"Taky tě miluju, Richie!" pošeptala jsem mu.
Oba jsme se podívali na hodiny.
"Asi bysme měli jít spát!" řekl Richie.
"To jo! Zejtra bude pernej den! Nejdřív matrika a pak musíme začít balit!" odpověděla jsem.
Teď jsi mi připomněla, že musím zítra zavolat Jayovi, ohledně času odletu!" konstatoval.
"Tak už pojď spát!" šťouchla jsem do něj.
Oba najednou jsme vstali a odešli jsme do ložnice. Sotva jsme položili hlavy na polštáře, už jsme spali.
Ráno jsem vstala kupodivu brzo. Rychle, aniž bych vzbudila toho spícího anděla vedle mě, jsem šla do
koupelny. Nebyla jsem tam moc dlouho, ale jakmile jsem odhrnula závěs, stál přede mnou Richie.
Trochu jsem se ho lekla.
"Co tu děláš?" zeptala jsem se ho a už jsem se zabalovala do ručníku.
"No... vzbudil jsem se a ty nikde. A když jsem uslyšel tekoucí vodu došlo mi, že jsi nejspíš v koupelně.
Bylo odemčeno, tak jsem vešel." vysvětlil Richie a tvářil se jako nějakej svatoušek.
"Moc dobře víš, že se od jistý doby nezamykám!" řekla jsem mu.
"Já vím!" odpověděl, vzal mě do náručí a odnášel mě zpět do pokoje.
Posadil mě na postel a pak i on odešel do koupelny. Já jsem se mezitím stačila obléknout a nalíčit. Když vyšel z koupelny bylo akorát deset.
"Miláčku, pospěš si! Za hodinu tu jsou rodiče!" popohnala jsem ho.
"Jo, jo! Já vím!" řekl mi.
Sice byl během deseti minut oblečený, ale zase zmizel v koupelně. To bude zase na půl hodiny. Obrátila
jsem oči v sloup, ale nic jsem neřekla. Když Richie konečně vyšel z koupelny, zbývalo nám už jen pět
minut. V kuchyni jsme si každý vzal jablko. Akorát když jsme se obouvali, zazvonil zvonek. Richie byl
rychlejší, tak otevřel.
"Dobrý den!" pozdravil je.
"Ahoj Richie, už jste připraveni?" zeptal se taťka.
Akorát jsem si zavázala tkaničky a vykřikla jsem:
"Můžeme jít!"
Mamka se akorát usmála a mohli jsme vyrazit. Na matriku jsme museli až do Kolína nad Rýnem. Cesta
trvala opravdu dlouho. V autě byla opravdu nuda. No... teda spíš půlka cesty. Pak tam Richie začal dělat
blbosti. Říkal vtipný hlášky kluků, imitoval jejich hlasy. Kdyby taťka nekrotil svůj smích, asi bysme se
vybourali.
"Hele Terry, ale tuhle hlášku vám musím říct! Řekl jí totiž Chris!" vyhrkl najednou Richie.
"Tak povídej!" vyzvala jsem ho.
"Tak - Když ráno vstanu, vypadám jako popelnice!" řekl Richie a vyprskl smíchy.
A nebyl sám.
"Hej! V tomhle s bráchou souhlasím. Já vypadám jak popelnice taky!" řekla jsem mezi záchvaty smíchu.
"Ale jako roztomilá popelnice!" oponoval mi Richie.
To už taťka nevydržel a prudce šlápl na brzdu. Já jsem se lekla a nejspíš jsem nebyla sama. Jen taťka, s
hlavou opřenou o volant a držíc se za břicho, se hurózně smál. Trvalo asi pět minut, než se uklidnil.
"Tati, ty jsi blázen." nařkla jsem ho.
"Promiň! Musel jsem zastavit! Kvůli Richiemu!" odpověděl taťka.
"Co jsem udělal?" ptal se vyděšeně Richie.
"No... skoro nic!Jen mě dostalo to, co jsi řekl Terry!" řekl taťka a začal se smát nanovo. Richiemu se
evidentně ulevilo.
Taťka se konečně uklidnil a nastartoval. Když jsme dojeli do Kolína, bylo půl jedné.
"Tak děti! Co takhle si zajít na jídlo a pak už bysme to šli vyřídit." navrhla mamka.
"Skvělej nápad! Od rána jsem nejedla!" řekla jsem.
"Jsem taky pro!" přidal se Richie.
A tak jsme šli do jedné restaurace naproti matrice. V restauraci jsme byli asi třičtvrtě hodiny a pak jsme
už konečně šli na matriku. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít příjmení svých pravých rodičů. Na
matrice to netrvalo dlouho a za půl hodiny jsme odtamtud odcházeli. Já s novým rodným listem v ruce.
"Tak co podniknem?" zeptal se Richie.
"No... já nevím jak ty, ale já si musím zařídit občanku." řekla jsem mu.
"Tak já půjdu s tebou!" řekl a políbil mě.
Tak jsme vyrazili na městský úřad. Rodiče šli samozřejmě s námi. Na úřadě jsme čekali další půl hodinu, než jsem přišla na řadu. Odevzdala jsem jim vyplněný dotazník, oni si mě tam ještě vyfotili a bylo to. Moji rodiče ještě zařídili, že mi občanku pošlou poštou k rodičům a oni mi to pak pošlou do USA. Byl to náročný den. Konečně jsme seděli v autě a jeli jsme domů. Nemohla jsem se dočkat, až si lehnu do postele. Najednou Richiemu zazvonil mobil.
"Čau!... Co potřebuješ?... Jo jasně!... Dík. Budem tam!... Tak zítra! Čau!" tohle jsme slyšeli.
"Kdo to byl?" zeptala jsem se ho.
"Jay! Řekl mi, v kolik máme být na letišti!" odpověděl Richie.
"Aha. Tak si to řeknem doma! Teď bych to určitě zapomněla." řekla jsem a opřela jsem se o Richieho
rameno.
Nejspíš jsem musela usnout, protože jsem se probrala ve chvíli, kdy mě Richie nesl v náručí k němu
domů.
"Ahoj Šípková Růženko." usmál se na mě.
"Já jsem usnula?" njn, blbá otázka.
"Jo, hned potom, co mi volal Jay." odpověděl mi.
Byli jsme akorát u dveří, tak mě Richie postavil na nohy, ale pořád mě držel kolem pasu. Když odemkl,
vzal mě znovu do náručí.
"Richie, ale já nohy mám!" namítla jsem.
"Vadí ti, že tě nosím?" zeptal se mě nevinně.
"No... to ne..." začala jsem.
"Tak vidíš! A mě rozhodně nevadí, když tě nosím! Naopak, opravdu si to užívám!" usmál se.
Žádné komentáře:
Okomentovat