Uběhl měsíc od našeho příjezdu do Ameriky. Richieho rodiče jsou vážně milí. Když jsem tenkrát
vystupovala z letadla, bála jsem se, jak mě jeho rodiče přijmou. Přijali mě s otevřenou náručí. Byla jsem za to ráda. Divila jsem se, že nic nenamítali, když jim Richie řekl, že budu s ním v pokoji. A to ještě netuší, že jsme zasnoubeni. Nestačili jsme jim to říct. Richie jim to chce říct, až budou všichni
pohromadě. Nikdy jsme je nezastihli. Jednou ráno Richieho napadlo, že svolá takzvanou rodinou
poradu.
"Mami, tati a Bobby, potřebuju, abyste tu večer kolem osmé byli všichni. Chceme vám s Terry něco říct!" řekl.
"Dobře, budeme tady!" souhlasili všichni.
"Díky!" řekl. Když všichni odešli, tak jsme s Richiem zůstali v kuchyni sami.
"Kam dneska vyrazíme?" zeptala jsem se.
"No... chtěl jsem tě vzít do lunaparku!" odpověděl Richie.
"Super! Půjdu moc ráda!" řekla jsem.
"Terry a nebude ti vadit, když s námi půjde Saredy?" zeptal se nejistě.
"Nebude!" řekla jsem i já trochu nejistě. Neznala jsem jí, tak jsem nevěděla, jakou reakci mám očekávat.
"Díky andílku!" řekl a políbil mě na tvář.
̈Dojedli jsme, uklidili talíře a šli se obléknout. Měli jsme sraz ze Saredy a tak jsme si trochu pospíšili.
Vyrazili jsme. Došli jsme na smluvené místo. Ale Saredy tam nebyla sama. Přišlo s ní ještě pár kluků.
"Ahoj Richie!" zdravila ho z dálky.
"Ahoj Saredy!" zamával jí.
Došli jsme k nim a Richie se pozdravil s těma klukama a pak představil mě.
"Lidi, tohle je Terry, moje snoubenka!" řekl Richie.
"Snoubenka?!" divila se Saredy.
"Jo!" řekl Richie šťastně.
Zdálo se mi, že se mnou chlubí. Ti kluci mě přivítali docela v pohodě. Zaskočilo mě, že i Saredy.
"Tak můžeme vyrazit?" zeptal se po chvilce Richie a chytl mě za pas.
"Jasně, jdeme!" řekl Saredy a usmála se.
Tak jsme vyrazili. Dorazili jsme tam docela brzo, nebylo to daleko.
"Kam chceš jít nejdřív?" zeptal se mě Richie.
"To nevím! Je toho tu hodně!" řekla jsem.
"Tak co, kdyby šla Terry se mnou a ty bys šel s klukama!" řekla Saredy.
"To je dobrý nápad, Saredy! Aspoň se víc poznáte!" řekl Richie a tak jsme se rozdělili.
"Jsem ráda, že je Richie šťastný!" řekla Saredy, když jsme obcházely atrakce. "To já taky!" odpověděla
jsem.
"A jak jste se vy dva poznali?" zajímala se.
"Díky mojí kamarádce, která chodí s Chrisem! Toho snad znáš, ne?" řekla jsem.
"Myslíš toho ze skupiny?" zeptala se.
"Jo!" odpověděla jsem.
"Tak to jsi měla vážně štěstí!" řekla Saredy.
"To jo, měla!" souhlasila jsem.
Šli jsme ještě chvíli a najednou se mi začala točit hlava.
"Terry, jsi v pohodě?" všimla si Saredy.
"Jo, jsem v poho!" lhala jsem.
"Terry, tady se posaď a chvilku počkej!" nevěřila mi.
Tak jsem si sedla na lavičku a Saredy poodešla. Nešla daleko, asi aby na mě pořád viděla. Za chvilku se
vracela zpátky.
"Terry, Richie..." a víc jsem už neslyšela.
Omdlela jsem. Nevím, na jak dlouho jsem omdlela, ale probudila jsem se u Richieho doma. Držel mě v
náručí a myslela jsem, že spal ale nespal. Sotva jsem se pohnula, okamžitě otevřel oči.
"Lásko?" ptal se nejistě.
"Ano!" řekla jsem potichu.
"Bože, Terry! Měl jsem takový strach!" řekl a políbil mě na tvář.
"Co se stalo?" ptala jsem se.
"No... Saredy mi volala, že ti něco je a když jsem tam přišel, tak se tě Saredy snažila probudit. Říkala, že jsi omdlela. Vzal jsem tě do náručí a odnesl tě domů. Všem jsem se omluvil, ale naštěstí to chápali!"
vysvětloval.
"Aha!" řekla jsem, ale v tu chvíli bych se nejradši propadla do země.
"Promiň Richie!" omlouval jsem se.
"Neomlouvej se! To je v pohodě!" řekl, položil mě na postel a vstal.
"Kam jdeš?" ptala jsem se. V tu chvíli to možná znělo trochu zoufale.
"Lásko, neměj strach! Jdu jen zavolat Saredy. Poprosila mě, že až se probudíš, tak jí mám dát vědět!"
řekl Richie a odešel z pokoje.
Když jsem v pokoji osaměla, tak jsem měla výčitky svědomí, že jsem Richiemu pokazila den.
Zanedlouho přišel Richie.
"Tak co?" ptala jsem se.
"V pohodě! Je ráda, že jsi vzhůru. Prý jsi jí nahnala strach!" řekl s úsměvem.
"To jsem ráda. Myslím to, že je už v pohodě!" řekla jsem.
"Chápu!" smál se.
Žádné komentáře:
Okomentovat