"Jasně!" řekl John a odváděl Chloe pryč.
Pořád jsem se díval na Terry.
"Chrisi dobrý?" zeptala se mě Sarady.
"Nic není dobrý, Sarady. Tohle jsem nechtěl," řekl jsem jí a do očí se mi draly slzy.
"Za nic nemůžeš. Nechápu, co to do Chloe vjelo. Ale bylo na ní vidět, že nemá Terry ráda. Ale tohle
přehnala," řekla Sarady.
"Nechápu, proč nemá Terry ráda. Vy ostatní jste si jí oblíbili," říkal jsem a pořád jsem se díval Terry do
obličeje.
"Chrisi pojď do kuchyně. Dáš si kafe a trochu se uklidníš. Terry potřebuje klid. Neboj, bude v pořádku," řekla Sarady a už mě táhla z pokoje.
Potichu jsem zavřel dveře pokoje a šel jsem se Sarady do kuchyně. Chloe tam naštěstí nikde nebyla,
jinak bych na ní asi vystartoval. Sarady udělala kafe a čaj a sedla si naproti mě.
"Sarady, ale přijde mi divný, proč Terry omdlela. Už dlouho se jí to nestalo," řekl jsem to, co mi vrtalo
hlavou.
"Chrisi, to ví jedině ona sama!" odpověděla Sarady, ale zdálo se mi, že i ona něco ví.
"Sarady, ty o tom něco víš?" zeptal jsem se jí.
"No... něco vím, ale slíbila jsem, že nic neřeknu. A ty víš, že když něco slíbím, tak to taky dodržím,"
odpověděla.
No bezva a já zase nic nevím.
"Neboj, ona ti to řekne!" řekla Sarady, jakoby mi četla myšlenky.
"Doufám!" řekl jsem jen a pak už jsme toho moc nenamluvili.
Sarady asi za hodinu odešla, takže jsme v domě zbyli pouze já a Terry. Šel jsem se na ní podívat.
Ležela na boku, zády otočená ke dveřím a slyšel jsem, jak vzlykala. Potichu jsem zavřel dveře, sedl jsem si k ní na postel a začal jsem jí hladit po zádech.
Terry
Když jsem se probrala, ležela jsem na posteli, ale nikdo v pokoji nebyl. Do očí se mi drly slzy a já se ani nenamáhala je zastavit. Slzy mi tekly po tvářích, ale mě to bylo jedno. Hodně mě mrzelo to, co mi Chloe řekla. Bylo mi líto, že si o mě myslí zrovna tohle. Přetočila jsem se na bok, zády ke dveřím. Pořád jsem brečela. Asi za půl hodiny jsem uslyšela, že někdo zavřel vstupní dveře. Přemýšlela jsem na tím, že se vrátím zpátky do Německa, tak mi bylo jedno, jestli někdo odešel nebo přišel. Nechtěla jsem tu Richieho nechávat, ale Chloe mi nedávala jinou možnost. Po chvíli jsem ucítila, jak si někdo sedl na postel a začal mě hladit po zádech. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to je. I když mi bylo jasný, že to bude Richie.
Taky že byl.
"Andílku, neplakej, prosím!" řekl, když se mi koukal do obličeje.
Nic jsem neřekla, posadila jsem se a objala jsem ho. Richie mě pevně objal, jakoby měl strach, že mě
ztratí.
"Richie... já... to, co řekla Chloe... nejsem s tebou kvůli penězům... přísahám!" řekla jsem po chvíli.
"Já vím, andílku! Netrap se tím!" řekl Richie a hladil mě ve vlasech.
Zase nastalo to strašné ticho. Mě to ale nevadilo. Navíc jsem se rozmýšlela, jestli mu řeknu o miminku.
Nakonec jsem si řekla, že mu to nemůžu tajit.
"Andílku, proč jsi vlastně omdlela? Už dlouho se ti tohle nestalo. Mám strach, jestli nejsi nějak nemocná," řekl Richie do ticha.
"No víš... jak to říct!" koktala jsem.
Ale odhodlala jsem se, vzala jsem ho za ruku a položila jsem mu jí na moje břicho.
"Tady je malej Stringini!" řekla jsem.
Richie nejdřív nevěřícně koukal, ale pak se mu oči rozzářily a samou radostí mě objal.
"Lásko, ani nevíš, jakou mám radost." řekl a políbil mě.
"Ale vím!" odpověděla jsem.
"Tak přece jen budu táta!" radoval se a já jsem byla ráda, že je šťastnej.
"Ještě musím zítra k doktorovi, aby mi řekl, v kolikátém jsem týdnu." řekla jsem mu.
"Půjdu s tebou. Teda pokud ti to nevadí." řekl rychle.
"Ne, budu ráda!" odpověděla jsem.
Byla jsem šťastná a už jsem nemyslela na Chloe a její řeči.
"Miluju tě, princezno!" řekl a začal mě líbat.
Richie, se mnou v náručí, si lehl na postel, ale pořád mě líbal.
"Lásko, dovol mi se nadechnout! Udělej to pro juniora!" vtipkovala jsem.
"Promiň." sklopil oči, ale viděla jsem jak se směje.
"Andílku, a co kdybysme šli teď?! Doktor tam ještě je!" řekl Richie najednou.
"No jo! Já jsem na to úplně zapomněla." odpověděla jsem a šli jsme se oblíknout.
Asi za čtvrt hodiny jsme vyrazili na nedalekou polikliniku. Když jsme přišli k poliklinice, vešli jsme dovnitř a zamířila jsme na gynekologii. V čekárně jsme čekali asi půl hodiny než jsem přišla na řadu. Richie musel samozřejmě počkat venku.
"Tak slečno..." začal doktor.
"Počkejte doktore. Jen zavolám svého snoubence. Chci, aby tu byl taky, až mi to řeknete." skočila jsem
mu do řeči.
"Tak dobře! Je to vaše rozhodnutí a já ho budu respektovat!"
Žádné komentáře:
Okomentovat