"... Tak si to s tebou vyřídím!!! US5 jsou jako moje rodina a já si svojí rodinu budu bránit!!! Nejsi nic
jinýho než jen obyčejná mrcha!!! Táhni si za tím kryplem, co tě zbouchnul a na Izzyho zapomeň!!!! On si něco takovýho nezaslouží!!!! Jo a laskavě si vymaž moje číslo a opovaž se ještě někdy zavolat!!!! Sbohem!!!" zakřičela jsem a vzteky jsem hodila telefonem o zem.
Kluci na mě udiveně koukali. Doslova jsem se vzteky klepala. Oba vstali, přišli ke mě a snažili se mě
uklidnit.
"Andílku, klid! To bude dobrý!" říkal Richie.
"Terry, sestřičko, nestojí to za to, aby ses nám zhroutila." uklidňoval mě i Izzy.
"Izzy, ty za to stojíš! Všichni mi za to stojíte! Nedovolím, aby vám ještě někdy někdo ublížil!" řekla jsem o trochu klidněji.
"Izzy, Princezno, měli bysme vyrazit na letiště, jinak nás Jay přizabije!" řekl Richie, když se podíval na
hodinky.
Byly čtyři hodiny. Akorát čas, abysme vyrazili na letiště. Já s Richiem jsme si vzali kufry a vyšli jsme. Izzy šel celou dobu vedle mě. Museli jsme se stavit ještě pro Izzyho kufry a už jsme seděli v taxíku směr letiště. Na letiště jsme dorazili asi za čtvrt hodiny. V hale na nás samozřejmě čekali všichni, ale jen Jay promluvil.
"No kde jste?!" zeptal se.
"Jayi, mlč!" řekla jsem s Izzym společně a sedli jsme si na lavici.
"Co? Děje se něco? Proč se tváříte, jak na pohřbu?" ptal se nás Jay, ale my jsme neodpověděli.
Richie si vzal Jaye trochu dál od nás a všechno mu řekl, ostatní tam samozřejmě byli taky. Zůstali jsme
tam sami, zatímco jim Richie vysvětloval situaci.
"Jak ti je?" zeptala jsem se Izzyho.
"No... trochu líp! Díky tobě!" řekl a dal mi pusu na tvář.
"Akorát je mi líto toho tvýho telefonu!" dodal.
"Kvůli tomu telefonu si nedělej hlavu. Koupím si novej, ale ne teď. I když.." zamyslela jsem se.
"Co?" ptal se rychle Izzy.
"No... ale jen si říkám, že by mě Richie asi zabil, kdybych byla bez telefonu, když se mnou nebude." usmála jsem se nad představou šílejícího Richieho.
"No... to asi jo!" uchechtl se
"Terry, můžu ti něco říct?" zeptal se rychle.
"Jasně, že můžeš." odpověděla jsem.
"Dávej na Richieho pozor. Je střeštěnej, nechci aby se dostal do problémů. Už jich měl dost. Je pro mě
jako brácha, jako mladší brácha. Mám ho moc rád, a tak jsem rád, když je šťastnej. Díky tobě září jako
malý US5 sluníčko a všechny nás svojí energií nabíjí. On tě miluje a nedá na tebe dopustit. Stejně tak i
my ostatní. Jay mi říkal, že mu připomínáš Yasmin a proto má vůči tobě trochu ochranitelský sklony. I já tě beru jako svojí sestřičku, na kterou musím dávat věčně pozor, Když jsi potratila, Richieho to
dost vzalo, ale pomohla mu tvoje vůle jít dál. Mám vás oba nesmírně rád a nedám na vás dopustit." řekl
Izzy svůj vyčerpávající monolog, při kterém jsem nedokázala zadržet slzy.
Nebyla jsem schopná slova. Izzy mě objal, ale už nic neříkal. To už se k nám vrátili ostatní a Richie si
okamžitě všiml, že brečím. Rychle ke mě přiběhl.
"Andílku, proč pláčeš?" ptal se vystrašeně.
Neodpověděla jsem mu, ale podívala jsem se Izzymu do tváře.
"Dám na něj pozor, slibuju. Díky Izzy!" řekla jsem a pevně jsem ho objala.
Pak jsem se otočila na nechápajícího Richieho a políbila jsem ho. Po chvíli jsme se přestali líbat, ale
naše objetí jsme nepovolili.
"Ehm!" odkašlal si Jay, aby upoutal naší pozornost.
Uspěl, protože jsme se na něj všichni otočili.
"Měli bysme dát kufry na odbavovací pás!" řekl, všichni jsme přikývli, popadli jsem kufry a šli jsme k
odbavovacímu pásu.
Odbavování netrvalo moc dlouho a za chvíli hlásili náš let. Cupitali jsme poslušně za Jayem, který měl
všechny letenky u sebe. Jakmile nám letuška popřála příjemný let, šli jsme vstupním tunelem k letadlu.
Seděli jsme pěkně za sebou. Jay a Jayson vepředu, pak jsme za nimi seděli my a za námi Izzy s Cayceem. Jakmile všichni nastoupili a letadlo se vzneslo do vzduchu. všichni jsme postupně usínali. Já
jsem usnula jako poslední a probudila jsem se až na letišti někde v Kanadě. Popadli jsme naše věci a
přidali jsme se k vystupujícím. V hale jsme čekali asi hodinu na kufry a pak se jelo konečně na hotel. Jak jsem zjistila, byli jsme ve Vancouveru, takže tam bylo něco po půlnoci. Jay nám rozdal klíčky od pokojů. S Richiem jsme se shodli na to, že vybalování necháme na potom. Chtěli jsme se ještě vyspat. Naštěstí měli plán až od dalšího dne, takže to bylo v pohodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat