Do studia jsme dojeli bez problémů. Jay ani moc nebrblal. Ve studiu jsem se nestačila divit. Hned jak
jsme přijeli, kluci okamžitě zmizeli do nahrávací části studia. Já stála za tím sklem spolu s jejich
manažerem. Musela jsem uznat, že zpívali fakt pěkně. Asi po hodině nahrávání měli konečně pauzu.
Přišel za mnou můj milovanej bratr.
"Tak co na nás říkáš?" zeptal se mě.
"No... Jste fakt dobrý!" odpověděla jsem a to už se k nám přihnali i ostatní.
"To jako vážně?" zeptal se Izzy.
"Smrtelně vážně!!!" přikývla jsem.
"Díky!!!" řekli všichni najednou. Nad tím jsem se musela zasmát.
"A co bude teď?" zeptala jsem se jich.
"Ještě nazpíváme dvě písničky a může jít domů." odpověděl mi brácha.
"Tak jo." hlesla jsem a sedla jsem si na pohovku, co byla v té místnosti.
No sice se řeklo jen dvě písničky, ale to by Jay nesměl jančit. Pořád se mu něco nelíbilo. Vyvrcholilo to tak, že Richie vypěnil, práskl dveřma a odešel kamsi ven ze studia.
"Richarde!!!" křičel za ním Jay.
"Brácha, klid. Já za ním dojdu!" klidnila jsem ho.
Jay jen přikývl a tak jsem šla za Richiem. Nemusela jsem dlouho hledat. Seděl na lavičce naproti v parku.
"Richie, v pohodě?" zeptala jsem se nesměle.
"Ani ne! To tě poslal Jay?" zeptal se nabroušeně.
"Ne! Přišla jsem sama." odpověděla jsem mu.
"Aha! Promiň! Už mě Jay solidně vytáčí. Pořád se mu něco nelíbí. Jak to, že to zvládáš?" řekl mi.
"Léta praxe. Jay je totiž neuvěřitelnej cholerik. Ale už jsem si na to zvykla!" odpověděla jsem mu.
"To tě obdivuju!" hlesl.
"Není co. I když přiznám se, že bych mu občas ráda zakroutila krkem. A i on mě někdy dokáže vytočit." řekla jsem mu.
"Nechceš se jít projít a vyčistit si hlavu?" nabídla jsem rychle.
Richie jen přikývl, a tak jsme vstali a šli někam do centra. Asi po hodině chození zazvonil Richiemu mobil. Podíval se na displej, ale nepřijal to. Tipnul to.
"Kdo to byl?" zeptala jsem se ho.
"Ale... nikdo!" odbyl mě.
Hned na to zazvonil mobil mě. Byl to Jay.
"Ano?" řekla jsem, když jsem to zvedla.
"Terry, je s tebou Richie?" zeptal se mě brácha.
"Jo je!" odpověděla jsem.
"Můžeš mu říct, ať se vrátí do studia?!" požádal mě.
"Hele brácho, nechte to na zítra. Nemyslím, že by to teď bylo vhodný. Uvidíme se doma!" odpověděla jsem a položila jsem to.
"Co chtěl?" zeptal se mě Richie.
"Jestli bych ti něco nevyřídila. Ale už je to v poho." odpověděla jsem mu a stalo se to, co jsem nečekala.
Najednou mi totiž zazvonil mobil znovu a upozorňoval na příchozí SMS.
SMS:
"PROČ JSI MI POLOŽILA TELEFON?!?! JSEM VYTOČENEJ, TAKŽE ZA HODINU BUĎ VE WG. MUSÍME SI PROMLUVIT." stálo tam.
"No bezva." zakňourala jsem.
Richie se mi koukl přes rameno a tu SMS si přečetl.
"A sakra! Terry omlouvám se, to jsem nechtěl!" začal se mi omlouvat.
"Richie, neomlouvej se. Jeho to přejde. V nejhorším případě mě sjede jako malýho haranta." řekla jsem smutně.
"Já tam budu taky. Slibuju." řekl a objal mě kolem ramen.
Tak jsme se ještě chvilku procházeli a pak jsme vyrazili do WG. Uběhla přesně hodina a zrovna jsme s Richiem stáli přede dveřma. Docela jsem se bála. Richie odemkl a vešli jsme.
Všude bylo ticho. To bylo asi hodně zlý. Vysvlíkli jsme se z bund a šli jsme nahoru k Jayovu pokoji.
Nesměle jsem zaklepala.
"Pojď dál!" ozvalo se a tak jsem vešla. Za mnou šel Richie.
"Konečně jsi tady! Chci si s tebou mluvit. Richie ty můžeš jít." řekl Jay, ale Richie se k odchodu neměl.
"Řekl jsem, abys šel, Richie!" řekl opět Jay.
Ještě byl klidnej. Ale Richie se ani nehnul.
"Richarde, okamžitě vypadni. Chci si promluvit se svojí sestrou!" zařval na něj.
"Laskavě na mě neřvi. Smiř se s tím, že tu budu taky." odsekl mu Richie.
"Tak na to zapomeň! VY-PAD-NI!" zařval na něj ještě víc, vstal a chytil Richieho za tričko a vyhodil ho z pokoje.
"Tohle bude průser." říkala jsem si.
"Takže Terry. Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč mi pokládáš telefon?" zařval teď i na mě.
Nezmohla jsem se na slovo. Takhle jsem neviděla naštvanýho ani tátu.
"Můžeš mi laskavě odpovědět?" zeptal se, ale nepřestal řvát. Museli ho slyšet všichni.
"Vždyť jsem ti to říkala." odpověděla jsem a měla jsem na krajíčku.
"Tohle si laskavě nedovoluj! Nikdy! A teď běž, nechci tě teď ani vidět." řekl nakonec, já jsem vstala a s pláčem jsem odešla k sobě do pokoje.
Zavřela jsem dveře a spadla jsem do postele a pořád jsem brečela. Asi po půl hodině jsem uslyšela
zaklepání.
"Nechte mě být! Chci být sama!" zakřičela jsem ke dveřím.
"Terry, to jsem já, Richie!" ozvalo se zpoza dveří.
"Nech mě sakra být! Řekla jsem, že chci být sama, tak to prosím respektuj!" zakřičela jsem znovu.
Odpověď už jsem neslyšela. Nejspíš odešel. Byla jsem trochu za to ráda. Prostě jsem
chtěla být teď sama. Ležela jsem v posteli a koukala jsem do stropu. Asi byl hodně zajímavej.
Uběhlo asi půl roku. Skoro jsem to ani nepočítala, ale normálně jsem začala chodit do školy a našla jsem si tam spoustu kamarádů. Dokonce jsem si našla i kluka. Jmenuje se Luke a chodí se mnou do třídy.
Sice se to Jayovi nelíbilo, ale pak svoje protesty vzdal. Viděl, že jsem s ním šťastná. Teda aspoň jsem si
to myslela.
Žádné komentáře:
Okomentovat