Když jí převezli na pokoj, šel tam první Chris. S klukama jsem tam teda čekal.
"Richie, bude v pořádku! Je to silná holka!" uklidňoval mě Cayce.
"Já vím!" odpověděl jsem. "Jayi?!" řekl jsem rychle.
"No?" zeptal se mě.
"Chci ti poděkovat za pomoc!" řekl jsem.
"Nemáš vůbec zač!" poplácal mě přátelsky po zádech Jay.
Chris vyšel asi za půl hodiny.
"Tak jak je na tom?" zeptal se Chrise Jay.
"Vypadá to, že je na tom dobře. Ale já to nemůžu posoudit, nejsem doktor!" řekl Chris smutně.
"Kluci, já jdu k ní!" oznámil jsem jim.
Ani jsem nečekal na odpověď a vešel jsem do pokoje. Tuhle scenerii jsem viděl už jednou a to před víc
jak půl rokem. Sedl jsem si k její posteli a začal jí hladit po ruce.
"Terry, proč jsi to udělala?" ptal jsem se potichu.
Stejně jsem jsem věděl, že mi neodpoví.
O 5 dní později:
Sedím zase u Terry. Stejně jako dny předtím. Doufal jsem, že se Terry konečně probudí.
"Miluju tě, Terry! Prosím, prober se!" prosil jsem jí.
Pozoroval jsem její obličej. Když spala byla krásná, ale ještě krásnější je, když se směje. Za chvíli jsem
pozoroval, že se její víčka zachvěla. A pak konečně otevřela oči.
"Richie?!" divila se.
"Lásko! Díky bohu!" vyskočil jsem ze židle a objal jí. Líbnul jsem jí do vlasů, ale nechtěl jsem jí pustit, ale přece jen jsem musel.
"Richie, promiň!" omlouvala se.
"To je dobrý! Hlavní je, že jsi v pořádku a při vědomí." řekl jsem.
"Dobře!" odpověděla smutně.
"Lásko, proč jsi to vlastně udělala?" zeptal jsem se po chvíli.
Terry
Nevím, jestli mu to mám říct. Ale něco jsem slíbila.
"Richie, promiň, ale nemůžu! Slíbila jsem to!" řekla jsem sklesla.
"Jasně! Chápu!" řekl.
Vypadalo to, že je naštvanej. Zvedl se ze židle a šel ke dveřím.
"Miláčku, kam jdeš?" zeptala jsem se ho.
"Jdu pro doktora!" odsekl a odešel.
Tak tohle nezvládám. Richie je naštvanej. Za chvíli přišel s doktorem.
"Jsem rád, že jste se probrala, slečno. Jak vám je?" ptal se doktor.
"Ani nevím!" odpověděla jsem.
"Takže slečno, uděláme dohodu! Já vám předepíšu nějaké prášky na uklidnění a pustím vás s vaším
snoubencem domů. Jen vám chci říct, že ty brášky budete brát jen v případě nutnosti." řekl doktor.
"Dobře!" odpověděla jsem.
Doktor odešel a Richie mi podal tašku s mým oblečením. Vůbec nevím, kde to tak rychle vzal. Trápilo
mě, že Richie vůbec nemluvil. Pomalu jsem se oblíkla a asi po půl hodině přišel doktor s práškama. Mlčky jsem si je vzala. Rozloučili jsme se s doktorem a vyšli jsme. Po celou cestu domů jsme nepromluvili.
Dorazili jsme domů a já si šla sednout do obýváku na gauč. Richie šel nejspíš nahoru, protože do
obýváku vůbec nepřišel. Po deseti minutách sešel dolů.
"Jdu s klukama do klubu!" oznámil mi, když se obouval.
"A kdy se vrátíš?" zajímala jsem se.
"To netuším!" odpověděl a vyšel ze dveří.
Jen jsem stála v předsíni a koukala na dveře. Vrátila jsem se do obýváku a pustila televizi. Když jsem tak projížděla kanály, uviděla jsem na obrazovce svojí fotku. Trochu jsem zvýšila hlasitost.
"Terry F. - psychický kolaps nebo něco jiného? Proč si myslíte, že chtěla spáchat sebevraždu? Na to
jsme se zeptali lidí na ulici!" zaslechla jsem.
Nad některými názory se mi chtělo brečet, s některými jsem i souhlasila. Ale radši jsem to po chvilce
přepla. Neměla jsem chuť to poslouchat. Pustila jsem si film a natáhla jsem se na gauč. Nějakým
způsobem jsem na tom gauči usnula. Když jsem se probrala, bylo půl druhé v noci. Šla jsem se podívat
do ložnice, ale Richie tam nebyl. Nejspíš se ještě nevrátil. Šla jsem tedy do kuchyně. Udělala jsem si
kafe a sedla si ke stolu. Pořád jsem koukala před sebe a usrkávala jsem kávu. Asi za hodinu jsem
uslyšela bouchnout dveře. Vstala jsem od stolu a šla jsem do předsíně. Tam stál Richie opřený o zeď.
No, vypadal strašně. Po chvíli si mě všiml a přišel ke mě.
"Terry, ty už mě nemiluješ! Viď?!" zeptal se mě.
"Richie, co to povídáš! To víš, že tě miluju!" nechápala jsem ho.
"Tak proč mi nechceš říct, co tě trápí?" ptal se znovu.
"Lásko, už jsem ti říkala, že nemůžu! Slíbila jsem to!" vysvětlovala jsem mu.
"Když mi to nechceš říct, tak už mě nemiluješ!" vyjel na mě.
"Richie, prosím, to neříkej!" začala jsem brečet.
"Proč bych to neměl říkat!!!" skoro řval.
Neodpověděla jsem a Richie se odkolíbal do obýváku. Natáhl se na gauč a tam usnul. Já už spát
nemohla, jen jsem brečela. Sedla jsem si do jednoho rohu obýváku, objala jsem kolena a pozorovala
jsem spícího Richieho. Slzy nešly zastavit. Bylo mi příšerně. Čas ubíhal a pomalu začalo svítat. Začal na mě padat únava. Položila jsem si hlavu na kolena a zavřela jsem oči. Nevím, kolik bylo, ale probudil mě Richieho hlas.
"Proboha, Terry. Co tu děláš?" ptal se mě.
"Nejspíš jsem usnula!" odpověděla jsem mu.
Vstala jsem a odešla jsem do kuchyně. V hlavě mi pořád zněla Richieho slova. Zase jsem začala brečet.
Richie přišel po chvíli. Stála jsem zády k němu.
"Terry, nevíš kde jsou nějaký prášky na hlavu?" zeptal se mě.
Neodpověděla jsem. Jen jsem otevřela skřínku, ve které byla lékárnička, vytáhla jsem z ní prásky na
bolest hlavy a se sklopenou hlavou jsem mu je podala.
"Terry, stalo se něco?" zeptal se mě znovu.
"Ale nic!" snažila jsem se být přesvědčivá, ale můj vlastní hlas mě zradil.
"Řekl jsem v noci něco?" vyzvídal i nadále.
Jen jsem zakroutila hlavou.
"Podívej se na mě!" přikázal mi.
Ani nečekal na mou reakci, jemně mě prsty chytl za bradu a já jsem teda tu hlavu zvedla. Podívala jsem
se na něj. Díval se na mě skoro až vyděšeně.
"Lásko, řekni mi prosím, co jsem v noci řekl, že teď brečíš?!" prosil mě.
Samozřejmě jsem mu to neřekla. Richie mě objal, hladil mě ve vlasech a snažil se mě utišit. Pevně jsem
ho objala a nechtěla jsem ho pustit. Takhle jsme tam stáli dobrých ceset minut. Pak ale někdo zazvonil.
"Jdu tam!" řekl Richie a políbil mě na tvář.
Sedla jsem si ke stolu a čekala. Po chvíli se Richie vrátil a za ním šli Jay, Izzy a Cayce.
Žádné komentáře:
Okomentovat