byli šťastní a za to jsem byla ráda. Pořád jsem ale stála mezi dveřma do obýváku. Pozorovala jsem je a ptala jsem se sama sebe, proč to takhle nemůže být
pořád. Nebyla jsem ale připravená Richiemu odpustit. Jak jsem tam tak stála, tak se najednou vedle mě
objevil Richie.
"Copak?" zeptala jsem se ho.
"Já jen... stojíš pod jmelím." řekl a ukázal nahoru.
Zvedla jsem hlavu a opravdu tam vyselo jmelí. Ztrápeně jsme vzdychla. No... je to tradice, tak se nedá nic dělat. Naklonila jsem se k němu a naše rty se spojily. Ale něco se ve mně zlomilo a najednou jsem se nechtěla od jeho rtů oddálit. No... z jednoho vánočního polibku se vyklubala solidní líbačka.
Všichni obyvatelé tohohle domu na nás nejspíš koukali, ale mě to bylo jedno. Když se naše rty od sebe
oddělily, Richie mě pořád držel za pás.
"Miluju tě!" pošeptal.
Pevně jsem ho objala a nehodlala jsem ho už nikdy pustit.
"Taky tě miluju!" řekla jsem.
"Nikdy tě už nenechám odejít! Nikdy!" řekl najednou.
"Já už odejít nechci." odpověděla jsem.
Pak jsme se znovu políbili.
"Tak kluci... vypadá to, že se maminka s tatínkem usmířili." uslyšela jsem Kathy a začala jsem se smát.
Richie se samozřejmě smál taky.
"Mami, jmenují se Chris a Richie." řekl Richie a postupně ukázal, který je který.
"No Chrisi... malý Richie je do puntíku tvoje kopie, i malej Chris, ale ten má oči po Terry." řekla Kathy.
"Viď?! Taky už jsem nad tím přemýšlel. Mami nebude ti vadit, když prcky pohlídáš?" zeptal se jí.
"Nebude, pročpak?" zajímala se.
"No... přece, abysme mohli přestěhovat Terry s prckama sem." vysvětlil.
"Aha... tak ty byste měli vyrazit, ať to do večeře stihnete." odpověděla Kathy.
Pak mě Richie chytil kolem pasu a mířili jsme ke dveřím.
"Hmm... vůbec ses mě nezeptal, jestli tu chci bydlet." rejpla jsem si.
"Počkej, ty tu nechceš být?" zeptal se vystrašeně.
No... začala jsem se smát.
"To víš, že chci!" řekla jsem a políbila jsem ho.
"Uf! Měl jsem strach. Tohle mi nedělej!" vynadal mi.
"Neboj!" smála jsem se.
Vyšli jsme před dům, nastoupili jsme do auta a jeli jsme ke mně. Dorazili jsme tam asi za deset minut.
Richie totiž jel jak blázen.
"Tak na tenhle styl jízdy budeš muset zapomenout." řekla jsem, když jsme vystoupili.
"Já vím, a proto si užívám rychlých jízd co nejvíc. Pak budu mít vzadu kluky a budu mít po ptákách."
usmál se.
Pak jsme šli k mému bytu, vešli jsme dovnitř, ale Richie najednou někam zmizel. Ale během pěti minut
byl zpátky s pěti banánovkama.
"Ty jsi neuvěřitelnej!" smála jsem se.
"No co... kam bys chtěla dát všechny věci. Ty dva kufry co máš by na to nestačily." ušklíbl se.
"Tak fakt!" uznala jsem.
No... balení nám trvalo asi dvě hodiny. Museli jsme i rozmontovat postýlku.
"Lásko, po vánocích bysme mohli zajet koupit druhou postýlku." řekl Richie v autě.
"No... tak jo." souhlasila jsem nechtěně.
"No tak... přeci nebudou kluci pořád v jedný postýlce. Zatím budou spát s námi v ložnici a pak jim zařídíme pokojík. No... spíš až se to všechno uklidní... myslím svátky." řekl.
"Ty už to máš i vymyšlený... páni!" divila jsem se.
"No... jak jsme balili, tak jsem nad tím přemýšlel." přiznal se.
"To neva... hlavně, že v tom máš jasno." řekla jsem s úsměvem.
K Richiemu domů jsme pak dorazili až za dvacet minut. Robert s Bobbym nám pomáhali a pak mě
Richie poslal za prckama. Prý abych se jim šla věnovat, že mě dvě a půl hodiny neviděli. Problémek byl
v tom, že oba spali. Kathy rozložila sedačku a kolem prcků dala polštáře, aby se náhodou nepřekulili.
"Terry, jsem tak ráda, že jste se usmířili." řekla Kathy v obýváku.
"No... já taky... moc. Jen jsem netušila, že se usmíříme tak rychle. Můžeme poděkovat vánočním tradicím." zasnila jsem se.
Vždyť to byla pravda. Díky jmelí jsme se usmířili.
"Můžu ti říct, že jsou ti drobečkové nádherní." řekla a přitom koukala na spící kluky.
"Docela mě zarazila jejich podoba s Richiem. Musím uznat, že jsou mu podobní i v některých vlastnostech." odpověděla jsem jí.
"No doufám, že v těch dobrých!" zasmála se potichu.
Žádné komentáře:
Okomentovat