"Jasně, proč ne!" odpověděl Jay.
Ještě jsem mu řekl, v který restauraci jsme a už jsem se vracel zpátky. Terry seděla u jednoho z větších
stolů vzadu.
"Kdes byl tak dlouho?" zeptala se mě.
"Jen jsem volal klukům! Za chvíli jsou tady." řekl jsem a políbil jsem jí.
"Za co to bylo?" zeptal se nechápavě.
"Za to, že tě mám! Za to, že jsi se mnou. A za to, že jsem tak šťastný!" odpověděl jsem.
"Já se budu červenat!" řekla.
"Posluž si! Strašně ti to sluší, když se červenáš!" usmál jsem se.
"Richie!!" řekla a lehce mě plácla do ramene.
Začal jsem se smát a Terry se mnou.
"Copak je tu k smíchu?" zeptali se kluci, když přišli.
"Richie se snažil být vtipný!" odpověděla Terry.
"Upřímný je přesnější!" zakřenil jsem se.
Pak si kluci konečně sedli a všichni jsme si objednali.
Terry
"Jayi, jak to bude v tý Americe?" zeptala jsem se Jay.
"No... nejdřív se letí do Kanady. Tam to bude trošku volnější, ale mám za to, že makat stejně budem. No a pak poletíme do NY a tam už začnem makat pořádně." řekl Jay jedním dechem.
"Páni!" hlesla jsem.
Richie si toho všiml a povzbudivě mě objal.
"Neboj! Vždycky si najdu chvíli, abych byl s tebou." řekl mi.
Když jsme dojedli, Jay navrhl, že bysme mohli jít na jednu pouť.
"Má pár atrakcí, ale myslím, že si to užijeme." vysvětlil Jay.
"Tak jo! Na co teda čekáme?" zeptala jsem se.
"Tak jo, vstávat a jde se!" řekl udiveně Jay.
A tak jsme vyrazili. Myslela jsem, že půjdeme bůhví jak dlouho. Ale mýlila jsem se. Ta pouť byla necelý kilometr od restaurace. Při cestě jsme se dobře bavili.
"Lásko?" zeptal se mě Richie.
"Copak?" zeptala jsem se naopak já.
"Jsem rád, že jsi konečně veselá!" odpověděl mi.
"Aha!" řekla jsem.
"Ale vrtá mi hlavou, co že taková rychlá změna?!" přemýšlel nahlas.
"Richie víš, řekla jsem si, že to všechno byl asi osud. Že se to asi mělo stát. Sice to bolí, ale řekla jsem
si, že musím jít dál a né se trápit celý zbytek života!" odpověděla jsem.
"WOW! To co jsi řekla znělo, jako od nějakýho mudrce." usmál se.
Usmála jsem se taky, ale neodpověděla jsem. Šli jsme ještě chvilku, než jsme dorazili na tu pouť. Bylo to tam docela velký. Chvíli jsme se hádali, kam se půjde nejdřív. Shodli jsme se, že nejdřív se půjde na
autodrom. V každým autíčku jsme seděli po dvojicích. Richie a já, Jay a Izzy, Cayce a Jayson. Byla
docela sranda. Sotva jsme se s Richiem rozjeli, schytali jsme to z obou stran. Okamžitě jsme jim to
vrátili. Klukům se to tak líbilo, že jsme si to zaplatili na další tři jízdy dopředu. Klci se moc bavili. Chovali se jak malý děti. Musela jsem se smát. Když jsme konečně vylezli z autíček, Richie navrhl strašidelný hrad. Všichni jsme souhlasili, ale musím říct, že takový, do jakého jsme vlezli, není ani v ČR.
Prolezli jsme snad všechny atrakce, co tam byly. Pak jsme se unavení vydali do svých domovů. Když
jsme došli s Richiem domů, bylo skoro sedm večer. Richie okamžitě zabral gauč a já jsem se chystala
sednout si k němu, když vtom mi zazvonil mobil. Byla to mamka.
"Ahoj, mami." řekla jsem do telefonu.
"Ahoj dceruško!" pozdravila mě taky.
"Copak potřebuješ?" zeptala jsem se.
"No... s otcem nás napadlo, jestli bys nechtěla změnit své příjmení? Jak jsi o tom mluvila, vzpomínáš?"
zeptala se mě mamka.
"No, to by bylo bezva!" skoro jsem to vykřikla.
Richie se na mě udiveně díval.
"Tak... měla bys zítra čas?" zeptala se mě znovu.
"No... vydrž chviličku!" řekla jsem.
"Počkám!" odpověděla mamka.
Zakryla jsem rukou mikrofon a otočila jsem se na Richieho.
"Lásko, kdy odlétáme do USA?" zeptala jsem se ho.
"No... nejspíš pozítří!" odpověděl Richie.
"A nechtěl bys jít zítra se mnou?" zeptala jsem se znovu.
"A kam?" zeptal se na oplátku Richie.
"Na matriku. Jdu tam s rodičema, změnit mi příjmení!" odpověděla jsem.
"No... pokud to nebude vadit rodičům, tak bych šel rád!" řekl Richie.
"Dobře." odpověděla jsem a dala jsem si telefon opět k uchu.
"Tak zítra mám čas!" řekla jsem mamce.
"Dobře! Můžeme tě vyzvednout v jedenáct?" zeptala se mě mamka.
"Jo, to by šlo! Nebude vám vadit, když s námi pojede Richie?" zeptala jsem se.
"Nebude! Tak tedy zítra!" řekla mamka a zavěsila.
Odložila jsem telefon na stolek a sedla jsem si k Richiemu. Měl v obličeji divný výraz.
"Lásko, děje se něco?" zeptala jsem se ho.
On se na mě podíval, jakoby přemýšlel, jestli mi to má říct nebo ne.
"Asi bych ti to měl říct! Něco, v čem jsem ti zalhal. A nejen tobě!" řekl Richie.
"Richie, neděs mě!" žádala jsem ho.
"Nechci tě děsit, ale už ti to musím říct." odpověděl.
"Tak mi to tedy řekni." vyzvala jsem ho.
"No... není to zrovna lehký... no...! Prostě mi není tolik, kolik si myslíš!" vypadlo z něj.
"Co? Tak kolik ti je, když ne 20?" nechápala jsem ho.
"No... je mi 22, vlastně v listopadu us 23!" řekl a sklopil oči k zemi.
COŽE??? Tak to je síla. Ale na druhou stranu jsem ráda, že mi to řekl. Musela jsem ho obejmout. Bylo
mi líto, jak tam seděl jak hromádka neštěstí. Tak jsem ho tedy objala.
"Ty... ty nejsi naštvaná?" ptal se překvapeně.
"No... spíš jsem ráda, že jsi mi to řekl!" odpověděla jsem.
Richie mě najednou objal ještě pevněji.
"Ani nevíš jak tě miluju!" řekl.
"Hmm... tak to nevím!" odpověděla jsem.
"Neuvěřitelně moc tě miluju!!" skoro to vykřikl.
"Taky tě miluju, Richie!" pošeptala jsem mu.
Žádné komentáře:
Okomentovat