Seděli jsme mlčky v obějí. Venku už se začalo stmívat. Oba jsme si lehli do postele a já se k Richiemu
přitulila.
"Lásko, moc mě to mrzí!" řekla jsem do ticha.
Richie vzdychnul.
"Andílku, už jsem ti říkal, že za to nemůžeš! Místo toho, aby se mi férově postavil, tak udělal takovouhle srabárnu!" oponoval mi.
Nechtěla jsem se s ním hádat, tak jsem už nic neříkala. Po nějaké chvíli mi začala únavou padat víčka.
"Dobrou noc, andílku!" pošeptal mi Richie.
Doufala jsem, že se konečně vyspím. Ale chyba lávky.
"Ááááááá!" vykřikla jsem uprostřed noci.
Trhnutím jsem se probudila. Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikdo v něm nebyl. Jako v mém snu. Vtom se otevřely dveře a do pokoje vběhl Richie.
"Pšt, andílku! Jsem tady! Byl to jen sen!" tišil mě.
"Richie, já..." nemohla jsem ani mluvit.
"Už se neboj! Jsem tu s tebou." řekl znovu.
O trochu klidnější jsem si znovu lehla. Richie si lehl vedle mě.
"Richie, tebe už nic nebolí?" zeptala jsem se.
"Ještě mě to břicho bolí, ale už né tolik." vysvětlil.
Pak jsme oba usnuli a spali až do rána. Ráno mě vzbudil telefon. Můj telefon.
"Ano?" řekla jsem rozespale.
"Ahoj sestřičko! Mohli bysme se stavit?" byl to Chris.
"No... klidně!" řekla jsem.
"Tak do půl hoďky jsme u vás!" řekl Chris a zavěsil.
Vstala jsem z postele. Richie pořád spal. Nechtěla jsem ho budit. Potichu jsem se oblíkla a šla jsem
pomalu dolů. Za půl hodiny se ozvalo klepání. Šla jsem otevřít.
"Ahooj!" pozdravil mě Chris a objal mě.
Za ním stála Krista s malým. Trochu mě to zamrzelo.
"Ahoj bráško!" řekla jsem a pozvala jsem je dál.
Objala jsem se i s Kristou. Ale malýho Chrise jsem si radši tolik nevšímala.
"Terry, co se děje?" nechápala Krista.
"Nic! To neřeš!" odpověděla jsem.
Šli jsme do obýváku. Sedli jsme se na gauč a povídali jsme se.
"Sestřičko, mám pro tebe novinu!" řekl Chris.
"Jakou?" zajímala jsem se.
"No... budeme se s Kristou brát! Na Svatýho Valentýna!" řekl šťastně Chris.
"To gratuluju! Počkej...! " najednou mi to došlo.
"Co???" zeptal se bráška nechápavě.
"Jen jsem vám jaksi zapomněla říct, že se s Richiem berem taky na Valentýna!" odpověděla jsem.
"Fakt? Tak to bysme mohli udělat dvojsvatbu!" jásal Chris.
"No... to nevím jak?! My budeme pravděpodobně v Americe!" zvážněla jsem.
"Neboj, to nějak vymyslíme!" a objal mě.
"A kde je vůbec Richie?" zeptala se Kris.
"Ještě spí!" odpověděla jsem.
"Už nespím!" Richie se objevil na schodech.
"Ahoj lidi!" dodal.
"Čau Richio! Proboha, co se ti stalo?" vyděsil se Chris.
"To by bylo na dlouho!" řekl Richie.
"Aha! Tak doufám, že už to je v poho!" Chris se trochu uklidnil.
"Jo, už jo!" odpověděl Richie a přišel k nám.
Políbil mě na tvář a sedl si za mě, na opěradlo gauče.
"Ahoj Chrisíku!" zamával na malýho Chrise.
Trochu mě to zabolelo. Vstala jsem a utekla jsem do kuchyně.
Richie
Ups. Asi to bylo na Terry moc. Sakra, neměl jsem to dělat. Chris se tvářil zaskočeně.
"Co je jí?" zeptal se mě.
"No... jsou to čtyři dny, co potratila!" řekl jsem smutně.
"To je mi líto!" řekl Chris a poplácal mě kamarádsky po zádech.
"Dík! Víš... ona to Terry dost těžko nese! V noci se budí s křikem, anebo jen křičí ze spaní. Dost jí to
trápí!" odpověděl jsem.
"To chápu!" řekl Chris. "Možná jsme sem neměli jezdit!" dodal.
"Ne, to ne. Nevěděli jste to. Terry je určitě ráda, že jste přišli. Jen je toho na ní moc!" přesvědčoval jsem ho.
"Dobrá! Ale stejně bychom měli už vyrazit. Chris začíná bejt rozmrzelej." řekl Chris a oba vstali.
Šel jsem je vyprovodit. Jen co jsem za nimi zavřel dveře, šel jsem rychle za Terry do kuchyně. Seděla u
stolu, obličej v dlaních a vzlykala.
"Andílku, neplač!" přisedl jsem si k ní.
Nic neřekla, jen mě objala a dál vzlykala v mém náručí.
"Richie, já to nezvládnu!" řekla najednou.
"Zvládneš andílku! Já vím, že jo!" přesvědčoval jsem jí.
Asi po pěti minutách konečně přestala brečet.
"Terry, asi bysme měli jít na policii!" řekl jsem po chvíli.
"Já vím, Richie!" odpověděla.
Šli jsem se tedy oblíknout a za pět minut jsme vyrazili směr policejní stanice. Terry byla celou cestu
ticho, ale chápal jsem to. Přišli jsme na stanici, řekli jsme o co jde a hned se nás ujal jeden policista.
Vyslýchal nás a přitom si všechno pečlivě zapisoval. Někdy jsem musel mluvit místo Terry, protože se
tam rozplakala a říkal, že je to její vina. S tím policistou jsem jí přesvědčoval, že to není pravda. Pak
jsem musel jít ještě na vyšetření. Když už jsme konečně vyšli ven bylo poledne. Vzal jsem Terry do
restaurace na oběd. Cestou do restaurace se mi pořád omlouvala.
"Sakra Terry, neomlouvej se už!" řekl jsem otráveně.
"Tak promiň, že ti vadí, že se omlouvám za to, co jsem způsobila." řekla smutně a na tvářích se jí
zaleskly slzy.
"Ježiš, Andílku, neplač! To jsem nechtěl!" přišel jsem k ní a objal jí.
"Vážně za nic nemůžeš!" dodal jsem.
"Já..." chtěla něco říct, ale já jí přerušil.
"Andílku, já vím, že si to dáváš za vinu, ale úplně zbytečně! Andy je blbec! Už se tím netrap!"
přesvědčoval jsem jí.
"Dobře, ale jen kvůli tobě!" odpověděla a otřela si slzy z tváří.
Došli jsme do restaurace a mě napadlo zavolat klukům.
"Lásko, popros o velkej stůl. Tak pro šest lidí! Prosím." požádal jsem jí.
"Dobře!" odpověděla, ale bylo na ní vidět, že nechápe proč.
Vyšel jsem ven a zavolal jsem Jayovi. Během chvilky to zvedl.
"Čau Richo! Děje se něco?" zeptal se.
"Ne nic se neděje. Máš u sebe kluky?" zeptal jsem se ho.
"Jasně, jsou tu se mnou. Právě jsme chtěli jít k vám." odpověděl.
"Co byste řekl na oběd v restauračce?" zeptal jsem se znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat