Štěstí nebo jen náhoda 18.

"No... víš..." koktala Ila. 

"Víš, Terko, ona Ila strašně zbožňuje Izzyho!" smála se Marky. 

"No tak to mu musím říct!" dobírala jsem Ilu. 

"Tak to zase ne! Asi nejsem jediná, která ho zbožňuje!" odsekla Ila. 

"No to nejsi! Ale jsi první, koho zajímá, jaký doopravdy je!" řekla jsem. 

"Hmm!" řekla jen. 

A dál jsme Izzyho nerozebíraly. Povídaly jsme si přibližně dvě hodiny. 

"Holky, co takhle vyrazit na nákupy! Platit budu já!" řekla jsem. 

"Tak to jsme pro!" řekly obě najednou. 

A tak jsme vyrazily. Nakupovaly jsme skoro každej den. No teda byla jsem tam jen tři dny a pak jsme měly s Marky odjet. 

"Tak co, těšíš se?" zeptala jsem se Marky. 

"Jasně, že se těším!" zajásala, ale potichu. 

A tak se pomalu blížil den odjezdu. S Ilou jsme zažily spoustu srandy a trapných chvílí a to když básnila o Izzym. Ale i v těch trapných chvílích jsme se smály, prostě to jinak nešlo. Ona totiž někdy přitom básnění dělala hustý ksichty. Den před odjezdem do Německa si Marky balila a pořád se mě ptala, co sebou. 

"Všechno, co budeš potřebovat!" smála jsem se. 

Pozítří se má Richie vrátit a už se těším. 

"A budou tam všichni, až tam dorazíme?" ptala se Marky.

"Ne, kluci přijedou pozítří!" řekla jsem. 

"Aha! Ale stejně se moc těším!" radovala se. 

"A pamatuješ si Kristu?" ptala jsem se. 

"Myslíš tu jak se před víc, jak rokem odstěhovala do Německa???" tipovala si.

"Jo, přesně ta!" odpověděla jsem. 

"Tak tu si pamatuju! A taky si pamatuju ty její praštěný nápady!" smála se. 

"To jo! A tak jsme měly snad pořád nějakej průser!" řekla jsem taky se smíchem. 

"Ale měli bysme si jít lehnout, je pozdě a ráno vstáváme brzo!" řekla jsem hned. 

"To jo! A v kolik teda?" zajímala se. 

"No já mám budík nastavený na pátou, ale vyjedeme v šest! Nechci jet za tmy!" odpověděla jsem. "Dobře, tak já si nastavím budík na půl šestou, to budu akorát stíhat!" řekla Marky a já jsem si šla lehnout. 

Crrrrrrr.

Takže je už pět a já konečně jedou zpátky. Šla jsem do koupelny udělat ze sebe člověka a provést

hygienu. Když jsem vyšla z koupelny tak bylo půl šestý a zaslechla jsem budík Marky. Potkaly jsme se

na chodbě. 

"Dobré ráno!" řekly jsme si navzájem a já jsem běžela do pokoje, abych se oblíkla a dala

naše kufry do auta. 

"Už jsi hotová?" volala jsem na Marky zezdola. 

"Jj, za chvilku jsem dole! Klidně můžeš počkat v autě!" odpověděla mi. 

"Oki, sejdeme se v autě!" řekla jsem a šla jsem do auta. Asi za deset minut Marky dorazila. 

"Můžeme vyjet!" řekla, když nastupovala. 

"Tak jo! Německo, těš se!" smála jsem se. 

A tak jsme vyjely. Cesta ubíhala pomalu, tak jsem pustila rádio. 

"To je nuda!" stěžovala si Marky. 

"Njn! Co nadělám! Rychleji to neumím!" konstatovala jsem. 

Všechno se najednou seběhlo strašně rychle. Jeli jsme normálně po silnici, když vtom proti nám vyjel nějaký osobák. Snažila jsem se mu vyhnout, ale sjela jsem z vozovky a auto se několikrát převrátilo. 

"Marky jsi v pohodě?" zeptala jsem se. 

Bolelo mě celý tělo. Co se to stalo? 

"Jo jsem! A ty Terko?" ptala se, ale já neodpověděla. 

"Terry? Terko? Terryyyyyyyy!!!!!!" to bylo poslední co, jsem slyšela. Pak bylo ticho.

Richie

Už se nemůžu dočkat, až dorazíme do Německa. Těším se hlavně na Terry, moc mi chybí. 

"Richie, tak co, už balíš?" zeptal se mě Jay. 

"Jj, balím! Už se nemůžu dočkat!" řekl jsem. 

"To je vidět!" smál se. 

Měl jsem nepříjemný pocit, že se stane něco zlého, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Za par dní mám narozeniny, tak to v Německu pořádně oslavíme. Najednou zazvonil můj telefon. Koukl jsem na displej a blikalo tam jméno Chris. To je divný. 

"Kdo to je?" zeptal se Jay. 

"Chris! Co může chtít?!" odpověděl jsem.

Koukl jsem na Jay je a ten jen pokrčil rameny. Zvedl jsem to. 

"Ano?" řekl jsem. 

"Ahoj Richie, to jsem já Chris!" odpověděl. 

"Já vím! Pořád mám tvoje číslo! Proč voláš?" zajímal jsem se. 

"No... víš..." koktal. Co se to sakra děje.

"Co je, Chrisi!" ptal jsem se pořád a měl jsem strach. 

"Richie, sedíš? Jestli ne, tak si prosím sedni!" řekl. 

Byl nějakej divnej. Začalo mi to nahánět ještě větší strach. 

"Už sedím! Co se děje?" řekl jsem. 

" No... Terry..." řekl, ale já mu skočil do řeči. 

"Co je s Terry?" ptal jsem se zoufale. Doufám, že se jí nic nestalo. 

"Tak mluv, Chrisi!" pobízel jsem ho. 

"Ono to není tak lehký!" řekl. 

"Co není lehký?" ptal jsem se pořád. 

"Terry..."