"Tak už mě nenapínej!" vyzvala mě.
"Víš... Začínám závidět tvýmu bráchovi!" řekl jsem nakonec.
"Proč, prosímtě?" divila se
"No..." začal jsem, ale nevěděl jsem jak to říct. "... závidím mu to miminko!" řekl jsem a cítil jsem, jak se mi krev leje do tváří.
"Ale ty můj hlupáčku! Však mi časem budeme mít miminko! Jen to chce čas!" řekla a bylo na ní vidět, že na dítě ještě není připravená.
Nechci jí do ničeho tlačit.
"Já vím! Jen mu závidím!" přitakal jsem.
"Já taky!" řekla potichu.
Terry
"Já taky!" řekla jsem potichu.
Richie mě začal hladit ve vlasech. Dítě by na nás teď bylo moc.
"Lásko, nepůjdeme už dolů? Slíbila jsem Vicky, že jí něco vysvětlím!" řekla jsem po chvíli.
"Jasně! Už jsou tam sami moc dlouho. Bůh ví, co tam provádějí!" smál se.
Tak jsme sešli dolů.
"No konečně!" rejpal Izzy.
"No co, no!" pokrčila jsem rameny.
"Hele Terry, řekneš mi, kdo je zase Chris?" zeptala se Verča.
"Jasně! Neboj!" řekla jsem a pak mě to napadlo.
Mrkla jsem na kluky, aby to hráli se mnou. Přikývli.
"Chrisi, lásko, asi bysme jí to měli vysvětlit." řekla jsem Richiemu.
"Máš pravdu, to bysme měli, že Chrisi?!" řekl Richie a otočil se k Izzymu.
"To jo!" řekl Izzy a přitom mu cukaly koutky.
A nejenom jemu. I mě a Richiemu, při pohledu na Verču.
"To není sranda, Terry! A nechápu, proč klukům říkáš Chrisi!" vyjela najednou Verča.
"To je jednoduchý, Vicky! Když kluci začínali, byli ve skupině tři Chrisové. S jedním chodím já, tedy
Richie. S druhým chodíš ty, tedy Izzy. No a třetí Chris.... tak to je můj bratr!" vysvětlila jsem.
"Počkej! Bratr?" divila se. "Jakto, že máš bratra? Vždyť jsi jedináček!" dodala.
V tu chvíli mi došlo, že to neví. Úplně jsem na to zapomněla.
"No... víš... jak bych to řekla..." začala jsem koktat.
"Tak už se vymáčkni!" řekla česky.
"No jo... jsem adoptovaná. Moji pravý rodiče jsou z Německa a mám bratra a sestru!" řekla jsem s
úlevou.
Verča jen udiveně zírala.
"Proč jsi to neřekla hned?!" řekla, když se vzpamatovala.
"Vím to od loňskýho července a taky jsem na to nějak zapomněla. Beru to jako samozřejmost." řekla jsem.
"To je v poho! Stát se to může každýmu!" řekla s úsměvem.
Pak už jsme to neřešili. Pustili jsme si film a obě jsme se přitulili ke klukům. Neděle uběhla rychle. S
klukama jsme si vyšli do přírody. Byl to úžasný den. V pondělí ráno, nebo spíš dopoledne, protože jsem
se vzbudila až v jedenáct, mě vzbudili kluci. Teda ne přímo oni, ale jejich zvýšené hlasy.
"Izzy, uklidni se a nekřič tu! Terry ještě spí, prosím!" krotil Richie Izzyho.
"Richie řekni mi, jak se mám uklidnit, když to nejde!" křičel Izzy.
To už jsem se oblíkala a pomalu jsem sešla do obýváku.
"Kluci, co se zas děje?!" zeptala jsem se jich.
"Vicky zmizela!!!" vyhrkl Izzy.
"Počkej, jak zmizela?" nechápala jsem ho.
"Prostě zmizela. Když ráno odcházela, tak mi řekla, že jde k doktorovi. Od tý doby je nedostupná a
nevím, co s ní je!" vysvětlil Izzy.
"A v kolik odcházela?" zeptala jsem se.
"Přibližně v sedm!" odpověděl.
"Neboj, určitě se ozve!" ujišťovala jsem ho.
Vyšli jsme v klidu nahoru a mířili jsme do pokojů, když vtom mi zazvonil mobil.
"Ano!" řekla jsem. Volala Vicky.
"Ahoj Terry, prosím tě, jsi sama?" zeptala se.
Koukla jsem se na Richieho stojícího vedle mě a na Izzyho s našpicovanýma ušima.
"Jo jsem sama. Co se děje?" zeptala jsem se jí.
"Objevil se menší problém, kterej potřebuje vyřešit a já nevím jak!" řekla.
"Tak co se děje?" naléhala jsem.
"Ale slib mi, že to Izzymu neřekneš! Nebo spíš budeš mlčet o všem, co ti teď řeknu! slib mi to!" naléhala na mě zase ona.
"Slibuju!" odpověděla jsem. "Ale proč mám před Izzym mlčet?" dodala jsem.
V tu chvíli se mi Izzy chystal vytrhnout mobil z ruky, ale Richie ho zarazil a naznačil aby by ticho.
"No... čekám s ním dítě!" řekla konečně.
"COŽE???" byla jsem vážně překvapená.
"A je to opravdu jeho?" zeptal jsem se rychle.
"Jo je. Doktor mi potvrdil, že jsem ve druhým měsíci!" odpověděla.
"Opovaž se to dát pryč!" vyhrkla jsem.
"Neboj, to bych nedokázala! Volám proto, že si to potřebuju urovnat v hlavě, tak jedu domů!"
odpověděla.
"Počkej a co kluci? Budou zase bez vizážistky!" děsila jsem se toho.
"Na to jsem myslela. Dám ti číslo mý kamarádky, taky vyzážistky. Mluvila jsem s ní a ona řekla, že jí
máte zavolat." uklidnilo mě to, trochu.
Našla jsem si nějakej papírek a Verča mi nadiktovala to číslo. A že prý se ta holka jmenuje Lucy.
"Jo a tohle číslo ruším. Budu mít jiný. Neboj, až bude všechno v pohodě, ozvu se!" ujišťovala mě.
"Co se dá dělat!" řekla jsem smutně. "A co mám říct Izzymu, když se na tebe bude ptát?" dodala jsem.
"Řekni mu, že mám nějaký problémy v rodině, a že mě tam potřebujou!" řekla.
"Dobře. Tak se tedy měj!" byla jsem vážně smutná.
"Taky se měj!" odpověděla a pak jsem slyšela pípání v telefonu.
Ukončila to. Otočila jsem se ke dveřím do pokoje, že půjdu dovnitř, ale Izzy mě chtl za zápěstí. Docela
bolestivě.
"Au! Izzy, pust mě!" řekla jsem, když jsem se k němu otočila.
"Co říkala?" zeptal se mě a přitom mi to zápěstí sevřel víc.
"Pust mě, to bolí!" řekla jsem místo odpovědi.
"Izzy, pust jí! Slyšíš!" vyštěkl na něj Richie.
V tu chvíli si to Izzy uvědomil a pustil mě.
"Promiň! Prosím, co říkala?" omlouval se.
"Že se omlouvá, že odjela bez rozloučení. Ale prý má problémy v rodině." řekla jsem tu Verčinu lež.
"Aha, to mě mrzí. A ozve se?" vyzvídal.
"Prý až to všechno vyřeší!" odpověděla jsem.
"Aha!" řekl smutně Izzy.
Bylo mi ho líto. Tak ráda bych mu to řekla, ale něco jsem slíbila. Izzy šel do pokoje pro hosty, kde spával a já s Richiem jsme šli do svého. Sedla jsem si na postel a koukala do země. Richie vedle mě jen tiše seděl a objímal mě.
"Lásko, co se děje? Co je to za problém, který musí Vicky vyřešit?" ptal se mě.
"Ale slib mi, že když ti to řeknu, budeš mlčet!" žádala jsem.
"Slibuju, že nikomu nic neřeknu!" odpověděl.
"Ten problém je..."
Žádné komentáře:
Okomentovat