Během deseti minut jsem dorazila před dům. Vešla jsem dovnitř, zavřela jsem za sebou dveře a o ty
dveře jsem se opřela. Po celou dobu jsem brečela a nešlo to zastavit. Asi po půl hodině jsem se zvedla a
šla jsem do koupelny. Sice jsem pořád brečela, ale napustila jsem si vanu. Než jsem se svlíkla, zamkla
jsem dveře do koupelny. Pak už jsem vlezla do vany. Už to vážně nezvládám. Nemám takový nervy,
abych unesla to, že musím lhát hned dvěma lidem najednou. Z nichž jeden je můj kluk. Natáhla jsem se
do galérky pro balíček žiletek. Vytáhla jsem jednu žiletku a pomalu jí rozbalovala. Pak jsem si jí přiložila k pravému zápěstí a sjela po něm. Ani mi nepřišlo, že by to zabolelo. Pomalu přicházela otupělost. Ale ještě jsem uslyšela, jak někdo bouchá na dveře. Pak už byla tma.
Richie
Po odchodu Terry jsme v tý restauraci seděli asi tak půl, možná třičtvrtě hodiny. Chtěl jsem jet domů a
kluci se nabídli, že pojedou se mnou. A taky proč ne! Stejně jsme už měli volno. Během chvilky přijelo
naše auto. Nastoupili jsme a jeli jsme ke mě. Cestou jsem přemýšlel nad tím, jestli jsem to nepřehnal.
Myslím svoje chování vůči Terry. Když jsme dorazili ke mě a vešli jsme, uslyšel jsem tekoucí vodu. Terry bude nejspíš v koupelně. Rozhodl jsem se, že za ní zajdu. Vyšel jsem do patra, chytl jsem za kliku, ale nic se nestalo. To se jako zamkla?! Nejdřív jsem normálně zaklepal. Nic! Tak jsem tedy zabouchal. Zase nic! Zkusil jsem ještě dvakrát zabouchat a zase nic. Začal jsem panikařit.
"Jayi, okamžitě sem pojď!!!" zařval jsem dolů.
Během chvilky byl nahoře.
"Co se děje?" zeptal se Jay.
"Potřebuju pomoct! Myslím si, že je Terry v koupelně, ale neodpovídá mi! A dveře jsou zamčené!" měl
jsem čím díl tím větší strach.
"Jasně! Napočítám do tří a oba ty dveře vyrazíme!" řekl Jay.
Já je přikývl.
"Tak! 1,2,3!" dopočítal a oba jsme se rozeběhli.
Dveře povolily. Rozhlédl jsem se po koupelně a pohled mi utkvěl na Tery. A taky na tý kaluži krve vedle vany. Okamžitě jsem se vzpamatoval.
"TERRY!!!! NEEEEE!!!!!" zařval jsem a běžel jsem rovnou k ní.
"Prosím, lásko!!! Tohle ne!!!!" říkal jsem, i když jsem věděl, že mě neslyší.
Můj křík přivolal i ostatní. Stáli jako opaření mezi dveřma.
"Jayi, rychle skoč pro lékárničku. Mám jí v kuchyni. Kluci, prosím, zavolejte záchranku." říkal jsem
klukům, když jsem její bezvládné tělo vytahoval z vany.
Okamžitě jsem jí zabalil do prvního županu, co byl po ruce.
"Richie, tady máš obvazy. A záchranka tu bude do pěti minut." řekl Jay a podával mi ty obvazy.
Okamžitě jsem jí tu pořezanou ruku zavázal. Vzal jsem jí do náručí a opatrně jsem scházel ze schodů
dolů.
"Richie máme problém!" řekla najednou Cayce.
"Jaký?" zeptal jsem se.
"No... před domem je spousta novinářů. Takhle jí do tý sanitky nedostaneme, aniž by to bylo zítra v
novinách!" odpověděl Izzy.
"To je mi jedno! Přece jí kvůli těm bezpáteřním zrůdám nenechám umřít!!!" vyjel jsem na něj.
"Richie, klid!" mírnil mě Jay.
Vážně jsem řekl "bezpáteřní zrůdy"? Já se nepoznávám. Vtom jsem si všiml, že Terry začíná docela
nepravidelně dýchat.
"Dýchej, lásko! Kvůli mě, prosím!" pobízel jsem jí potichu.
Ale dýchání se nezměnilo. Nechci jí ztratit!!!!
"Sanitka je tady! JDEME!" zavele Jay a všichni jsme rychle vyšli ze dveří.
Okamžitě nás zaplavil příval blesků. Kluci odháněli ty novináře a zdálo se mi, že jim vadí ty jejich vtíravé otázky. Byli jsme skoro u sanitky, když se jeden z těch novinářů dostal blíž a začal nás důkladně fotit.
"Pane Stringini, povíte nám, co se stalo?" ptal se.
"Bez komentáře!" řekl jsem naštvaně.
"Vypadněte!" rozkřikl se na něj Jay.
Položil jsem Terry na ta připravená nosítka a nastoupil jsem do tý sanitky.
"Drž se! My do nemocnice dorazíme." řekl mi Jay.
"Jasně, díky!" odpověděl jsem.
Saniťák nastartoval a vyjeli jsme. Chvílemi se mi zdálo, že jedeme pomalu. Držel jsem Terry za ruku a
modlil se. Uběhlo asi patnáct minut a cítil jsem, jak sanitka zastavila. Otevřely se dveře od sanitky a
saniťáci vytahovali nosítka ven. Nepouštěl jsem jí. Pustil jsem její ruku až skoro u sálu. Tam jsem si sedl, obličej jsem si dal do dlaní a modlil se a zároveň čekal. Kluci přijeli za deset minut. A nepřijeli sami, přijel i Chris. Když jsem se mu podíval do obličeje, byl vyděšenej a naštvanej zároveň.
"Tak co?" ptali se mě.
"Nevím, doktor ještě nevyšel." odpověděl jsem.
Měl jsem obrovský strach. Co když je to moje vina?! Co když jsem to způsobil tím, jak jsem se k ní
choval?! Co když jí něco trápí a nemůže mi to říct?! Tyhle otázky mi pořád zněly v hlavě. Nejhorší na tom bylo, že jsem netušil, jestli jsem to zavinil já nebo někdo jiný! Všichni jsme mlčeli. To ticho mi vadilo, ale neměl jsem sílu promluvit. Asi po deseti minutách vyšel doktor. Rychle jsem vstal a šel za ním.
"Doktore, jak jí je??!!" vyhrkl jsem.
"Vy jste ten chlapec, co s ní přijel, že?" zeptal se.
"Ano, jsem její snoubenec!" odpověděl jsem.
"Můžu vám říct, že už je mimo nebezpečí. Díky vašemu pohotovému zásahu bude žít! Ale ztratila
spoustu krve, takže je možné, že bude několik dní v bezvědomí." řekla doktor.
"Díky doktore! Můžeme za ní?" zeptal jsem se znovu.
"Teď jí budou převážet na pokoj, takže potom ano!" odpověděl doktor a odešel.
"Díky Richie!" řekl najednou Chris, který celou dobu mlčel.
"Neděkuj mi!" řekl jsem a sesunul jsem se únavou na lavici.
Děkoval jsem bohu, že si jí nevzal k sobě.
Žádné komentáře:
Okomentovat