Z pohledu Terry:
O rok později
Pomalu se blíží vánoce. První vánoce pro mě a moje syny. Ano syny. Za ten rok se toho moc nestalo.
Když mi doktor řekl, že čekám dvojčátka a ještě k tomu dva kluky, byl to pro mě trochu šok. Když mi
Chris tenkrát volal, jestli přiletíme na svatbu řekla jsem mu, že nemůžu kvůli dvojčátkům. Absolutně
netuším, jestli tam byl Richie, ale bylo mi to jedno. Když měl můj úžasný bráška narozeniny, byla jsem v porodnici a akorát jsem rodila. Když jsem mu další den zavolala, nejdřív mi vynadal, že jsem mu
nepopřála, ale když jsem mu vysvětlila proč, tak byl nesmírně šťastnej a blahopřál mi. Jen mu bylo divný, že mu to nedal vědět Richie, když s ním mluvil. Jen jsem mu řekla, ať to neřeší a dál jsme se k tomu nevraceli. Jediný, kdo věděl co se děje, byla Lucy. Moc mi pomohla a pomáhá. Ještě jsem neřekla, jak se mí kluci jmenují. No moc originálně ne. Starší se jmenuje Christopher a mladší Richie... tedy Richard, ale já mu říkám Richie. Chris je asi o dvě minuty starší. Jejich podoba s jejich otcem byla neuvěřitelná.
Akorát malej Chris měl oči po mně. Ten den jsem s nimi šla akorát na procházku, ale protože byli ještě
maličcí, tak jsem neriskovala nějak extra dlouhou procházku. Tahle zima byla extra chladná. Procházela
jsem se s kočárkem po parku někde v Chicagu, když vtom se před námi objevil Richie. Nechtěla jsem na sebe připoutat jeho pozornost, ale on mě poznal a šel přímo k nám. Byl od nás pár kroků, když se
koukl do kočárku a zarazil se. Nejspíš ho zaskočila ta podoba.
"Ahoj!" řekl nakonec.
"Ahoj! Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ho.
"Já... no... promiň!" koktal.
"Co ti mám prominout?" zeptala jsem se znovu.
"Terry, já vím, že jsem tě zklamal! Co mám udělat, abys mi odpustila?" zeptal se mě.
"Je dobře, že víš, že jsi mě zklamal. Ale proč by taková celebrita jako ty prosila o odpuštění takovou
vypočítavou mrchu, jako jsem já!" řekla jsem jízlivě.
"To neříkej! Ty nejsi mrcha! Byl jsem vůl, když jsem ti nevěřil. Teď vidím i důkaz toho, že jsi nelhala!"
oponoval mi.
"Jak můžeš vědět, že jsou to tvoje děti?" zeptala jsem se hnusně.
"Terry, prosím!" žadonil.
"Promiň, ale nemůžu odpustit někomu, kdo mi nedůvěřoval. A teď mě omluv. Je docela zima a nechci,
aby byli moje děti nemocné." řekla jsem a pomalu jsem šla dál svou cestou.
"Terry, prosím, dej mi ještě šanci! Já tě miluju. Nikdy jsem tě milovat nepřestal!" křikl za mnou Richie.
Otočila jsem se na něj. Klečel v tom ušlapaném sněhu a po tvářích mu tekly slzy.
"Vstaň! Já ti nestojím za to, aby ses takhle ponižoval na veřejnosti." řekla jsem mu.
"Stojíš! A nejenom ty!" řekl, ale stále klečel.
Otočila jsem kočárek a šla jsem k němu.
"Řekla jsem, abys vstal!" trochu jsem zvýšila hlas.
Nakonec teda vstal.
"Terry, lituju toho všeho! Kvůli mně jsi teď na všechno sama! Nevím, co mám dělat! Bez tebe to už nejsem já!" brečel stále víc.
"Tak... za prvé se uklidni. A za druhé půjdeme někam do tepla, už jsme venku dlouho. Nechci, aby byli
kluci nemocní." řekla jsem a Richie přikývl.
Nakonec jsme museli jít ke mně, protože jsem musela kluky nakojit a přebalit. Když jsme dorazili do
mého mini bytečku, Richie se kolem rozhlížel a nevěřícně koukal.
"Tohle je... ehm... máš to tu pěkný!" vykoktal ze sebe.
"Jasně! Moc dobře vím, co si myslíš! Je to tu malý!" řekla jsem, když jsem akorát přebalovala malého
Chrise.
"Pořád mě dobře znáš! Je to tu malý, ale pěkný." snažil se to vysvětlit.
"Richie, nesnaž se lhát, nejde ti to!" řekla jsem mu.
Najednou začal malý Richie plakat. Přišla jsem k postýlce, položila jsem tam malého Chrise a vzala jsem do náruče Richieho.
"No tak, pšt... Richie, nemusíš plakat... maminka je u tebe!" konejšila jsem ho.
"Richie?!" divil se Richie senior. xD
"Co se divíš! Jmenují se oba po tobě. Starší je Chris a mladší je Richie." vysvětlila jsem.
"Páni!!! To je... to je... úžasný! Děkuju Terry!" řekl a už si to hnal ke mně, že mě obejme, ale zastavila
jsem ho.
"No tak!!! Nemysli, že když se jmenují po tobě, tak mě můžeš objímat!" brzdila jsem ho.
"Promiň!" sklopil oči.
Ještě jsem oba nakojila a pak jsme s Richiem řešili nás. Kluci naštěstí spali, tak jsme měli trochu klid.
"Jak to zvládáš?" zeptal se mě.
"No je to trochu záhul, ale zatím to zvládám!" odpověděla jsem.
"Chci ti pomoct s výchovou našich synů." řekl najednou.
"Richie... asi jsi zapomněl, co se stalo před rokem." vyčetla jsem mu.
"Nezapomněl! Nikdy nezapomenu na to, že jsem tě zklamal a ublížil ti. Pořád toho lituju. Ani nevíš, jak
moc mi chybíš." řekl.
"No to nevím. Richie moc jsi mi ublížil a nejde to vrátit." řekla jsem smutně.
"Když mi teda neodpustíš, uděláš pro mě jednu poslední věc?" zeptal se.
"Richie, neřekla jsem, že ti nechci odpustit, jen to bude trochu složitý a bude to trvat trochu dýl. Klidně
pro tebe něco udělám!" utěšovala jsem ho.
"Nepřišla bys k nám domů s klukama na Štědrý den?" vyslovil svůj dotaz.
"Ano přijdu!" přikývla jsem.
"Vážně?! Myslel jsem, že tě budu muset přemlouvat!" radoval se.
"Ráda zase uvidím tvoje rodiče." usmála jsem se.
Na Richiem bylo vidět, že se přemáhá, aby mě nezačal objímat. Trochu jsem mu to ulehčila a sama jsem ho objala. Uslyšela jsem, jak vzdychl.
"Ale nemysli si, že jsem ti odpustila." zdůraznila jsem, když jsme se pustili.
"Neboj." ujistil mě.
Povídali jsme si asi ještě hodinu a pak už se probudili kluci.
"Terry, mohl bych si je pochovat?" zeptal se nejistě.
"Jasně!" řekla jsem a dala jsem mu do náruče Chrise.
"To je Chris." upřesnila jsem a věnovala jsem se malýmu Richiemu.
"Ahoj Chrisi! Já jsem tvůj táta." slyšela jsem Richieho seniora.
Sice jsem se dál věnovala malýmu Richiemu, ale taky jsem poslouchala.
"Ty máš ale stisk! Hotovej Rambo!" smál se Richie a já samozřejmě taky.
"Chrisi myslíš, že mi maminka dovolí, abych si pochoval i brášku? Cože? Myslíš, že jo? Tak já to
zkusím!" povídal si s ním.
Přísahám, že jsem se opravdu přemáhala, abych nevyprskla smíchy. Zvedla jsem Richieho z postele a
podala jsem ho Richovi seniorovi. Zároveň jsem si vzal malého Chrise a přebalila jsem ho. Pak už
musel Richie jít, tak jsme se rozloučili a domluvili jsme se kvůli té návštěvě.
Žádné komentáře:
Okomentovat