Slave 9.

 

„Nejde to,“ hlesl Tom a snažil se dívat jinam.

„Ale jde Tome. Pořád jsi ten Tom, kterého si já pamatuji. Ten silný a obětavý kluk, co mě dostal od araba. Ten, který nasadil vlastní život, aby se nikomu nic nestalo. To proto jsme tě šli my tvoji přátelé a rodina zachránit,“ řekl mu bráška a pořád se snažil mu podívat do očí.

„Měli jste mě tam nechat,“ řekl Tom a chtěl odvrátit hlavu, ale Billovi ruce mu to nedovolovaly.

„Ještě jednou tohle vyjde z tvých úst, tak tě vlastnoručně profackuju, jasné?! Nikdy bysme tě tam nenechali a já už tuplem ne. Přišel bych tak o posledního člena rodiny, která mi zbyla. Tome neštvi mě. Přišel jsem o oba rodiče, nechci přijít o bratra,“ řekl mu Bill a jen tak tak zadržoval slzy.

Rasta se konečně podíval svému bratrovi do očí. Ten se konečně usmál a pevně ho objal.

„Měl jsem neskutečný strach, že už tě budeme muset odvést do špitálu, když jsem tě tam viděl v tom stavu,“ šeptal Bill a stále ho objímal.

„Billy,“ povzdychl si Tom a mírně ho objal. „Cítím se tak špinavý,“ dodal.

„To přejde, bráško. Jizvy sice zůstanou, ale ty jsi silný a zvládneš to. Jiný už by se snažil zabít po tom, cos prožil. Ale ty tu se mnou v klidu mluvíš a navíc děkuješ ostatním. Ten pocit zmizí, věř mi,“ konejšil ho.

„Snad máš pravdu. Mám docela hlad,“ šeptl Tom a Bill se odtáhl. Ale na tváři mu vévodil úsměv. „Hned to přinesou. Alice se opravdu činila. Budu jí vděčný za to všechno, co pro tebe udělala. Sice to bylo málo, ale myslím, že nikdo z Bushidových lidí by se asi takhle nezachoval. Tak tu vydrž, pro něco skočím. Ať tě nenapadnou žádný voloviny,“ usmál se Bill a rychle odtančil z pokoje.

Tom se rozhlížel kolem, jakoby nechtěl věřit, že je odtamtud pryč. Věděl i to, že Bushido to jen tak nenechá. Bude napadat členy jeho party a to nesměl dovolit. Nikdo by kvůli němu nesměl trpět. Zkusil se posadit ale nepříjemná bolest na zádech ho přišpendlila zpátky k posteli. Snažil se tu bolest nevnímat, ale jelikož byl částečně odpočatý, jeho svaly protestovali při každém pohybu, který rasta udělal. Zničeně tedy dopadl na polštář a koukal do stropu snažíc se vymyslet jak všechny před Bushidem ochránit.

Neuběhla ani čtvrt hodina a Bill se objevil ve dveřích s talířem, na kterém byli obložené chleby. Nechtěl, aby Tomovi bylo zle, i když to co tam tvořila Alice vonělo úžasně.

„Jsem tu Tomi,“ usmál se a přešel k posteli.

Když Tom konečně uviděl něco k snědku, v jeho očích se objevila naděje, že konečně něco pozře. Bill to viděl a proto nejprve položil talíř na stolek a pomohl Tomovi se posadit. Pak ho opatrně začal krmit. Tom si opravdu nechal chutit, protože to bylo po několika extrémně dlouhých dnech první pořádné jídlo. Billovi na tváři hrál drobný úsměv, když sledoval brášku, jak se doslova láduje. Musel mu dávat menší sousta, protože nechtěl, aby Toma bolel žaludek.

Dával na to pozor. 

Jakmile Tom snědl oba chleby, usmál se na Billa a už ho konečně vzal za ruku. Ten chleba mu dal sice málo síly, ale dal. Bill se hned k němu přitulil, dbající na to, aby mu neublížil. Oba leželi a Bill se nechal od bratra objímat.

„Tohle mi chybělo, když jsi tu nebyl,“ šeptl černovlásek.

„Mě jsi chyběl ty. Billy, nemůžu tu být. On se před ním nezastaví a bude ostatním z party ubližovat. Může ublížit i tobě a to nechci,“ odpověděl Tom a lehce prsty přejížděl po jeho rameni.

„Neublíží nám. Věř mi. Zas tak slabí nejsme. Mimochodem mám tě pozdravovat od rodičů. Víš jak to myslím,“ podíval se bratrovi do očí.

„Tys tam byl? Ach jo.... taky tam budu muset,“ povzdechl si.

„Byl... potřeboval jsem se někomu svěřit se svými obavami. A oni to přece jen tak nevykecají. Navíc jsem tam měl pocit, že na nás dohlížejí,“ usmál se Bill a objal brášku.

„Na tebe dohlížejí, bráško,“ šeptl Tom.

„Tak to prr.... Dohlížejí na nás na oba. A nechci nic slyšet. Kdyby na tebe nedohlíželi, tak je polovina z naší party možná i mrtvá a u tebe by někdo byl dřív než jsme se tam dostali. Takže mi neříkej, že na tebe nedohlížejí,“ vztekal se černovlásek a to Toma rozesmálo.

„Dobře, dohlížejí i na mě,“ řekl neodporujícím tónem.

Bill si jen povzdechl, protože se mu ten rezignující tón moc nelíbil, ale snažil se ho ignorovat. Chvíli jen tak leželi, dokud černovlásek neuslyšel Tomův klidný dech. Podíval se na něj a musel se usmát. Jeho starší bráška opět usnul. Pohladil ho po tváři a z postel se zvedl.

Odešel do obýváku, kde se na něj stočily pohledy všech ostatních. Všichni naráz jakoby se ptali, jak je Tomovi.

„Je v pořádku. Jen se musíme postarat, aby nemyslel na nic, co by mu připomnělo to peklo, jasný?!“ řekl Bill relativně v pohodě.

„Jasně, Bille. Nikdo mu nechce nic připomínat, neboj,“ ujistil ho Gustav.

Na to Bill je přikývl a odešel do kuchyně, kde se nacházela Alice a vařila.

„Hneš se od toho sporáku někdy?“ zasmál se Bill a posadil se na židli u stolu.

„Ale jo. Jen mě baví vařit. U Bushida to dělali jiní a mě k tomu nechtěli pustit, protože si mysleli, že jsem jen špinavá děvka, co nic neumí. Jsem tu ráda a hlavně jsem ráda, že jste mi dovolili stát se jednou z vás,“ usmála se dívka a dál se věnovala hrncům na vařiči.

„Zachovala ses jako přítelkyně. Nemám důvod ti nedovolit stát se jednou z nás. Navíc, víš jak se mi ulevilo, že nemusím pro těch víc než tucet hladovejch krků už nemusím vařit,“ smál se černovlásek.

„To věřím. Jak je bráchovi?“ zeptala se tiše.

„Mám chuť Bushida najit a rozkopat mu hubu. Úplně ztratil sebevědomí. Bojí se, což nikdy nebylo. Zlomil ho. Tím nejhorším způsobem. Bolí mě ho takhle vidět, když vím, jaký byl předtím,“ povzdechl si smutně Bill.

„Nikdy jsem nechápala, čeho chtěl docílit a jediné, co mě napadlo bylo to, že mu prostě záviděl to, že se má pro koho obětovat a taky to, že za ním jeho parta stojí stůj co stůj. Vpálila jsem mu to i do tváře a jeho výraz mluvil za vše. Nevěděl to. Nevěděl sám, jaký má důvod k tomu ho srazit na kolena. Jenže on je nejen srazil na kolena ale i na lopatky,“ hlesla Alice a Bill tak mohl slyšet její ztrápené povzdechnutí.

„Budeme muset doufat, že se z toho brzo dostane...“ zadoufal Bill a domem se v tu chvíli prohnal vyděšený výkřik.

Oba sebou trhli a rychle všeho nechali. Ostatní obyvatelé byli taky na nahou a jejich pohled se upíral na schody do patra, odkud se křik ozýval. Bill se rychle prohnal obývákem i chodbou a zastavil se u dveří do bratrova pokoje. Křik ale nepřestával, tudíž vešel a uviděl tak na posteli sedícího, vyděšeného Toma, který stěží popadal dech. Několika rychlými kroky byl u postele a sevřel ho v náručí, kolébal s ním jako s dítětem a hladil ho ve vlasech.

“To je dobrý, Tomi. Tady ti nikdo neublíží,” šeptal Bill, snažíc se uklidnit jak brášku, tak i sebe.

"Mám strach," hlesl Tom, choulící se do bratrovy náruče. Měl zavřené oči, ale přesto nedokázal zastavit slzy.

"To nic, Tomi. Nikdo ti neublíží, slibuju," šeptal černovlásek a hladil bratra stále ve vlasech.

Koukal před sebe a snažil se zahnat myšlenky na to, co Bushido všechno musel všechno provádět jeho bráškovi, když se takhle otevřeně přiznal, že má strach. Nikdy to totiž takhle otevřeně neřekl. Bill mu jen ten strach poznal na očích, ale Tom vždycky o strachu mlčel. Když po nějaké chvíli opět uslyšel klidně oddechování, podíval se dolů a trochu se usmál. Jeho bráška byl kouzelný, když spal. Jen jemu připadal tak nevinný. Jen on měl možnost, ho vidět spícího a momentálně se choulícího v jeho náruči.

Opatrně ho položil na postel, naposledy ho pohladil po tváři, vstal a přešel k oknu. Díval se na tmavou ulici osvětlenou jen pouličními lampami. Všude kolem jejich domu byl klid, ale v jeho duši byl naprostý zmatek. Tušil, že to Bushido nenechá jen tak, bál se. Nebál se však o sebe, ale o bratra.

Po nějaké chvíli se podíval na hodiny a trochu se zděsil. Bylo pomalu něco po půlnoci a on tu strašil. Jenže ty myšlenky mu nedávaly spát. Nemohl usnout se strachem o bratra a hlavně se strachem z toho, o co se Bushido pokusí. Odešel od okna, přešel k posteli, na kterou se položil tak, aby měl hlavu na bratrově hrudi a zavřel víčka. Věděl, že hned neusne, ale chtěl být bráškovi blízko.

Další den probíhal v klidu. Tom se probudil a usmál se, když vedle sebe uviděl svého brášku, schouleného do klubíčka. Pohladil ho po tváří a sledoval, jak Bill pomalu otevírá oči. Usmáli se na sebe a všechno vypadalo, že se Tom pomalu dostává z nejhoršího. Černovlásek rychle vstal a chystal se dojít bratrovi pro něco k jídlu, ale Tom ho chytil za zápěstí.

„Copak? Nechceš jíst?“ zeptal se Bill překvapeně.

„To jo. Ale chci si tam dojít sám,“ řekl tiše Tom a odkryl se.

Bill tedy přikývl, došel ke skříni, kde vyndal Tomovi čisté oblečení. Vzal čisté tričko a co nejvolnější tepláky, co v jeho skříni našel. Všechno vzal do ruky a zamířil zpět k posteli.

„Díky,“ usmál se mírně rasta a natáhl se po oblečení.

„Neděkuj mi. Já to dělám rád. Ten strach, co jsem měl už nechci zažít,“ řekl Bill a posadil se na postel.

Tom vzal do ruky triko a pomalu si ho oblékl. Předtím triko neměl, aby to nevadilo strupů, co měl na zádech. S tepláky to bylo ale těžší. Tom se chtěl nadzvednout, aby si stáhl tepláky, co měl už dva dny na sobě, ale nepovedlo se mu to. Místo toho zakňučel bolestí. Bill okamžitě, jak se k němu ten zvuk donesl, se sklonil k bratrovi a pomalu mu ty tepláky stahoval. Potom vzal ty čisté a stejně opatrně mu je oblékl. Tom se na něj hned potom, co Bill zvedl hlavu, děkovně usmál. 

Pak mu Bill pomohl i vstát. Tom trochu poklesl v kolenou, jak byl slabý a navíc bolest prostupující jeho tělem byla opravdu hnusná.

„Dobrý?“ zeptal se tiše černovlásek, když ho podepíral.

„Bylo to i horší,“ odpověděl Tom a držel se svého bratra.

Oba pomalu sešli schody, které byly pro Toma doslova utrpením, ale povedlo se jim společnými silami dostat se do kuchyně, kde opět kolem sporáku tancovala Alice. Oba se na ní usmáli a Bill si odkašlal, aby je zaregistrovala.

Na tváři jí sice hrál úsměv, ale když viděla Toma podepíraného Billem, její úsměv se ještě rozšířil. Všeho na chvíli nechala a přišla k bratrům.