"Lásko, co takhle zítra vyrazit do zoo?" zeptal se mě asi po hodině ticha.
Chvilku mi trvalo, něž jsem ho pochopila.
"No... to bysme mohli!" souhlasila jsem.
"Tak dobře! Už se těším." řekl a líbnul mě do vlasů.
Začalo mi být nějak divně. Nechápala jsem to.
"Richie, já si půjdu lehnout. Není mi dobře." řekla jsem.
"Dobře. Když tak půjdu pak za klukama. Ale pokud budeš chtít, tak tu zůstanu." odpověděl.
"Ne, to je dobrý! Klidně jdi!" řekla jsem a šla jsem pomalu nahoru do ložnice.
Tam jsem si lehla do postele, ale neusla jsem. Nešlo to. Ta bolest byla nesnesitelná. Tekly mi slzy po
tváři a bála jsem se nejhoršího. Pak jsem asi po půl hodině usnula.
Richie
Tak tohle se mi nelíbí. Měl jsem nepříjemný pocit, že se něco děje. Asi za půl hodiny po tom, co Terry
odešla nahoru, jsem se na ní šel podívat. Spala. Ve tváři měla ztrápený vyraz. Jakoby jí něco bolelo.
Tohle se mi vážně nelíbilo. Nějakou dobu jsem se rozmýšlel, jestli zůstanu doma nebo půjdu za
klukama. Řekl jsem si, že půjdu za klukama. Zatím jsem neměl v úmyslu jim říct o tom výletu. Převlíkl
jsem se a vyrazil. Za čtvrt hodiny jsem stál před hotelem. Vešel jsem, nahlásil jsem se na recepci (i když
jsem nemusel) a už jsem vyjížděl výtahem nahoru. Před pokojem kluků jsem se snažil uklidnit. Moc se
mi to nedařilo, ale stejně jsem zaklepal. Otevřel mi Izzy.
"Čau Richo!" pozdravil mě.
"Ahoj Izzy! Můžu?" zeptal jsem se.
"Jasně!" řekl Izzy a tak jsem vešel.
Kluci se, jak se zdálo, skvěle bavili. Jen Jay tam nebyl.
"Kde je Jay?" zeptal jsem se znovu.
"Je s Lenou, prý musí něco vyřešit." odpověděl Cay.
"Aha, tak to jo!" řekl jsem a pak jsme debatovali a dělali psí kusy.
Všechno bylo v pohodě. než se ozval Izzy.
"Brácho, děje se něco?" zeptal se mě.
"Ne! Proč?" nechápal jsem.
"No, zdáš se mi nějakej přepadlej. Děje se něco s Terry?" vysvětlil.
"Aha! Ne, všechno je v pohodě." odpověděl jsem.
Bylo už pozdě, tak jsem se s klukama rozloučil a šel jsem domů. Když jsem konečně dorazil k sobě,
okamžitě jsem šel nahoru. Podívat se na Terry. Pořád spala. Tak jsem se šel vysprchova a pak spát. V
noci jsem nemohl spát. Pořád jsem se budil. A když se mi podařilo na chvíli usnout, zdálo se mi o tom,
že Terry potratila. Z toho snu jsem se probudil jak nejrychleji to šlo.
"Byl to jen sen!" uklidňoval jsem sám sebe.
Ale spát už jsem radši nešel. Sešel jsem dolů do kuchyně, udělat si něco na uklidnění. Podíval jsem se
na hodiny. Bylo 4:45. Bezva. Vzal jsem hrnek s čajem, který jsem si udělal, a šel jsem do obýváku a
pustil jsem si film. Bylo asi deset hodin, když Terry přišla za mnou do obýváku.
"Ahoj lásko, jak ti je?" zeptal jsem se a šel jsem k ní.
"Je mi dobře!" řekla.
Došel jsem k ní a objal jí.
"Od kolika strašíš?" zeptala se mě.
"Radši se ani neptej!" ušklíbl jsem se.
"Richie..." chtěla něco říct, ale já jí políbil.
"Neřeš to, ano!" řekl jsem nakonec.
"Dobře. V kolik jdeme do tý zoo?" zeptala se znovu.
"Já na to včera zapomněl. Nebude ti vadit, když se s klukama domluvím na zítřek?" odpověděl jsem.
"Nebude!" řekla.
"Co takhle se jít jen tak projít?!" nabídl jsem.
"Jsem pro!" odpověděla a šli jsme se oblíknout.
Během deseti minut jsme byli hotoví a vyrazili jsme. Šli jsme se podívat do centra, pak na nějaké
památky a nakonec jsme šli do jednoho parku. Když jsme se tak procházeli po tom parku, tak se Terry
najednou zastavila.
"Děje se něco?" zeptal jsem se.
Neodpověděla. Vtom jsem uviděl, jak jí po tváři tečou slzy.
"Terry!" řekl jsem vystrašeně.
"To nic není!" řekla konečně.
"Vážně?" podezíral jsem jí.
"Vážně! Všechno je v pohodě!" řekla rázně.
Trochu se mi ulevilo, ale opravdu jen trochu. Ten strach tam pořád byl. Z procházky jsme se vrátili asi po třech hodinách. Okamžitě, jak jsem otevřel, šla Terry do kuchyně. Já jsem hlad neměl, takže jsem si sedl do obýváku. Zavolal jsem klukům a řekl jsem jim o tom nápadu se zoo. Souhlasili a tak jsme se domluvili.
Asi za půl hodiny někdo zazvonil u dveří. Šel jsem teda otevřít. Byli to kluci.
"Čau kluci!" trochu mě to zaskočilo.
Pustil jsem je dovnitř a všichni jsme se usadili v obýváku. Přišlo mi divný, že Terry ještě nevyšla z
kuchyně. Šel jsem se teda podívat za ní. Seděla na zemi, opřená o skřiňky pod linkou a brečela. Přiběhl
jsem k ní a klekl si.
"Lásko, co je?" zeptal jsem se jí.
"Já nevím! Bolí to!" odpověděla a přitom se držela za břicho.
"Neboj. Všechno bude v pořádku!" utěšoval jsem jí, ale tu jistotu jsem neměl.
Ale taky mi došlo, že tohle rozhodně není v pořádku. Něco se děje s miminkem a rozhodně to není
dobrý.
"Klucíííí!" zakřičel jsem.
Okamžitě přiběhli.
"Co je?" zeptal se rychle Izzy.
"To nevím, ale musíme odvést Terry do špitálu." řekl jsem v panice.
Ano, panikařil jsem. Jay okamžitě běžel nastartovat auto a kluci mi pomohli s Terry. Rychle jsme nasedli do auta a vyjeli jsme. Celou dobu jsem držel Terry v náručí na svém klíně. Když jsme vystupovali před nemocnicí, všiml jsem si, že mám na kalhotech nějaký fleky. Netušil jsem co to může být, tak jsem to neřešil. (Později mi došlo, že to byla krev. Teřina krev!) Vešli jsme dovnitř. Naštěstí tam nikdo nebyl.
Myslím v čekárně. Zaklepal jsem na dveře ambulance. Otevřela nějaká sestra. Když si všimla Terry,
okamžitě nás přijala. Teda já s klukama jsme čekali venku. Tak moc jsem tam chtěl být s ní. Kluci se mě snažili uklidnit, ale já věděl, že to rozhodně nebude v pořádku.
"Richie, co je to za fleky na tvejch kalhotech?" zeptal se mě Jay.
"To netuším. Všiml jsem si toho už u auta." odpověděl jsem.
Nikdo nic neřekl. Doktor vyšel asi za půl hodiny.
"Doktore, jak jim je?" zeptal jsem se okamžitě.
"Vy jste asi přítel slečny, že?" zeptal se.
"Jsem její snoubenec!" tohle už mě vážně nebaví.
Ať už vyklopí, co se děje.
"Dobře! Slečna je, zdá se, v pořádku. Teď spí. Ale mám pro vás špatnou zprávu, ..."
Žádné komentáře:
Okomentovat