Podařilo se jim utéct a zabarikádovat se v jedné ze zadních místností. Bill rychle nahromadil nábytek před dveře a otočil se. Z vysílačky se ozývaly hlasy Jenn a Patrika, ptajíc se, zda jsou v pořádku. Bill ale nebyl schopný odpovědět, protože koukal Tomovi do očí. On mu pohled opětoval.
„Tomi,“ vzlykl Bill a jejich výměnu pohledů přerušil sklopením hlavy.
Tom se ale nezmohl ani na slovo. Přesně tohle slyšel od Billa, když mu vyprávěl o tom snu. Teď už věděl, co ho zastavilo. Proč se přestal bránit. Jeho rodiče. Billovi začaly stékat po tvářích slzy.
„Kluci, jste v pohodě? No tak mluvte!“ ozval se do ticha Jennin hlas.
Bill vzal vysílačku do ruky a zmáčkl tlačítko.
„Jsme v pořádku. Teda.... skoro...“ hlesl Bill plačtivým hlasem.
„Co se stalo Bille?“ zeptal se ho Patrick z vysílačky.
„Pokousali Toma. Jsem tu s ním,“ odpověděl a nanovo se rozbrečel.
„Proboha!“ ozval se Jennin hlas. Zněl opravdu vystrašeně.
„Bille, musíš okamžitě zmizet!“ ozval se Andreasův hlas.
„Kam, ty genie? Za zabarikádovanýma dveřma jsou nakažení a bez Toma já neodejdu. Mrzí mě to, lidi,“ odpověděl černovlásek.
„Bille, sakra to nemyslíš vážně. Nemůžeš se obětovat,“ ozvala se i Jenn.
„Musím. Za pár hodin se Tom promění a stejně neuteču. Mám za zády plno nakažených. Slíbil jsem, že
bez Toma nemá cenu žít. Vy aspoň budete moct zachránit civilisty,“ odpověděl Bill a podíval se znovu na Toma, který se stále držel za pokousanou ruku a snažil se aspoň na chvíli zastavit krvácení.
Celou dobu Billa poslouchal a vůbec se mu to nelíbilo. Bude ho muset donutit ho zabít. Bill odložil
vysílačku stranou a udělal pár kroků k Tomovi. Ten když to viděl zase naopak ustupoval. Bill si ale nedal říct a pořád se přibližoval. Tom po chvíli ustupování už neměl kam ustoupit. Zastavila ho totiž zeď.
„Billy prosím, nepřibližuj se,“ řekl Tom, když už nevěděl, jak Billa zastavit.
„Tome, bojím se, ale nechci abys byl sám,“ řekl Bill plačtivě.
„Stůj! Bille sakra, já se proměním. Už teď jsem nebezpečný. Nechci ti ublížit. Tobě ne!“ řekl dredáč
zoufale.
„To je mi jedno,“ odpověděl černovlásek a přišel k Tomovi co nejblíž. Natáhl k němu ruku a položil jí na jeho tvář.
Tom se tedy nechal a nabil svojí zbraň. Bill to ale uslyšel a o krok couvl. Vytřeštil oči, když Tom proti sobě otočil svou zbraň a chytal se zmáčknout spoušť. Černovlásek byl ale jiného názoru a ještě než to Tom stihl zmáčknout, tak mu do ruky strčil, tudíž dredáč minul.
„Co blázníš?“ zeptal se ho překvapeně Tom.
„Nenechám tě to udělat,“ řekl Bill rozhodně a zbraň mu z ruky vzal.
„Musím, Billy. Pokud to neudělám já nebo ty, tak ti ublížím a to nechci. Nechci, aby ses stal jedním z
nich,“ sklopil pohled Tom.
„Stejně jako já, ale na to už je pozdě. Taky nechci abys byl jedním z nich, ale už tě kousli. Nemohl jsem
tomu zabránit, přitom jsem to viděl. Víš v tom snu,“ řekl Bill a Toma objal. Tom mu objetí opětoval.
„Musíš mě zabít. Nejde to jinak,“ šeptl Tom, ale z objetí ho nepouštěl.
„Víš, že to neudělám,“ odpověděl Bill.
Tom chvilku přemýšlel, jak vyřešit to, aby mu nemusel ublížit, až se promění. Napadla ho jediná
možnost, ale ta ho jen zpomalí. Nic jiného jim ale nezbývalo. Chtěl dát Billovi co největší šanci na přežití.
Rozhlídl se po místnosti a našel to co hledal. Došel pro to a pak to dal Billovi do rukou.
„Na co to je?“ zeptal se překvapeně černovlásek.
„Svážeš mě. Když se proměním, trochu mě to zpomalí a ty budeš mít větší šanci na útěk. Když se
proměním, tak už za dveřmi ani být nemusí,“ odpověděl dredáč.
„Zbláznil ses?“ Bill vytřeštil oči.
„Myslím to vážně. Je to jediná možnost, než se stanu tím, co jsme vždycky zabíjeli,“ odpověděl Tom a
pohladil Billa po tváři.
„Já to neudělám. To po mě nechtěj,“ vzlykl opět černovlásek.
„Musíš Billy. Pokud se mi podaří z toho dostat, než stihneš utéct, zastřelíš mě. Slib mi to,“ žádal dredáč a stále Billa hladil.
Jeho obličej se v tu chvíli zkřivil bolestí, jak se jeho tělo vzpouzelo jedu nakažených.
„Tomi,“ vykřikl Bill a rychle Toma podepřel. Ten ho ale od sebe odstrčil.
„Udělej to, Bille!“ křikl po něm. Věděl, že jeho boj začíná být prohraný a on se uvnitř pomalu
proměňuje.
„Ne! Neslíbím ti to. Nedokážu tě zabít!“ Bill se opravdu rozbrečel. Tohle ho zraňovalo.
„Musíš, Billy. Prostě musíš. Svaž mě, ať ti nebudu mít možnost na chvíli ublížit,“ křičel Tom, protože
jeho tělo uvnitř doslova hořelo. Sám nevěděl, co se to s ním děje. Myslel, že přeměna tolik nebolí.
Se slzami v očích k němu Bill přišel, vzal ho za ruce a dal mu je za záda. Hned mu je svázal k sobě.
Tomovi se na chvilku ulevilo, že ho přeci jen černovlásek poslechl. Bill si pak dřepl na bobek, aby
mohl Tomovi svázat nohy. Když se narovnal, podíval se Tomovi do očí.
„To nestačí. Pořádně mě svaž, ať mi to potom trvá co nejdéle,“ šeptl dredáč.
„Tomi, prosím. Nechci, abys mě nechal žít. Bez tebe to už nebude mít cenu,“ řekl Bill a stále mu stékaly slzy.
„Billy, moc dobře víš, jaký na tohle já mám názor. Nechci abys umřel. Nechci. Najdeš si někoho jinýho.
Třeba se vrátíš k Andreasovi, ale já tě nechci zabít,“ řekl Tom a očima ho prosil, aby ho pořádně svázal.
„Nikdo není takový jako ty. Ani Andreas ne. Ty jsi mi ukázal, že život je víc než jen pomsta. Že život je
krásnější s tím, koho miluješ. Miluju tebe, Tome. Na tom už nikdo nic nezmění,“ řekl Bill a objal ho.
Tomovi začaly téct slzy, stejně jako ostatním z týmu. Bill si to totiž neuvědomil, ale nechal vysílačku
zapnutou, proto nemohli ostatní nic říct. Celý ten rozhovor poslouchali a s Tomem souhlasili. Ale teď je
Billova odpověď dostala a to všechny. I kluci měli slzy v očích. Andreasovi došlo, že Billovo srdce si už nikdy nezíská, i kdyby tohle všechno Bill přežil.
To, co teď slyšel mu plně otevřelo oči, a bylo mu jich obou líto. Oba se tolik milovali, že by se jeden
obětoval, aby ten druhý mohl žít. On sám by tohle nedokázal udělat. Zabil by se v okamžiku, kdy by ho
nakažení pokousali. Nedokázal by se s Billem dohadovat tak, jako teď Tom. Musel mít asi hrozné bolesti, jinak by na černovláska nekřičel.
Jenn tak strašně moc chtěla Billovi říct, ať nedělá hlouposti a Toma poslechl, ale nemohla. Tulila se k
Tayovi a plakala.
Zatím se v místnosti, kde byli Tom s Billem stalo to, že Bill pořádně Toma svázal. Dredáč mu řekl, aby si sedl ke dveřím, aby mohl co nejrychleji utéct a sám se pak svezl po zdi a počítal vteřiny. Vteřiny, které mu ještě zbývali jako člověku. Věděl ale, že musí Billovi říct to, co mu doteď nedokázal říct.
„Billy, musím ti ještě něco říct. Než se proměním v jednoho z nich,“ řekl Tom do ticha a podíval se přes
celou místnost na Billa, jehož tělo se otřásalo vzlyky. Bill k němu vzhlédl.
„Co?“ zeptal se tiše.
„Vím, že jsem byl v tomhle srab, ale teď to vím jistě. Miluju tě jako nikdy nikoho. Proto nechci, abych ti ublížil. Proto po tobě chci tak příšerné věci. Protože tě miluju,“ řekl Tom jedním dechem a zase sklonil hlavu k zemi.
Bill na něj překvapeně koukal. Tohle nikdy Tom neřekl tak přímo jako teď. Proto vstal, přesel k Tomovi a klekl si před něj. Tom k němu zvedl pohled a už se nadechoval, aby ho poslal zpět. Jenže to mu Bill
nedovolil, jelikož ho chytil za bradu a políbil ho. Tom vytřeštil oči. Byl překvapen Billovým činem, ale
po chvíli s ním začal spolupracovat. Jindy by ho začal vášnivě líbat, ale situace k tomu nebyla ta pravá.
Jen se něžně líbali, než se opět Tomů obličej zkřivil bolestí. Bill jen se slzami v očích sledoval, jak se tělo jeho milence zmítá v bolestech.
„Billy, jsi zase ke dvěřím,“ procedil Tom skrz zuby.
Bill ho kupodivu poslechl a sedl si ke dveřím. Nezbylo mu nic jiného než přihlížet pomalému mučení
svého milence. Vzal do ruky vysílačku a až teď si všiml, že jí nechal zapnutou. Došlo mu, že všichni
slyšeli to, co tu za celou dobu řekli.
Přiblížil vysílačku ke svému obličeji.
„V pohodě lidi?“ zeptal se a konečně jim dal prostor promluvit. Nespouštěl ale oči z Toma, který už v
tuhle chvíli myslel jen na bolest, která ho zevnitř spalovala. Nevnímal ani to, že Bill mluvil z ostatními.
„My jo, ale Bille, proč ho neposlechneš?“ ozvala se Jenn rychle.
„Mám pocit, že jste to všichni slyšeli. Nedokážu to a ty sama to víš,“ řekl Bill a zpod víček mu uteklo
dalších pár slz.
„Slyšeli jsme všechno. Ale on to s tebou myslí dobře. Chce ti dát možnost žít dál,“ řekl teď Tay.
„Nechci žít dál. Ne bez něj. Jakmile to tu skončí, tak vy dojdete pro civilisty. Tay se ujme vedení. Je
nejschopnější po Tomovi a po mě. Je to jasné?“ řekl Bill rozhodně, ale jeho hlas neměl ten správný tón.
„Dostaneme tě z toho. Z venku už není nic slyšet, nejspíš jsou pryč,“ ozval se teď Andreasův hlas.
„Andy mě neukecáš. Mrzí mě to, ale my dva už nemáme budoucnost. Ne, když se objevil Tom. Promiň,“ řekl Bill a Andreasovi se v tu chvíli opravdu neudržel a začaly mu stékat slzy po tvářích.
„Chápu, ale ty přece můžeš žít dál. Bille prosím. Když ne kvůli nám, tak kvůli Tomovi. On tě o to žádal,“ zkusil plačtivým hlasem Andreas znovu.
To už Bill neodpověděl, protože jeho slova by stejně zanikla v bolestivém výkřiku Toma. Svíjel se v
bolestech a nechápal, proč to trvá tak dlouho.
Venku se pomalu začalo stmívat a všichni byli unavení. Nechtěli však usnout, aby věděli jak je na tom
osaměla dvojice pár pater pod úkrytem civilistů. Únava je ale dostihla a stejně jako Bill, který usnul
psychicky vyčerpáním, usnuli.
Tom ale nespal. Přišlo mu divný že i během noci, kdy se měl pravděpodobně už proměnit, stále dokázal myslet. To by podle všeho, co se k němu dostalo, neměl. Jediné na co by měl myslet by mělo být maso a hlad, ale on si tiše prohlížel černovláskovo tiše oddechující tělíčko. Jeho pohled byl plný lásky a ne chtíče a hladu. Bolest ustoupila a on si mohl oddechnout. Stejně ho ale zaráželo, že se neproměnil. Nebo proměnil, ale tím si jistý nebyl. Měl za to, že nakažení necítí nic jako je láska.
Na chvíli tedy zavřel oči a dal tak možnost svému tělo, aby si odpočinulo, když bylo tak dlouho v zajetí
ostré bolesti. Jen co se položil na bok, jinak to nešlo, protože byl svázaný, a okamžitě usnul.
Další ráno se probudil Bill první a rozhlížel se kolem. Zkontroloval, jestli nikde nemá kousanec, ale i
kdyby ho měl, nevadilo by mu to. Překvapený byl, když u protější zdi uviděl spícího Toma. Touhle dobou už by měl být Tom proměněný, ale neviděl na něm ani známky proměny. Jeho tvář se rozhodně
nezměnila na tu odpornou, kterou viděli venku, při snaze se skrýt. Přišel k němu a lehce ho pohladil po
tváři. Ten dotek Toma probral. Lehce zamrkal, než oči zcela otevřel. Hned je ale zavřel, protože ho
oslnilo světlo z jediného okna, které v místnosti bylo.
„Tomi, ty....“ Bill ani nemohl mluvit, jak byl překvapený. Tom na něj koukal, ale raději mlčel.
„Neproměnil ses,“ dodal Bill a objal ho.
„BILLE!! BILLE!!“ ozývalo se z vysílačky, která stále ležela na zemi.
Bill měl ale něco jiného na práci a to bylo rozvazování Toma. Jakmile uvolnil poslední uzel, vymanil se
dredáč z provazů a hned se na Billa vrhl. V tu chvíli by se v Billovi krve nedořezali. Měl pocit, že asi
udělal hloupost, ale to mu bylo vyvráceno ve chvíli, kdy ho začal Tom procítěně líbat. Byl tak rád, že žije.
Byl nadšený i zaskočený, že se neproměnil. Ani jeden z nich to nechápal.
„Kluci jestli se ti dva, nebo jenom Bill neozvou do pěti minut, jdeme pro civilisty a pak mizíme,“ ozvalo se z vysílačky.
Bill i Tom se v tu chvíli uchechtli a společně pak došli pro vysílačku. Chvilku na sebe koukali a snažili se očima domluvit, kdo promluví. Nakonec se dohodli, že promluví Tom. Udělají jim velký šok.
„Lidi postupně jak jste mizeli v těch dveřích, dostaňte se k nám,“ řekl pevným hlasem.
„TOME?!“ ozval se pětihlasý překvapený výkřik.
Oba dva se v tu chvíli zasmáli.
„Kdo jiný,“ řekl Tom se smíchem.
„Kde je Bill?“ ozval se Tayův hlas stále zbarveným překvapením.
„Jsem tady. A v pořádku,“ řek Bill šťastně a pevně Toma objal.
„Tak slyšeli jste? Postupně jak jste mizeli ve dveřích. Pak dojdeme pro civilisty a mizíme. Už tu nechci
být ani minutu,“ ozval se opět Tom a dostalo se mu souhlasné odpovědi.
Teď museli jen čekat, ale kupodivu né dlouho. Jelikož budova byla prázdná. Nakažení vzdali snahu dostat se za zabarikádované dveře. Tudíž doba, která by uběhla, kdyby museli ostatní střílet po nakažených, aby se dostali tam, kam měli, se zkrátila na minimum.
Po necelé půl hodině už byli všichni v místnosti, kterou doteď obývali jen Bill s Tomem. Tom hned
rozdával rozkazy a rady co dělat, kdyby šlo do tuhýho.
Vydali se nahoru po dalších dvaceti minutách, kdy se všechno domlouvalo. První vyšel Tom a hned za
ním ostatní. Nikde nebylo vidět ani jednoho nakaženého. Proto rychle vyběhli zbývající patra a pak
zabouchali na jediné dveře, které tam byly. Ozývaly se hlasy, které zněly docela vystrašeně.
„Tady záchranný tým z Hlavního města. Jsme tu na vaše volání,“ rozezněl se patrem Tomův pevný hlas.
Pak už zaslechli odsouvání nábytku. Poté už se otevřely dveře a celý tým vstoupil dovnitř.
Byla to prostorná místnost a opravdu tam bylo dost lidí. Jakým bylo překvapením, když se místností
rozlehly dva překvapené hlasy.
„Tome? Jsi to ty?“
Tom se tedy otočil a jejo oči se rozzářili.
„Jacku, Timmy.... proboha!“ vyjekl Tom a rozeběhl se k nim. Všichni tři se radostně vítali.
„Tys přežil. To není možný, jak jsi to dokázal?“ ptal se ho starší muž.
„Na to samý se můžu ptát já. Jak jste se odtamtud dostali? Myslel jsem, že jste mrtví,“ usmál se Tom a
oba je objal.
Bill stál opodál a byl docela překvapený a zároveň měl strach, aby to nebyl někdo významný v Tomově
životě. Oni byli důležití, ale z jiného úhlu pohledu. Ještě chvíli si ti tři povídali, než se dredáč otočil na
Billa a natáhl k němu ruku. Bill tedy vykročil k němu a těm dvěma. Tom se ale usmíval a vyčkával,
dokud se Bil nepřiblížil natolik, aby ho mohl chytit za ruku a následně ho k sobě přivinout.
„Kluci, tohle je můj přítel Billy. Billy, tohle jsou mí bráškové. Starší Jack a mladší Timmy,“ představil je dredáč a to trochu Billovi vyrazilo dech.
„Moc nás těší Bille. Jsem rád, že je bráška šťastnej, i když jsem si z něj utahoval. Myslel jse, že v týhle
době už se nikdo nenajde,“ řekl s úsměvem Jack a Billa objal.
Ten jen vyjeveně koukal před sebe. Tom i jeho bratr Tim si toho všimli a začali se příšerně smát.
Chvíli trvalo, než se všichni uklidnili. Tom se bratrům taky pochlubil, že je velitelem týmu, a už se
chystali odcházet, když si někdo všiml zaschlé krve na Tomově ruce.
„Je nakažený!!“ křikla ta osoba.
Všichni se otočili na tu osobu a pak na Toma, který vypadal v tu chvíli vyděšeně. Bill se ale postavil před Toma a ostatní se k němu přidali.
„Není nakažený!“ řekl pevným hlasem Bill.
„Má kousanec. Je nakažený,“ hádali se s ním lidi.
„Nakažení ho pokousali včera, ale doteď se nezměnil. Nevím jak to vysvětlit, ale kdyby se změnil, tak už tu nejsem a přišlo by pro vás jen těch pět za mnou,“ odpověděl Bill a tiskl se na Tomovu hruď. Ten ho konejšivě chytl rukama za boky.
Davem se rozezněl šepot, než se znovu ozval někdo. Byl to starý, unavený hlas a všichni se otočili a tu
osobu. Stařec udělal pár kroků k dvojici. Oba chlapci se na něj dívali s trochou strachu v očích. Stařec
ale rychle chytil Toma za tu poraněnou ruku a kousanec si začal prohlížet. Bill s Tomem se podívali a
sebe a pak a osobu před nimi, ale mlčeli. Nedokázali ze sebe překvapením nic vydat. Po chvíli se stařec
narovnal a podíval se na oba chlapce.
„Na tebe jsme všichni čekali, chlapče. Jsi ten lék, který všichni hledají, ale nedokážou najít. Jsi poslední
článek, který chyběl k dokončení vakcíny,“ zazněl místností starcův hlas.
Tom jen překvapeně koukal na starce před sebou a nezmohl se ani na slovo. Byl zaskočený těmi slovy, ale až když to ten kmet vyslovil, začalo to dávat smysl. Pochopil i příběh, který mu kdysi někdo vyprávěl.
Tom se pak otočil na Billa a rychle, ale pevně ho objal. Pak už Tom zavelel k odchodu a postupně
odcházeli z tohohle příšerného místa.
**
Brány hlavního města byly zavřené, ale naši hrdinové už byli uvnitř. Všichni byli rádi, že dorazili už v
pořádku. Civilisté byli na registraci a Toma se ujali zdravotníci. Nedovolili Billovi jít s ním, i když si to
sám Tom přál. Sice nešlo o víc než jen o odběry krve, ale nechtěli žádnou kontaminaci.
Když odebrali dostatečné množství, aby s ní mohli pracovat, propustili Toma ze svých spárů. Byla pro něj výhoda, když otevřel dveře a uviděl tam svého černovlasého milence.
„Jak ti je?“ zeptal se tiše Bill a posadil ho a židli v čekárně.
„Vycucaně,“ hlesl Tom a zavíraly se mu oči. Byl opravdu vyčerpaný, protože od doby, co dorazili za
brány Hlavního města se nezastavil, aby si odpočinul.
„Pojď. Odvezu tě domů, tam si odpočineš,“ pohladil ho Bill po tváři a opět ho podepřel. Společně se
takhle dostali až k autu.
Bill položil Toma na zadní sedadlo a sám si pak sedl za volant. Tom hned zavřel oči, takže už ani
nezaznamenal, když Bill nastartoval a jel k jejich domovu. Cesta jim trvala o něco déle než normálně,
protože to Bill nijak nehnal. Jel pomalu, aby Tome neprobudil.
**
Velká rozlehlá pláž a na ní spousta zamilovaných párů. Mezi nimi by se našli i Jenn s Tayem nebo taky
Nick s Andreasem, kteří se dali dohromady po vývoje léku. Ano léku.
Několikrát byl Tom zavolán na kliniku, aby daroval další a další krev než přišli na tu látku, která kolovala v Tomových buňkách. Nakonec se jim to podařilo a lék na nákazu byl nalezen. Nakažených moc nezbývalo a dokonce se podařilo vyléčit i Tomovu rodinu. Byl z toho opravdu nadšený. Konečně měl u sebe všechny, které miloval. Své rodiče, bratry a hlavně Billa.
Teď se stejně jako ostatní páry procházeli po pláži, držíc se za ruce a vyznávajíc lásku tomu druhému.
Nikdy nebyli šťastnější. Nákaza byla pomalu potlačena a lidstvo přestalo být na pokraji vyhynutí. Právě
naopak. Města byla obnovena a lidé se vraceli do dřívějších domovů. Všichni z Tomova týmu se
přestěhovali z hlavního města do města blízko toho Tomova, aby s nimi neztratili žádný kontakt.
Všem se plnili sny a někteří na splnění ještě čekali. Tím myslím Toma s Billem, kteří se rozhodli, že se
zeptají nějaké ženy, zda jim neodnosí dítě. Nakonec se jim podařilo takovou najít a teď se pomalu těšili z rostoucího bříška té dívky. Už se na jejich malý přírůstek tolik těšili a kdo ví. Třeba se rozhodnou pro
další děti a kdo ví, kam se až lékařství dostane.
Žádné komentáře:
Okomentovat