"... ten, že je Vicky těhotná!" řekla jsem.
Richie na mě překvapeně koukal.
"A s kým?" řekl nakonec.
"S kým asi! S naším Izzym!" odpověděla jsem.
To už Richiemu spadla čelist a nevěděl co říct. Měsíc uběhl jako voda a my se chystali do Německa. Jay nám den před odletem volal a řekl nám co a jak. Šli jsme spát dost brzy, abysme ráno vstali. Ráno nás vzbudil budík v sedm. Během chvíle jsme byli oblečení a už jsme seděli v taxíku. Na letiště jsme dorazili kolem půl osmé. Odnesli jsme kufry na odbavovací pás a pak už jsme jen čekali.
"Ty už se nemůžeš dočkat, co?" popichoval mě Richie.
"A jak! Těším se na Chrise, rodiče, Kristu a prostě na všechny." odpověděla jsem.
"Já taky! Taky se těším, až budeme sami v mým... teda v našem bytě!" škodolibě se usmál.
Ten úsměv mě trochu zaskočil.
"Já bych řekla, že možná na to nebudeme mít čas!" popichovala jsem já jeho.
"Vždycky si na tebe najdu čas, andílku!" řekla a políbil mě.
"Richie, na co ty nemyslíš!" smála jsem se.
"No co! Jsem přece chlap!" smál se taky.
Ještě asi hodinu jsme si povídali a pak už hlásili náš let. Nastoupili jsme do letadla. Richie byl celý
nesvůj. Bylo mi jasné, proč! Nemá rád lítání. Poprosila jsem letušku, jestli by mu nepřinesla nějaký
prášek proti nevolnosti. Jen přikývla a odešla kamsi dozadu. Během chvilky byla zpět s práškem a
sklenicí vody. Poděkovala jsem jí a podala to Richiemu.
"Lásko, tady máš!" řekla jsem.
"Díky!" odpověděl.
Konečně začalo letadlo vzlétat. Richie chvilku nato usnul a já jsem poslouchala muziku. Po nějaké době
jsem konečně uviděla z okna blížící se Berlín.
"Broučku, vstávej! Už jsme skoro tam!" začala jsem Richieho budit.
"Cože, už?" divil se.
"Jen se podívej! Vítá nás Berlín!" řekla jsem s úsměvem.
Richie se taky usmál a začal se pořádně probírat.
"Jsem celý rozlámaný!" protahoval se.
"To bude nespíš tím, že jsi spal na tom nepohodlném sedadle!" smála jsem se.
"Dámy a pánové, prosím zapněte si pásy. Blížíme se na přistání. Přejeme vám krásný zbytek dne a
děkujeme, že jste letěli s American Airlines!" ozvalo se z reproduktoru.
Tak jsme si zapli pásy a za pět minut začalo letadlo klesat. Richie mě držel za ruku, byl doslova
zapasovaný do sedadla a měl zavřené oči. Chudáček můj. Konečně letadlo dosedlo na pevnou zem a s
Richiem jsme si oddechli. Já hlavně kvůli tý ruce. Odepli jsme si pásy, vzali jsme si ty menší bágly a
vmísili se mezi vystupující. V letištní hale nás čekal uvítací výbor v podobě fansek.
"Richie! Je vážně pravda, že jsi Terry požádal o ruku?" zeptala se po chvíli jedna holčina.
Všechny ostatní holky na nás tři udiveně zíraly. Richie se usmál a odpověděl:
"Ano, je to pravda!"
Tahle odpověď odstartovala příval blesků z foťáků. To budou zase titulky.
"Děvčata, omluvte nás! Moc spěcháme!" řekl mile Richie.
Děvčata přikývla. Richie ještě rozdal pár podpisů, některé holky chtěly i můj podpis a mířili jsme ven z
haly. Stopli jsme si taxi a jeli k nám domů. Asi tak za půl hoďky jsme už vystoupili před domem.
"Vítej zase doma!" řekl Richie a políbil mě na tvář.
Vešli jsme dovnitř, odhodili jsme batohy kamsi do kouta a šli si sednout do obýváku na gauč. Okamžitě,
jak jsme pustili telku, tak na nás vybafly záběry z letiště. Divný. Žádný kamery jsem si nevšimla. Po chvíli se Richie zvedl.
"Jdu do kuchyně. Mám strašnej hlad. Nechceš něco přinést?" zeptal se.
"Ne, díky!" odpověděla jsem.
Tak šel tedy do kuchyně. Chvíli se mi zdálo, že s někým mluví. Napadlo mě, že možná volá Jay nebo
Mark. Po deseti minutách se vrátil zpět.
"Andílku, volal Jay!" řekl.
No jako bych to neříkala.
"Co říkal?" zeptala jsem se.
"No, dneska máme volno, ale zítra musím do studia. Takže tu asi budeš sama!" odpověděl.
"To nevadí! Víš, že teď budete mít všichni plné ruce práce! Když tak se stavím doma." řekla jsem.
"OMG!!!! Já zapomněla Chrisovi zavolat!" vzpomněla jsem si.
Vytáhla jsem mobil a vytáčela jsem Chrisovo číslo.
"Ahoj Terry!" řekl, když to zvedl.
"Ahoj bráško! Jak se vede? Už jsme v Německu, tak jsem si říkala, že se s Richiem stavíme!" řekla jsem.
"Tak jo! Ale musíte za námi do porodnice. Krista totiž už bude rodit." řekl nadšeně.
"Ať sem okamžitě oba naklušou, nebo je přetrhnu!" slyšela jsem v telefonu.
Tomu jsem se musela zasmát.
"Tak jo! Do půl hoďky jsme tam." řekla jsem a zavěsila.
"Tak co?" vyzvídal Richie.
"Jedeme do porodnice. Krista bude rodit!" řekla jsem.
Nemohla jsem se toho mimča dočkat.
"Cože, už? To si musíme pospíšit!" řekl a vyrazili jsme.
Když jsme dorazili do porodnice, byla tam celá moje rodina.
"Mami, tati!" řekla jsem, šťastná že je vidím.
"Dceruško moje! Tak rádi tě vidíme." a objali mě.
Přivítala jsem se i s Evou.
"Kde jsou ti dva?" zeptala jsem se mamky.
"Na sále. Asi deset minut po tom, co jsi volala Chrisovi, začala Krista rodit." vysvětlila mamka.
"To malý se dere na svět docela rychle!" smál se Richie.
A tak nám nezbývalo nic jiného, než čekat. Asi po čtyřech hodinách čekání, vyšel Chris ze sálu s
úsměvem od ucha k uchu.
"Tak co?" zeptali jsme se všichni najednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat