Štěstí nebo jen náhoda?! II. 38.

 

"... to je idiot!" řekla konečně Sarady.

"Mě je jedno co je nebo není. Já už tohle řešit nehodlám. Podělal si to sám. To dítě dokážu vychovat

sama. Až si uvědomí svojí chybu, už tu nebudu." řekla jsem smutně.

"Terry, myslíš, že bys mu to někdy mohla odpustit?" zeptala se mě.

"To nevím. Možná ano, ale opravdu nevím. Prosím, neříkej mu, že jsi se mnou mluvila." řekla jsem.

"Neboj. Taková nejsem." řekla Sarady a objala mě.

Pak jsem vzala všechny svoje věci, zavolala jsem si taxi a odjela jsem do centra Chicaga, kde jsem měla domluvený bydlení. Sice to byla jedna místnost, ale zatím mi to stačilo. Ještě mi zbývalo, bylo domluvit si nějakou práci a budu zatím v pohodě.

Richie

Když jsem Terry přistihl s kuframa u vchodových dveří, docela mě to zamrzelo, ale nebudu jí držet v

tomhle domě, když tu nechce být s člověkem, který o ní zjistil pravdu. Tím člověkem myslím Chloe. Než ale odešla, položila na stolek u dveří nějakou ruličku papíru. Všiml jsem si, jakoby se na tý ruličce něco zalesklo. Nějak jsem nevnímal, že zavřela dveře. Oči jsem měl upřené na tom papíru. V tu chvíli jsme nic nechápal. Konečně jsem rozpoznal, co se to leskne na tom papíru. Byl to její zásnubní prstýnek, co jsem jí ho před rokem dal. Po tomhle zjištění mě zabolelo u srdce a pomalu jsem si uvědomoval, že tohle není žádný její rozmar nebo uražená ješitnost. Tohle myslela vážně. S obrovským strachem v sobě jsem vzal tu ruličku do kury. Neotevřel jsem to hned, na to jsem neměl odvahu. Šel jsem pomalu do své ložnice.

Cestou nahoru jsem potkal Chloe.

"Chrisi, co se děje? Přijdeš mi takový přepadlý!" řekla mi.

"Nic se neděje!" řekl jsem a nechtěl jsem si připustit tu strašnou pravdu, že je mi líto, že je Terry pryč.

"Už se netrap. Je pryč a už ti nebude ubližovat." řekla a objala mě, ale já jsem se jí z toho objetí vysmekl a šel jsem rychle do své ložnice.

Když jsem tam konečně byl, zavřel jsem za sebou rychle aby Chloe věděla, že chci být sám. Sedl jsem si na postel a hypnotizoval jsem tu ruličku papíru s prstýnkem, který se houpal na provázku. Věděl jsem, že ten papír budu muset rozložit, ale bál jsem se jeho obsahu. Asi po půl hodině dohadování se sebou samotným jsem ten papír rozložil. Byl to dopis na rozloučenou. A nejenom na rozloučenou. Tenhle dopis ukončil vše, co mě spojovalo s Terry.

"Milý Richie,

Opravdu mě bolí, když tohle píšu, ale nedal jsi mi jinou možnost. Nenechal sis nic vysvětlit a radši jsi věřil nějaký puberťačce, která nemá potuchy o životě, ani o lásce. Je mi upřímně líto, že mi nevěříš, ale docela chápu proč, i když je to už dost dlouho, co jsem ti lhala. Sám ale víš, že jsem ti lhala proto, že jsem tomu dotyčnýmu dala slib, že nikomu nic neřeknu. Lituju toho, že jsem ten slib dala, protože já lhaní nenávidím. Ale ohledně naší společné budoucnosti bych ti nikdy nelhala. Ale teď už je to jedno. 

Asi si myslíš, že jsem jen vypočítavá mrcha a zlatokopka, ale já ti tvůj názor vyvracet nebudu, i když mě to bolí. Zklamal jsi mě. Nedokážu žít s někým, kdo nedůvěřuje své přítelkyni. Vztah je o důvěře, ale to jsi asi zapomněl. Promiň, ale tohle je nejspíš konec všeho, co kdy bylo mezi námi. Proto ti vracím to, co jsi mi dal před rokem, protože je to tvoje. 

Doufám, že jiné bude slušet víc než mě. Nechci ti být nic dlužná. Nemusíš mít strach o naše dítě, i když si myslíš, že žádné není. Bude mít tu nejlepší výchovu, jakou mu budu moct dopřát. Ono jediné mi bude připomínat všechno hezké, co jsme kdy zažily, ale i obrovskou bolest a zklamání, které jsi způsobil. Nestojím o žádné milodary, vystačím si sama. A prosím, nehledej mě. Ani se mě nepokoušej nějak zkontaktovat.

Díky a Sbohem

S láskou

Teresa."

Musel jsem si ten dopis několikrát přečíst. Nechtěl jsem věřit tomu, co tam stálo. Ale bohužel to byla

pravda. Držel jsem ten dopis a po tvářích mi tekly slzy.

"Co jsem to sakra provedl?!" ptal jsem se sám sebe v duchu.

Nevím jak dlouho jsem tam tak seděl a žmoulal ten dopis, ale z chodby jsem uslyšel nějaký hlas. Jen

lehce jsem vykoukl ze dveří. Byla to Chloe a s někým mluvila. Zase jsem zalezl zpátky, došel jsem k

posteli, lehl jsem si a obličej jsem zabořil do polštáře, aby nikdo v domě neslyšel, že brečím. Uběhly asi

dvě hodiny, co odešla. Nemohl jsem tomu pořád věřit. Uvažoval jsem, že bych jí šel najít, ale nevěděl

jsem ani jsem netušil, kde by mohla být. Najednou někdo zaklepal.

"Dále!" řekl jsem.

Do pokoje vešla mamka.

"Jak ti je?" zeptala se mě.

"No... nebudu lhát... je mi mizerně!" řekl jsem a z očí mi zase tekly slzy.

Netušil jsem, kde se ty slzy pořád berou.

"Chrisi, je mi to vážně líto, ale myslím, že se Terry jen tak nevrátí! Nevěřil jsi jí a to každého zklame."

řekla mi.

"Já vím, a teď už je nejspíš pozdě! Měl jsem si to nechat vysvětlit, ale to ne! Já jsem takovej vůl." řekl

jsem a přitom jsem koukal do země.

"Chrisi, teď ani já nevím jak ti pomoct." řekla mamka a objala mě.