Terry
Když jsem se ráno vzbudila, Richie už vedle mě neležel. Určitě šel do studia za klukama. Vstala jsem a
šla jsem do koupelny. Potřebovala jsem ze sebe smýt všechen ten stres a napětí. Vyšla jsem po víc jak
půl hodině. Ale bylo mi fajn. Hned jak jsem se oblíkla, mířila jsem do kuchyně. Měla jsem vážně strašný hlad, od včerejška jsem nejedla. Vtom mi zazvonil mobil.
"Ano?" zeptala jsem se.
"Dobré ráno, andílku! Jak ses vyspinkala?" byl to Richie.
"Spalo se mi krásně a co ty? Jak se vede klukům?" vyzvídala jsem.
"Mě se spalo skvěle! Kluci se mají dobře a mám tě od nich pozdravovat!" řekl se smíchem v hlase.
"Taky je pozdravuj!" odpověděla jsem.
"Andílku, na oběd si nic neplánuj! Jdeme na oběd všichni společně." oznámil mi.
"Dobře! A pak bysme mohli jít všichni do nemocnice, za naší novopečenou rodinkou!" řekla jsem svůj
nápad.
"To máš pravdu! A ještě musím říct Jayovi o tý písničce!" odpověděl.
"Tak já vás budu čekat!" řekla jsem.
"Dobře! Miluju tě, andílku! Pa!" loučil se.
"Taky tě miluju! Pa!" rozloučila jsem se a zavěsila.
To se mám na co těšit, zase se nenajím. Ale aspoň uvidím kluky. Pamalu se blížil čas oběda. Venku bylo
docela vedro, tak jsem si vzala topík se zavazováním za krk. Na zádech to mělo šněrování, takže mi
nebude moc vedro. K tomu jsem si vzala džínovou sukni těsně nad kolena. A sandále. Tak a jsem
připravená. Decentně jsem se nalíčila a pomalu se připravovala k odchodu. Když vtom mi zazvonil znovu mobil. Bylo to nějaké číslo.
"Prosím?" řekla jsem.
"Ahoj, Terry! To jsem já, Verča!" ozvalo se.
"Ježiš, Verčo! Co, že voláš!" řekla jsem radostně.
"No slíbila jsem, že se ozvu! Tak volám!" řekla Verča.
"A kde jsi? A co to malý?" ptala jsem se.
"No, tak začíná se mi pomalu zvětšovat břicho! No a jsem zpátky v Chicagu!!" odpověděla.
"Vážně! My jsme se včera vrátili do Německa." řekla jsem.
"To je smůla. Chtěla jsem si s někým popovídat. A co Lucy. Jste s ní spokojení?" vyzvídala.
"Kluci jsou spokojení! Takže je dobrá, ale teď nemá moc práce! To přijde až prvního srpna." odpověděla jsem.
"Tak to jsem zvědavá. A jak se má Izzy?" tak a je to tady!
"No, v rámci možností se má dobře!" řekla jsem.
"To jsem ráda." odpověděla.
"Hele Verčo. Už nechci chodit kolem horký kaše. Buď to Izzymu řekneš sama, že s ním čekáš dítě a nebo mi to při nějaký příležitosti omylem vyklouzne!" už jsem se nemohla dívat na to, jak se Izzy trápí.
Je to můj kámoš a já mu kvůli ní musím lhát. To mě ubíjí.
"Terry, prosím, ne! Já mu to řeknu, ale ne hned! Chci si promyslet, co mu řeknu!" žadonila.
"Verčo, ale mě už nebaví mu pořád lhát! Řeknu to takhle. On se trápí! Trápí se kvůli tobě. Nikdy jsem ho takhle ztrápenýho ještě nezažila! On tě vážně miluje!" rozkřičela jsem se na ní.
"Já vím! Já ho taky miluju! Ale hlavně mu to, prosím, neříkej!" prosila mě.
"Dobře, neřeknu mu nic! Ale doopravdy mu to řekni co nejdřív!" trochu jsem se uklidnila.
"Neboj! A ještě tě poprosím o jednu věc!" řekla.
"O jakou?" no to by mě zajímalo.
"Neříkej nikomu, že jsem ti volala! Ani Richiemu!" prosila.
"Tak jo!" odpověděla jsem sklesla.
Pak to položila. Teď budu muset lhát i Richiemu. Bezva!! Už teď mám zkaženou náladu, ale nahodila
jsem příjemný úsměv a čekala jsem na Richieho. Přišel během deseti minut.
"Ahoj lásko! Jsi připravená?" řekl, přišel ke mě a políbil mě.
"Jasně, můžeme jít!" odpověděla jsem.
"Děje se něco?" a sakra.
"Ne, nic se neděje!!" lhala jsem.
"Tak dobře, jdeme!" řekl Richie, objal mě kolem pasu a vyšli jsme z domu.
U domu čekalo auto, tak jsme nastoupili. V autě už seděli kluci.
"Ahoj kluci!" pozdravila jsem je.
"Ahoj!" opětovali mi pozdrav.
Auto se rozjelo a všichni jsme si začali povídat. Já jsem radši nemluvila, protože bych se asi prořekla.
"Lásko, co je? Jsi nějaká zamlklá!" všiml si mě Richie.
"Vážně nic! Jen nad něčím přemýšlím!" odpověděla jsem.
Tak moc jsem mu chtěla říct pravdu! Ale nemohla jsem a to mi nejvíc vadilo. Nerada Richiemu lžu. A on lži nesnáší. Takže jestli se mezi námi něco pokazí, tak můžu poděkovat Verče.
"A o čem přemýšlíš?" zeptal se po chvíli.
"Nech to plavat!" odpověděla jsem.
Richie se na mě podezíravě podíval, ale nic neřekl. Takže super! Teď na mě bude naštvanej. Během
dalších pěti minut zastavilo auto u restaurace.
"Tak lidi, vystupujeme!" zavelel Jay.
A tak jsme vystoupili. Vešli jsme do restaurace a sedli jsme si k našemu stolu. Přinesli nám jídelní lístky.
Radši jsem se neptala Richieho, co by mi doporučil. Objednala jsem si radši sama. Jay si našeho
chování nejspíš všiml. Ale jen nevěřícně koukal a nic neřekl. Richie taky nemluvil.
"Lidi, co to s váma je? Ještě v autě jsme se dobře bavili! A teď to vypadá, jako kdyby někdo umřel!" vyjel na nás Izzy.
"Mě to taky příjde divný!" souhlasil s Izzym Caycee.
"Co by se mělo dít?" zeptal se najednou Richie.
"No to, že tu sedíte a všichni vypadáte, jakoby jste přišli z pohřbu!" konstatoval Izzy.
"To se ti jen zdá!" odpověděl Richie.
"No to teda nezdá!" řekl Izzy.
Musím odejít!! Na tohle nemám. Vstala jsem od stolu a beze slova jsem odešla. Ani jsem se s nikým
nerozloučila. Když jsem chytala madlo od dveří, zaslechla jsem.
"Co je jí?" slyšela jsem Cayce.
"Nemám páru! A je mi to jedno!" odpověděl naštvaně Richie.
To už jsem nevydržela a začala jsem brečet. Stopla jsem si taxíka a jela jsem domů. Myslím k Richiemu.
Žádné komentáře:
Okomentovat